Terorismus státem posvěcený

Nejrůznější druhy teroristických akcí, hlavně únosy a vraždy v zahraničí, praktikovaly už ve třicátých letech 20. století tajné služby Stalinova Sovětského svazu a Hitlerova Německa. Za druhé světové války se tyto metody staly součástí boje všech válčících stran.

Československá špionáž provedla několik únosů krátce po komunistickém převratu v únoru 1948, avšak běžnou součástí její praxe se staly až po nástupu Rudolfa Baráka do křesla ministra vnitra v roce 1953. Postupně se její repertoár rozšířil ještě o vraždy, někdy atentáty (nakonec se neuskutečnily) a výcvik levicových teroristů ze zahraničí. A právě příprava cizích teroristů, kteří měli napomáhat zrodu "světové socialistické revoluce", nese dodnes své ovoce.

Kdo zabil Matúše Černáka?

Sověti po válce fyzicky likvidovali mnohé své odpůrce - posílali za nimi agenty, kteří je stříleli, trávili, unášeli. Ač tyto praktiky nepatřily k tradicím československé rozvědky, brzy se je začala učit. Prvním cílem byl zřejmě slovenský separatista Matúš Černák, bývalý ministr a vyslanec slovenské vlády v Berlíně. Po útěku do tehdejšího západního Německa okolo sebe soustředil několik desítek emigrantů, kteří snili o samostatném Slovensku - bez komunistů, Čechů a Židů. V létě 1955 mu mnichovská pošta oznámila, aby si vyzvedl zásilku určenou do vlastních rukou. Když tam 5. července balíček hned zvědavě rozbalil, explodoval mu pod rukama. Na místě zahynul nejen on, ale i dva náhodní němečtí občané.

Předpokládalo se, že smrtící balíček poslala československá výzvědná služba. To potvrdil v knize The Deception Game z roku 1972, i bývalý major rozvědky Ladislav Bittman, který v roce 1968 uprchl do USA. Československá rozvědka poslala v květnu 1957 výbušninu maskovanou v krabici od doutníků také prefektu André-Mariu Tremeandovi ve francouzském Štrasburku. Tento balíček však otevřela v pátek 17. května jeho paní Henriette Tremeandová. Výbuch ji roztrhal na kusy. Nejdříve všichni mysleli, že atentát připravili alžírští povstalci, protože Tremeand býval v Alžírsku prefektem. Nebo spíše Bojový svaz za nezávislé Německo, který rozesílá letáky, v nichž hrozí Francouzům? Expertiza ukázala, že adresa na štrasburského prefekta je psána na stejném psacím stroji jako zmíněné letáky. A tento Bojový svaz sídlil v někdejší NDR - samozřejmě pod patronací tajné policie Stasi a sovětské KGB.

Stejným směrem ukazoval i pravděpodobný motiv útoku - nabourat chystané sjednocování západní Evropy včetně Spolkového Německa. A na tom mohly mít zájem jedině dvě vlády - sovětská a východoněmecká. Až když utekli do USA důstojníci československé rozvědky Josef Frolík a Ladislav Bittman, potvrdilo se, že atentát připravila československá tajná služba na příkaz Sovětů. Frolík dokonce jmenoval důstojníky, kteří se na atentátu podíleli. Tímto případem se začal zabývat i Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a podal na žijící atentátníky Stanislava T. a Milana M. začátkem roku 2002 trestní oznámení.

Avšak hlavní cíl, který KGB sledovala, totiž zabránit jednáním a smlouvám, jež by umožnily hospodářsky sjednotit západní Evropu, se nepodařilo splnit.

Školení afrických partyzánů

"Schvaluje se uspořádat pro 10 Angolců 5-6měsíční bezpečnostní kurz," usneslo se politické byro ÚV KSČ 17. ledna 1961. "Ukládá se s. Barákovi zajistit provedení kurzu na náklady ministerstva vnitra. Náplň a organizace by byly podobné jako v kurzu, který byl před časem organizován pro Guinejce." Zpráva se dále zmiňovala o tom, že zástupci Lidového hnutí za osvobození Angoly Vitaro Cruz a Matias Migueis chtějí jednat o vyškolení vysokoškolských kádrů včetně bezpečnostních, dále středně technických a vojenských odborníků, o technickou a materiální pomoc a dodávky zbraní, možná i o peníze.

Pomáhat národně osvobozeneckému hnutí na celém světě patřilo mezi povinnosti států sovětského bloku. Vždyť podle marxistické teorie měl národně-osvobozenecký boj přerůst v socialistickou revoluci. A tento příklon k socialistickým myšlenkám se u některých afrických a asijských vůdců už ukazoval - byť to byli krvaví diktátoři a byť socialismus u nich zůstával jenom u slov. Nicméně vystupovali jako nepřátelé USA a imperialismu - byli tudíž spojenci SSSR a Varšavské smlouvy. První partyzány, teroristy a policisty pro socialisticky orientované země Afriky a Asie začala rozvědka školit na podzim 1959. Od té doby proběhlo v Kabátech, které jsou dnes součástí Jílového u Prahy, a ve Slapech na Vltavě 40 kurzů, kterých se zúčastnilo 254 posluchačů z jedenácti afrických a dvou asijských zemí. Dohromady se tu "odučilo" 178 z celkem 5256 dnů. Nejvíce "studentů" se na ně sjelo z Guiney, Keni, Iráku, Tanzanie a z Ugandy. Roku 1968 pak byly na programu půlroční kurzy kontrarozvědky pro komunisty z Angoly a Portugalské Guiney, dále pro Uganďany. Vyřizovaly se žádosti ze Zambie a Konga-Brazzaville.

Vzhledem k situaci v těchto zemích se většina posluchačů připravovala buď k podvratné a partyzánské činnosti proti nekomunistickým vládám, nebo k potlačování opozice tam, kde už prosovětský režim vládl. O výběru zemí rozhodovali pracovníci mezinárodního oddělení ÚV KSČ. "Zcela mimořádného charakteru byly kurzy pořádané pro Iráčany, které jsme organizovali se souhlasem ÚV KSČ," poznamenal jeden z krajských náčelníků StB. Kromě toho pracovníci první správy působili v mnoha těchto zemích jako bezpečnostní poradci a instruktoři. Později rovněž navázali styky s představiteli Fronty za osvobození Mosambiku FRELIMO a levicového odboje v Kamerunu, který vedla organizace se zkratkou UPC. Rovněž pomáhali cvičit a vyzbrojovat kurdské partyzány na území Turecka.

"Tyto kurzy byly organizovány na komerčním základu," tvrdí dnes ředitel sekce ochrany utajovaných skutečností a archivní a spisové služby ministerstva vnitra Jan Frolík. "Přesto bylo Československo nejlevnějším místem, které se zájemcům nabízelo." Bohužel čísla, která by to přesně dokumentovala, se zatím nenašla.

Po roce 1968 vystřídali Afričany Asiaté

Když Sověti zlikvidovali pražské jaro, ztratili socialisticky orientovaní vůdci z Afriky a Asie i šéfové teroristických skupin k Praze důvěru. "Až někdy v roce 1975 byly tyto kurzy obnoveny," pokračuje Frolík. "Dokumenty k tomu chybějí, odvozujeme to z různých zpráv a zmínek, například z jednání kolegia ministra. Také nastal určitý posun - dřív přicházeli především Afričané, nyní se těžiště přesunulo na země asijské, kde se rozvíjelo tak zvané národně-osvobozenecké hnutí." Organizování kurzů se rozběhlo natolik, že federální ministerstvo vnitra muselo přijmout Koncepci pomoci a spolupráce s rozvojovými zeměmi na léta 1981-86. Na základě toho přeměnilo od 1. května 1982 dosavadní praporčickou školu v Zastávce u Brna na Ústav zahraničních studií Vysoké školy SNB, krycím jménem Přístav. Tam se školili dobrovolníci z rozvojových zemí většinou v půlročních kurzech.

"V Zastávce se však teroristé necvičili," zdůrazňuje Frolík. "Tam se připravovali členové ochranky, sledovači, spojaři a šifranti. V podstatě tedy lidé, kteří teroristické útoky plánovali, veleli jim nebo zajišťovali podporu. Na výcvik s bombami měli dost prostoru jinde, třeba Palestinci na území Libanonu." Nejvíc posluchačů přijelo z Afghánistánu - přes čtyři stovky. Výcvik asi šedesáti z nich šel na účet pražské vlády. V osmdesátých letech bylo za čtyři roky vyškoleno 130 Arabů, z nichž se vybírali osobní strážci předsedy Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata. Dva dny před tím, než dorazila v srpnu 1990 do Zastávky komise z Federálního ministerstva vnitra, odjeli poslední.

Československo rovněž prodávalo zemím a organizacím, jejichž lidi cvičilo, v omezeném rozsahu zbraně. Například v roce 1984 nakoupili Palestinci 110 samopalů typu Škorpion. Získali rovněž pistole, munici, aparatury pro tajný odposlech, šifrovací materiály. Teroristé si zvláště oblíbili plastickou trhavinu semtex, které získali tisíc tun. Ke konci studené války se ČSSR dostala v žebříčku světových vývozců zbraní na sedmé místo. Ještě v prosinci 1988 souhlasilo vedení ministerstva vnitra s dodávkou 200 kilogramů plastické výbušniny a 1000 kilogramů klasické výbušniny do africké Guiney.

Služba zvláštního určení

Dne 1. března 1963 schválilo vedení první správy ustavení nového odboru zvaného služba zvláštního určení. Tato patrně nejtajnější část rozvědky měla připravovat nelegály a jejich spolupracovníky především na válku. Pracovníci služby zvláštního určení chystali podklady pro sabotážní akce v případě vypuknutí konfliktu, nebo i k zastrašení a vyvolání chaosu v dobách míru - vybírali cíle, sháněli jejich plánky, fotografovali je, zakreslovali do map přístupové cesty... Tyto ostré akce, jak se jim v hantýrce říkalo, měly být namířeny proti elektrárnám, vodním přehradám, sítím vysokého napětí, skladům a rozvodům paliv, spojovacím prostředkům a podobným strategickým cílům v sousedních zemích. Současně dostal tento odbor za úkol pátrat po obdobných záškodnických útvarech protivníka. Ostré akce měli provádět speciálně vybraní spolupracovníci, kteří dostali název agenti-vykonavatelé, nebo nelegálové jako záložní vykonavatelé. K výběru jednotlivých cílů a k uložení trhavin do nich musel dát souhlas přímo ministr vnitra.

Zpočátku byli dva důstojníci služby zvláštního určení posláni na rezidenturu do Vídně a jeden do Frankfurtu, kde byla obchodní mise. Později měli obsadit rovněž rezidentury v Paříži a v Bruselu. Oddělení také hledalo za pomoci vojenských a civilních odborníků metody přípravy třaskavin z běžně dostupných chemikálií, různě uzpůsobené a zakamuflované, a nové zbraně, včetně bezhlučných. Rovněž se zajímalo o výrobu omamných prostředků a smrtelných jedů, jejichž stopy by se nedaly v těle oběti poznat. Bohužel v archivu první správy jakékoli zmínky o ostrých akcích, které by dělali příslušníci služby zvláštního určení a jejich vykonavatelé, chybějí. Ani další spisy neukazují na to, že by náčelník nebo ministr dali k nějakému takovému úkolu pokyn. Po návratu z jednání s představiteli KGB v červnu 1966 v Moskvě nařídil náčelník první správy plukovník Josef Houska: Činnost služby zvláštního určení rozšíříme! Její pracovníci se musí hlouběji věnovat uprchlíkům z řad příslušníků ozbrojených sborů a nositelů vojenského či státního tajemství. Dne 19. listopadu byl dokonce založen svazek Zrádci s krycím názvem Vlast. Mezi tyto zrádce patřili lidé, kteří se dopustili vlastizrady, rozvracení republiky, teroru, záškodnictví, sabotáže, vyzvědačství, dále uprchlí příslušníci první správy a jejich spolupracovníci, vedoucí pracovníci centrálních úřadů a ministerstev, špičkoví vědečtí a techničtí pracovníci. Konkrétní postup, jak se zrádci naložit, popisuje interní nařízení rozvědky: "a) utajené dopravení do ČSSR, b) diskreditace, c) získání ke spolupráci, d) fyzická likvidace.

Na počátku pražského jara, 9. dubna 1968, byl svazek Vlast uložen do archivu. Žádnou akci proti zrádcům nikdo neschválil, práce na koncepci byly nakonec zastaveny.

Případ agenta Ulyxese

Svobodná Evropa v Mnichově a redakce časopisu Svědectví, kterou vedl v Paříži Pavel Tigrid, zůstávaly dál ideovými protivníky. A do mnichovské vysílačky se od začátku šedesátých let nepodařilo vysadit agenta! To neslo ideologické oddělení ÚV KSČ velmi těžce.

Dne 16. ledna 1976 se vrátil ze zahraničí údajně nejúspěšnější československý vyzvědač, jenž pronikl do Svobodné Evropy - Pavel Minařík-Ulyxes. Federální ministerstvo vnitra svolalo na 29. ledna v Praze tiskovou konferenci. Jednatřicetiletý agent Minařík, kterého dodatečně povýšili na kapitána, odhalil všemožná tajemství mnichovského vysílače, haněl redaktory, hlasatele i exulanty v dalších západních zemích. Jenže nic z toho neupoutalo veřejnost. Přesto sdělovací prostředky na příkaz ÚV KSČ rozpoutaly kolem "hrdinného kapitána" propagační kampaň. Ve skutečnosti Minařík podával zprávy o životě lidí a o akcích československého exilu, někdy posílal magnetofonové záznamy z jednání různých organizací. Vše mohlo sloužit nejen pro informaci, ale hlavně k vydírání zúčastněných lidí. Často referoval o podružných záležitostech. Nicméně vyvažoval to pílí. Třeba v roce 1974 mu centrála napočítala 94 zpráv. Kromě toho navrhoval různé hazardní akce - unést redaktora Pavla Pecháčka nebo jeho malého synka, před olympiádou v Mnichově navrhoval odcizit Pecháčkovi akreditační kartu, a vyřadit ho tak dočasně z činnosti, anebo přiťuknout si s ním tak, aby onemocněl střevní nákazou či něčím jiným. Poslal i náčrtky a návody k pumovému atentátu na rozhlasovou vysílačku - první variantu v červnu 1972 a do konce roku ještě dvě další. Poslední z roku 1975 dostala název Plamen. Nejcitlivější místo ve Svobodné Evropě je sál zvaný Master Room, přes který jde automatické vysílání do pěti zemí východní a střední Evropy, hlásil Minařík. "Myslím, že jsem našel absolutní řešení - jak a co by se dalo udělat," uváděl ve zprávě z 22. července 1972. "Bez toho, že by byl Ulyx ohrožen. A bez toho, že by se ohrozily lidské životy. Účel by však byl splněn na sto procent."

Na hlavních chodbách vedou kabely elektřiny 30-40 centimetrů pod stropem. On má službu od tří hodin ráno do půl osmé, může přijít o hodinu dřív. "Je zde asi 99,5procentní jistota, že by mne nikdo při uložení balíčku-nálože neměl vidět." Pekelný stroj měl být časovaný, aby vybuchl po jeho odchodu, takže Minařík by neupadl do podezření. Později, 20. října 1973, Minařík plán ještě vylepšil. Jedna nálož by byla málo - mohl by jich tam umístit více - čtyři, šest nebo osm. "V přízemí, stejně jako na druhé straně budovy, kde sedí Bulhaři či Rumuni." A kdybych dostal letáky podepsané Palestinci, které rozhodím po budově, zamotalo by to všem hlavu. "Pochopitelně by tomu nevěřili. Ale museli by o tom ml uvit. Vždyť němečtí zaměstnanci říkají, že RFE je pobočkou rádia Tel Aviv. V rumunském i polském oddělení pracuje mnoho lidí s izraelských občanstvím."

Takovou akci však Praha nemohla uskutečnit. Kdyby ji americká a německá bezpečnost odhalily byl by mezinárodní skandál. Nicméně za návrh akce vedené pod krycím názvem Panel podal Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu na Minaříka koncem roku 1997 žalobu. Nálož v Československé redakci Rádia Svobodná Evropa v Mnichově nakonec skutečně vybuchla - bylo to v sobotu 21. února 1981. Tři pracovníky těžce zranila. K zastrašení zaměstnanců vysílačů Svobodné Evropy a Svoboda tento atentát stačil.

Nebyla to však - alespoň bezprostředně - zásluha Minaříka, ten už byl zpět v Československu. Třebaže si všichni mysleli, že atentát zorganizovala Československ á rozvědka ve skutečnosti ho připravil známý levicový terorista Carlos, také zvaný Šakal, z Venezuely. Vyslala ho rumunská státní bezpečnost. Jestli se Šakal nechal inspirovat Minaříkovým návodem, který mohl získat prostřednictvím Rumunů z Prahy, se možná objasní při výslechu jednoho z Šakalových kompliců, který bude brzy souzen v Mnichově.