Oslavy konce války po česku jsou prohra

Devátého května přijedou světoví státníci do Moskvy, aby si připomněli jeden z nejvýznamnějších okamžiků dějin. Konec druhé světové války v Evropě, války s nacismem. Druhá světová válka však neskončila v Moskvě, ale den předtím v Praze.

Hostitelem nejmocnějších mužů světa neměl být Vladimir Putin, ale Václav Klaus, který - když si před pár dny domlouval další schůzku s americkým prezidentem Georgem W. Bushem - mu mohl říci: "Těším se na naše příští setkání, v Praze."

Jenže žádný Bush, ale ani Putin, ani nikdo, kdo ve světě něco znamená, se do Česka osmého května nechystá. Nikoho totiž nezveme. A to proto, že republika výročí konce války zcela prohospodařila. Teprve ve středu, tedy dva měsíce předtím, než se mají oslavy konat, se tímto tématem konečně zabývala Grossova vláda.

I když i slovo "zabývala" je snad až příliš nadnesené na ministerské odsouhlasení seznamu akcí.

Oslavy dostala na starosti armáda, asi proto, že někdo to na starost dostat musel. Dopadlo to podle toho. Vojenští organizátoři ještě v těchto dnech ani nevědí, co bude hlavní akcí oslav, jestli přehlídka na pražské letenské pláni, oslavy osvobození Plzně nebo poněkud absurdní dny armády v Brně.

Situaci zachraňuje filmový režisér, producent a nadšenec vojenské historie Václav Marhoul, který se rozhodl udělat na Letné vojenskou přehlídku. Jistě se na ni přijde podívat dost lidí, něco takového ostatně od roku 1985 žádný Čech neviděl. Snad přijde prezident Václav Klaus, ale to bude při vší úctě k prezidentovi i Václavu Marhoulovi trochu málo.

I kdyby to dopadlo sebelépe, bude to totiž jen provinční akce trochu recesistického charakteru, o níž možná pár cizích novinářů napíše více či méně posměšné reportáže. A neopomenou dodat, jak si Češi za války užívali klidu protektorátu.

Nebudou mít tak úplně pravdu, ale do atmosféry, kterou "oslavy" vytvoří, to zapadne. Ostatně tyto zprávy se do novin a televizí dostanou jen s problémy, protože všude se bude psát a mluvit o Moskvě. Tak jako se v minulých měsících mluvilo o Normandii, Paříži, Osvětimi.

Jistě, s Moskvou a Ruskem se Praha a Česká republika nemůže srovnávat. Ale s respektem k dějinám je třeba dodat, že Česká republika byla první nacisty skutečně okupovanou zemí a také poslední, která byla zpod tyranie třetí říše osvobozena. Cena, kterou za to svými životy Češi v odboji proti nacistům zaplatili, je srovnatelná s oběťmi mnoha jiných evropských národů.

Únor 1948 a po něm následujících čtyřicet let komunistické diktatury nejsou navíc, na rozdíl od pobaltských zemí, Polska nebo Ukrajiny, důvodem k zpochybnění významu osmého května.

Ten den bylo skutečně tehdejší Československo osvobozeno. Sovětští vojáci stejně jako američtí na rozdíl do ostatních států po nedlouhé době odešli a obnovený stát si mohl sám rozhodnout, co s nabytou svobodou. Nerozhodl se správně a další vývoj umožnil v roce 1948 komunistický puč symbolicky dokončený v srpnu 1968 skutečnou sovětskou okupací.

Jako Němci

Osmý květen roku 1945 ale zůstal až do listopadu 1989 posledním vítězstvím generace, která potom musela většinu života prožít v komunismu. Byl dnem, kdy byla dokončena záchrana před reálně hrozící fyzickou likvidací národa. Likvidací, která by přišla stejně neodvratně, jako se nacistům podařilo v plynových komorách Osvětimi téměř dokončit "konečnou likvidaci židovské otázky". Kdyby nebylo osmého května 1945, žádní Češi by nebyli, a když by byli, tak na Madagaskaru.

Všechny oběti komunismu prominou, ale to, co se stalo po roce 1948, nebylo ještě nic proti tomu, co by se stalo, kdyby nacisté ve válce zvítězili.

Osmý květen je proto velkým dnem, dnem národní záchrany, dnem vítězství nad největším přízrakem dějin. V Praze byl vítězný konec. Pro Čechy, ale i pro celou Evropu. To, že si to nedokážeme spolu s ostatními evropskými národy osmého května připomenout a musíme kvůli tomu devátého jezdit až do Moskvy, je naší prohrou.

Pražské oslavy mohly být velkým svátkem, oslavou nové Evropy, která dokázala po patnácti dlouhých letech překonat i to špatné, co přinesl fakt, že nacisty porazili právě sovětští stalinisté. Praha se mohla stát svobodným územím, kde si mohl své říci Putin, pobaltští prezidenti nebo německý kancléř.

Praha mohla být srdcem Evropy, o němž ráda říká, že jím je. Místo toho budou na Letné pochodovat veteráni. Zaplať pánbůh aspoň za ně. Nebýt jich, asi by Češi jen kladli věnce. Tak jako Němci.

LUBOŠ PALATA

obsah | Česká republika