Česko žije hokejem

Hokejový národ se brzy dočká velké slávy. Po dvanácti letech se mistrovství světa koná v Česku. Kdo se o "dějiny psané pukem" zajímáte, královsky se bavte. Vše začne už v sobotu a skončí 9. května. Nervujte se a radujte. Fanděte z celého srdce.

Když se konečně podařilo postavit moderní arénu a získat tak pořadatelství šampionátu, užívejte si příštích týdnů. Vždyť na ledě uvidíte mistry Jágra, Straku i Vokouna.

Pomozte reprezentaci prolomit kletbu, která na turnajích provází domácí týmy od roku 1986, kdy v Moskvě triumfoval někdejší komunistický gigant Sovětský svaz.

Tak dlouho ve své zemi nikdo titul nevybojoval...

Kdo jste uspěl v bitvách o vzácné vstupenky, zařiďte českému týmu výhodu domácího prostředí. Povzbuďte ho v kritických okamžicích. Zažeňte jeho únavu. Nenechte ho padnout do letargie ani do strachu, že se publikum za nepříznivého stavu obrátí proti němu. Vyburcujte v hráčích odvahu a vůli, což kdysi dokázali diváci na Štvanici nebo ve Sportovní hale v Holešovicích.

Pak si možná s výběrem kouče Lenera prožijete podobnou euforii, jaká zemi zachvátila v letech 1947, 1972 a 1985. Tehdy se slavilo zlato. Nedejte se překřičet davy turistů, jichž se na hokejový festival do Česka chystá na 60 000. Věřte a nezraďte. V obývacím pokoji před televizí, v restauraci před promítacím plátnem, v hledišti arény. Snad hokejisté nepodvedou vás.

"Byl bych radši, kdybyste skončili zlatí jako v Naganu. Ale jestli budete bojovat jako v Salt Lake City, tak pro mě budete stejně zlatí," vzkázal reprezentantům jeden čtenář internetového deníku iDnes. Na olympiádě 2002 ve Spojených státech český tým vypadl ve čtvrtfinále. K medailím se nepřiblížil. Přesto ohromným úsilím strhnul ke chvále spousty příznivců ve vlasti.

Jestliže si hokejisté podobně povedou i nyní, nebudou na ně z tribun pršet odpadky jako v září 1996 při ostudném vystoupení na Světovém poháru.

A ani zklamání z porážky nakonec nemusí být tak trpké.

Jágr: Čeká mě těžká mise, ne dovolená

Za pár dní startuje váš první a zřejmě poslední šampionát v rodné zemi. Nač se nejvíc těšíte? Na první nástup do arény? Na váš první gól?

Ono se nedá říct, že bych se nějak strašně těšil. Mě nečeká dovolená, ale spíš boj. Já jsem nepřijel mít radost. Těch starostí je víc. Radost přijde jedině tehdy, když nám to půjde. Když... (trochu pochybovačně)

Takže berete šampionát spíš jako obtížnou misi?

Samozřejmě. Když to přeženete, dvacet hokejistů jde do bitvy za svůj stát. Já vím, není to válka, jde o sport. Ale naše porážka znamená porážku i pro lidi, co nám věřili.

Doma nevyhrál šampionát žádný tým od roku 1986. Není zisk titulu pro Česko "Mission Impossible", tedy neuskutečnitelný úkol?

Jasně, lidi rádi sní. Kdo nesní, nemá spokojený život. Jenže realita je jiná. Hokej se strašně vyrovnal. Nemůžete říct, že někdo turnaj na osmdesát procent vyhraje. Asi osm mužstev má skoro stejnou šanci.

Mluvil jste o odpovědnosti. Zažil jste už v kariéře takovou tíhu?

Záleží na tom, kolik lidí ta akce zajímá. A mistrovství v Česku tady zajímá snad všechny. Olympiáda v Naganu byla hodně sledovaná...

... ale hrála se daleko.

Přesně tak. Tam jsem se mohl soustředit jen na hokej a nemusel se starat o to, jestli se diváci otočí proti nám, když se nám nebude dařit.

Pořád máte před očima chvíle, když na vás v Praze létaly plechovky od piva po porážce se Švédskem při Světovém poháru 1996?

To je dávno. Předem se o nás psalo přehnaně dobře, což jsme si nezasloužili. Neměli jsme na to.

Později jste několikrát zopakoval, že v národním týmu se cítíte svázaný a chybí vám lehkost z NHL. Jak snesete tlak mistrovství v Praze?

Zodpovědnost mi nikdy moc nepomůže. Nedovolím si věci, co si dovolím normálně. Trest za chybu je obrovský. Nehrajete jenom za sebe a mužstvo, ale i za lidi, co vám věří. Něco zkazíte a třeba už nemáte šanci to napravit, jako třeba při osmdesáti zápasech v NHL.

Takže se v Sazka Areně předvede upjatý, obezřetný Jaromír Jágr?

Určitě budu hrát jinak. V rozhodujících zápasech záleží na maličkostech. Víte, ode mne se toho čeká tolik. Hodně riskuju, chápete?

Jestli Jágr zahraje dobře, bude to v pořádku. Pokud selže, odnese to...

Byl bych na tom líp jako outsider, co může jenom překvapit. Ale já tuhle pozici beru. Je prostě daná.

Jaká je vaše nejhorší vzpomínka na reprezentaci? Je to krach na mistrovství světa v Itálii 1994, nebo výbuch na Světovém poháru?

To jsem byl ještě mladý kluk. Tehdy jsem si to tolik nebral.

Mám doma vaši fotku po debaklu 1:7 v Německu při Světovém poháru. Na ní vypadáte zdrceně.

Jasně, ale rychle to ze mě vyprchalo. Věděl jsem, že mám další šance. Teď je mi třicet dva let a jsem v jiné situaci. Neúspěch vymažete jen úspěchem, na Světový pohár jsem zapomněl díky olympiádě v Naganu.

O reprezentaci mluvíte vážně. Používáte slova "odpovědnost", "tlak". Ale máte v paměti i hezké zážitky?

Až jednou ten můj hokejový život skončí, budu mít víc času o těchhle věcech přemýšlet.

Co se vám vybaví o mistrovství světa 2002 ve Švédsku? Tehdy jste hrál za Česko na velkém turnaji naposledy.

Byl jsem mladší a lepší hokejista než teď.

V čem?

Mění se styl hokeje a přicházejí noví hráči. Ve Švédsku jsme vyhráli šest zápasů, sedmý nám nevyšel a pro všechny to byl neúspěch.

Vypadli jste ve čtvrtfinále, nehráli jste o medaile. Nemůžete se divit.

Já tyhle turnaje nemám rád. Neukáže se na nich, kdo je nejlepší. Vyhraje ten, kdo má štěstí. Záleží na jednom dni, na jednom zápase. Zraní se brankář nebo je mu špatně. Pustí tři špatné góly. Kdyby se hrálo systémem každý s každým, jeden výpadek vás nepotopí.

Vážně tolik rozhoduje náhoda?

Jde o kliku, detaily. Podívejte na Nagano. Američani byli ve čtvrtfinále lepší, jenže Hašan nás zachránil. My jsme pak neměli proti Kanadě a Rusům co ztratit. Tam jsme nebyli nejlepší, měli jsme štěstí.

Pamatujete si na maličkého japonského brankáře, jenž vám před dvěma lety při utkání ve Švédsku chytil tři nájezdy? Kikuči se jmenoval.

(poprvé se zasměje) To bylo OK. Dařilo se, vyhrávali jsme. Nehrálo se doma, takže... (další úsměv)

Trenér Lener tvrdil, že jste spolu po vašem příletu měli pohovor. Že byste měl být řadovým hráčem. Může být vůbec Jágr řadovým hráčem?

Ani před dvěma lety jsem nechtěl, aby se na mistrovství světa točilo všechno kolem mě. Není to fér vůči ostatním. Je to protivné.

Také proto teď odmítáte většinu velkých rozhovorů?

Jasně. Vždyť já i tak otevřu noviny, otočím stránku a jsem všude. Nechci být kapitánem, protože pak by to nebyl český tým, ale Jágr tým.

Fajn, avšak pozornosti stejně neuniknete. Nejlépe placený hráč na světě, co pětkrát vyhrál bodování NHL, se jen tak z očí neztratí.

Jo, ale všeho s mírou. Nic by se nemělo přehánět.

A skutečně můžete být obyčejným členem sestavy?

Podle mě Sláva Lener mluvil o věcech mimo led. Tam si nehodlám nic dokazovat. Ale na ledě chci být co nejlepší, abych pomohl mančaftu.

Ale svoje charakteristické číslo 68 si necháte, že?

To nezměním.

Jako kluk jste fandil Finům. Kde se ty sympatie vzaly?

Oni předtím nikdy nic nevyhráli! Rusákům nefandil nikdo, Kanadě a našim všichni...

Takže malý Jarda Jágr musel jít proti proudu...

Ani nevím, proč jsem si je vybral. Možná proto, že jim nikdo nepřál. Vypisoval jsem si sestavy, za Finy nastupovali Kurri, Skriko, Järvenpää... Měl jsem finskou vlajku.

Jak jste k ní přišel?

Máma ji ušila. Uprosil jsem ji. Jako děti jsme žili hokejem.

Kdy vlastně to vaše finské fanouškovství skončilo?

Snad až když jsem sám nastoupil za nároďák. Ale Československu jsem předtím držel palce taky.

Ve třinácti jste sledoval šampionát 1985 v Praze. Co si z něj vybavujete?

Pamatuju si hlavně zápasy o umístění. Nejdřív jsme porazili Rusy, brankář Myškin upadl a Vláďa Růžička dal gól. Pak jsme dali nakládačku Americe, asi jedenáct kusů. A Kanadě dal hattrick Jirka Šejba.

Koho jste obdivoval?

Z našich asi Růžu. A poprvé jsem viděl Maria Lemieuxe. Dal dva góly Rusům, jednou jel sám a trefil to pod víko.

Zrovna s nimi jste pak triumfoval na olympiádě, respektive ve Stanley Cupu...

To jsou náhody, co?

Jak nesete fakt, že se vaše kariéra překlopila do druhé poloviny a vrchol už možná máte za sebou?

Víte co? Já pořád věřím, že to v sobě mám. Záleží na mně.

Podle mnohých už jdete dolů. Jágr už není, co býval...

Berete to podle čísel. Jsou nižší, jenže hra se mění. A ve Washingtonu mi chybělo zázemí z Pittsburghu, kde se všechno hrálo na mě. V New Yorku by to zase mohlo být lepší.

Může pro vás přestup do New York Rangers a třeba i pražské mistrovství znamenat pozitivní zlom?

Pokud dokážu trénovat jako dřív... Čím jsem starší, tím jsem unavenější, potřebuju víc času na odpočinek.

Takže už nedřete jako před lety?

To nemyslím. Ale já potřebuju nad ostatními čnít. Pak mám radost z hokeje. Pokud jsou ostatní na stejné úrovni, já je bojovností neudolám. Táta mi říkal odjakživa, že nejsem bojovník. Já jsem jako kluk nepotřeboval bojovat. Vždycky jsem byl nejlepší, věděl jsem to.

Můžete se změnit?

Možná budu muset. Jenže když bojujete, není už hokej taková sranda. Ty tréninky, co jsem dřív dělal jen já, převzala spousta dalších. Zjistili, že mají šanci vydělat peníze. Fyzicky už nemám navrch. A nevím, jestli můžu v tréninku ještě přidat.

Zdá se, že už doba Jágrovy vlády nadobro skončila.

To máte jako v tenise. Trénovalo se dvě hodiny denně, pak přišel Lendl a dřel šest hodin denně. A ostatní se přidali. V golfu začal Tiger Woods jako první makat v posilovně. Proto tolik vyhrával. Pak ho začali kopírovat všichni a vyrovnalo se to. V tu chvíli musíte přijít s něčím jiným. Ale mně už je asi moc roků...

Kdo vám bude při mistrovství nejvíc fandit? Příbuzní, kamarádi?

Asi rodina. Táta, máma, ségra. Bez nich bych nebyl, co jsem. Oni se podřídili, abych já byl hvězda. Pro tátu bude mistrovství vyvrcholením. Škoda, že se nehrálo před pěti lety, kdy jsem byl na tom daleko líp.

Hodně se těší? Bude na vás pyšný?

Tak jistě, rád se na mě dívá. Ale vidí mě lepšího, než jsem, takže ho můžu jedině zklamat. Nejspíš bude akorát nadávat! (rozesměje se)

Seženete mu lístky?

Doufám, že je dostane někam pod strop, aby toho moc neviděl. A nejlíp za sloup. (směje se) V Sazka Areně sloupy nejsou.

Tak aspoň někam daleko od ledu.

Víte, že v Česku vám část lidí nepřeje? Že jste pro ně přeplacený náfuka, který už by měl skončit?

Není na světě člověka, který by se líbil všem. Já to přece kvůli nim nezabalím! Snažím se dělat práci, jak nejlíp umím. Nedělám nic špatného, zač bych se měl stydět.

Myslíte, že je to česká specialita?

Slyšel jsem větu: "V Čechách se úspěch neodpouští." Podle mě to platí. Respektuju ty, kteří pomáhají lidem. Doktory, inženýry nebo učitele. Nejsou tak dobře finančně ohodnoceni. Ale tak to prostě je. Já nikoho nenutím, aby mi dával tolik peněz. Jsou to neúměrné částky, ale já to nezměním.

Rozčilí vás člověk, který na internetu anonymně rozhlašuje, že Jágr je vyhasínající hvězda, co jenom hrabe peníze? Dotkne se vás to?

To lidi píšou? Já to nečtu. Moc dobře vím, že z očí do očí by mi to takoví lidé neřekli. To jsou slaboši, co kecají do všeho a denně mění názory. Ale to teď fakt neřeším.