Obdivuhodné příběhy válečných hrdinů

Šok kdysi zažívali už šéfové pražského gestapa a překvapením to je i dnes, šedesát let po skončení druhé světové války: zatčení Češi se během ní chovali výjimečně hrdinně. Dokonce mnohem statečněji než většina evropských národů. Potvrzují to i nejnovější studie historiků.

Praha - Vberlínské věznici Plötzensee patřili čeští odbojáři k druhé nejčastěji popravované národnosti. Sťato v ní bylo 677 českých vlastenců. Vězeňského kata však nejvíce zaměstnávali němečtí odbojáři. Jejich krve proteklo v Plötzensee zdaleka nejvíce.

Sami němečtí mučitelé nedokázali pochopit chování členů českého odboje, kteří šli hrdě na smrt. "Zatčené je často slyšet, jak říkají: ,Jsme hrdi na to, ž můžeme takto zemřít pro svůj národ!'" podivoval se i šéf řídicí úřadovny pražského gestapa SS-Standartenführer Hans Ulrich Geschke, který má na svědomí životy stovky českých vlastenců.

"Geschkeho hodnocení adresované říšskému ministrovi K. H. Frankovi jsem před časem objevil v německých archivech a jen mne utvrdilo v názoru, jak velmi se mýlí mnozí publicisté, když cejchují chování Čechů v druhé světové válce přívlastky kolaboranti či zbabělci," říká historik Jaroslav Čvančara.

Z dosud nepublikovaných, pozapomenutých či málo známých svědectví například vyplývá, že dozorci berlínské věznice Plötzensee byli jednáním českých vlastenců odsouzených na smrt zcela vyvedeni z míry.

Vězeňských farář Luhow například vypovídá: "Dvěma otrlým dozorcům, kteří vyváděli z cely smrti plukovníka Ladislava Kotíka, se roztřásly ruce. Kotík se zastavil, setřásl ruce dozorců ze svých zápěstí a ohradil se: ,Proč se, prosím vás, třesete? Jdete na popravu vy, anebo já?' Pak vztáhl ruce před sebe a řekl: ,Podívejte se, já se nechvěji!'"

Jak vzpomíná Kotíkův spoluvězeň Jaroslav Cebe-Haberský, plukovník popřál spoluvězňům více štěstí a o několik okamžiků později byl sťat.

Neméně obdivuhodně se zachoval i kapitán Zdeněk Tvrz, když ho dováděli na popravu. Jaroslav Cebe vzpomíná, že když dozorce kapitánovi nařídil, aby si sbalil své svršky, tak na Cebeho Tvrz zavolal: "Haló, Jarko, slyšíš? Vedou mě na popravu. Jdeš také? Nejdeš? Tož, měj se hezky a na shledanou! Pošlu ti nedokouřenou cigaretu a kus chleba od popravy!"

Kapitán Tvrz to podle Cebeho volal dost uličnicky, jako by si měl prý odskočit na přesnídávku. Rovněž mladý advokát Emil Schneeberger, který pomáhal financovat pražský odboj, se podle svědectví faráře Luhowa choval tak, že tím vyváděl z míry i své popravčí: "Celou noc psal své choti. Byl nezlomný, nechvěl se a šel beze stopy strachu." I on poslal kamarádům cigaretu, která mu měla osladit poslední chvíle. A také pozdrav: "Buďte, chlapci, šťastnější než já!" Poručík Jan Haas se pak v Plötzensee choval do posledních chvil jako voják: "Nelitujte mne, kamarádi. Nemusíte mne těšit a dávat mi naději. Padnu, jako bych padl na frontě. Jsem důstojník a počítal jsem s tím. Proto se nebojím. Věřím a vím, že smrt není konec!" Haas šel pod sekeru a usmíval se podle přátel jako student po dobře vykonané zkoušce.

Stětí za devět vteřin

Historikovi Uhlířovi se nyní pomocí záznamů německých archivů, výpovědi svědků i návštěvy věznice podařilo sestavit scénář poprav v Plötzensee.

Odsouzení na smrt byli vyvedeni z cel smrti, které přiléhaly k přízemní "popravní" budově. V přední části, nasvícené silným elektrickým světlem, kde čekal kat s pomocníky, stál na černě potaženém stolku krucifix s dvěma hořícími svíčkami. V zadní části byla černým závěsem zakryta gilotina. "Poprava trvala devět až jedenáct vteřin. Přičemž intervaly mezi jednotlivými popravami nebyly větší než tři minuty. Sťatá těla byla odevzdávána Anatomickému ústavu berlínské univerzity."

Vězeňský duchovní Harald Poelchau vzpomíná: "A potom nastalo ticho. Dozorci se rozešli. Úřední osoby odjely. Dozorce, který měl službu, procházel dlouhou chodbou se svazkem cinkajících klíčů. Zavíral dveře teď již prázdných cel smrti a jedno po druhém zhasínal světla. A všude byla tma."

Kolaboranti i hrdinové

Méně známé osudy českých hrdinů staví do nového světla obecně přijímané přesvědčení, že pro Čechy nebylo válečné hrdinství příliš typické a že spíše kolaborovali s nacisty.

Podle historiků se názor o častější kolaboraci Čechů nepotvrzuje. "Nebyli v tom o nich horší než třeba Poláci, Francouzi či jiné porobené národy," tvrdí Jan B. Uhlíř z Vojenského historického ústavu. A pokračuje: "A pokud jde o oběti českého protinacistického odboje, tak ty jsou jedny z nejkrvavějších."

Velké oběti vojáků

Badatelé poukazují i na další neznámý fakt, který staví protinacistický odboj Čechů do značně jiného světla: z důstojníků československého generálního štábu byl každý třetí popraven, umučen, nebo padl. Ze stovky prvorepublikových generálů zahynula v druhé světové válce celá pětina.

"To jsou zcela bezprecedentní ztráty velení armády. Tak rozsáhlé ztráty neutrpělo v druhé světové válce žádné vojsko," srovnává historik Eduard Stehlík, jenž se s Ivanem Lachem pokusil ve studii "Vlast a čest byly jim dražší nežli život" zmapovat osudy popravené či padlé armádní elity.

A jak Stehlík kriticky přiznává, česká historie je obětem druhé světové války dosud velmi dlužna. "Možná tím mnohé lidi popudím, ale Češi se v druhé světové válce chovali jako hrdinové. Jejich selhání jsou ve srovnání se stovkami udivujících příběhů hrdinství, z nichž by každý vydal na samostatný film, zcela zanedbatelná," míní historik Stehlík.

Smutné však podle historika je, že Češi dnes nevědí, jak se jejich hrdinové z druhé světové války jmenovali. A až na výjimky nejsou rovněž dosud oběti protinacistického odboje připomenuty důstojnými pomníky.

JAN GAZDÍK

obsah | Česká republika