Krok za krokem připravuje Romy do školy

"Za celou tu dobu, co dělám na zvláštních školách, si pamatuju jen na jedno dítě, které sem nepatřilo. Přemluvila nás maminka, že chce, aby její dcera chodila do zvláštní školy, i když na základce měla samé jedničky. Jinak si myslím, že všechny děti, které tady jsou, tu jsou odůvodněně." Zvláštní škola v Karasově ulici v Ostravě-Mariánských Horách. Ředitelka Šárka Bernsteinová. I její škola patřila před zhruba třemi lety k těm žalovaným. Paradoxně v době, kdy se právě ona už pátý rok pokoušela školu proměnit z odkladiště nezpůsobilých ve vzdělávací instituci. Od té doby jsou tu na novináře poněkud alergičtí. Učitelé zvláštních škol prakticky bez výjimky považují řeči o rasistických školách za novinářské výmysly.

"Tvrzení, že způsob testování a zařazování dětí z menšin na zvláštní školy je u nás nekorektní a rasistický, klidně podepíšu," tvrdí Václav Šneberger, ředitel Step by Step Česká republika, tedy organizace, která právě školu v Mariánských Horách dlouhodobě podporuje a považuje ji za vlajkovou loď integrace romských dětí do běžných škol. Nedává vám to smysl? Ta zdánlivá nesourodost názorů velmi přesně vystihuje, o jak složitý problém ve skutečnosti jde.

KROK ZA KROKEM

Zhruba ve stejné době, kdy vznikala žaloba k Ústavnímu soudu, se rozhodla nadace Open Society Institut New York - velká mezinárodní nadace financovaná Georgem Sorosem - ověřit, kolik romských dětí ze zvláštních škol by mohlo s jistou odbornou podporou studovat i na běžné základní škole. Program je to dlouhodobý, velmi náročný a má spíš povahu výzkumu. Na čtyřech školách v České republice (Praha, Kladno, Brno, Ostrava) byly třídy čerstvých prvňáků, celkem čtyřicet dětí, zařazeny do programu Step by Step Roma Initiative. I v rámci tohoto programu lze rozlišit dva různé přístupy.

Ostravský model se dá nazvat integrační. Na běžné zvláštní škole byla s podporou ministerstva školství otevřena třída základní školy. Teprve postupně z ní odcházejí do zvláštních tříd děti, u nichž se v praxi prokáže, že by opravdu základní školu nezvládly. Druhý model se dá nazvat intervenční a funguje například v Kladně. V běžné třídě zvláštní školy se učí jiným způsobem a ty děti, které se osvědčí, ve čtvrtém ročníku odejdou na jinou základní školu.

Všechny tyto třídy dostaly velkorysou podporu plně hrazenou SBS ČR. Peníze na nákup učebnic, pomůcek, encyklopedií (řádově desetitisíce ročně). Ve třídě je kromě učitelky i romská asistentka, případně asistent, všichni procházejí poměrně náročným vzděláváním. Ve třídách se vyučuje podle vzdělávacího programu Začít spolu. Ten je postaven tak, aby umožňoval učit v jedné třídě děti s velmi různým stupněm nadání, aniž by ty "hloupější" zdržovaly "chytřejší", ale zároveň umožňuje jejich vzájemnou komunikaci, snaží se posilovat osobní identitu a sebevědomí.

Celé čtyři roky výzkumu jsou všichni žáci testováni a srovnáváni s kontrolní skupinou, tedy s dětmi, které chodí do normální zvláštní školy. Otázka zní: Je možné, aby alespoň některé děti ze zvláštních škol dosáhly srovnatelných výsledků se zbytkem populace, pokud bude ve třídě asistent a budou v rámci programu Začít spolu vyučovány podle osnov základní školy? Mají opravdu tři čtvrtiny romských dětí takové mentální postižení, že patří do zvláštních škol, nebo je tam spíš přivedly podmínky, v nichž jako národnostní a sociální menšina žijí?

VEDLEJŠÍ KOLEJ

Jak už bylo řečeno, učitelé zvláštních škol odmítají představu, že by do jejich školy byl někdo přeřazen neprávem jen proto, že je Rom. Ale i oni pochopitelně vědí, že v jejich třídě obvykle Romové převládají, a vnímají, že zvláštní škola není zrovna skvělý start do života. Za prvé už kvůli názvu, za druhé - osnovy zvláštní školy jsou ve srovnání s běžnou školou zhruba poloviční. Tedy když i velmi úspěšný žák ZvŠ bude chtít pokračovat na střední škole (nařízení ministerstva to už několik let umožňuje), jeho šance jsou velmi omezené. A konečně - vybavení a servis, které mohou nabídnout zvláštní školy, jsou až na naprosté výjimky horší než u běžných škol.

Proč tedy tolik Romů končí ve zvláštních školách a proč často jejich rodiče dokonce trvají na tom, aby do nich jejich děti chodily? Problémem jsou už inteligenční testy, na jejichž základě se o zařazení do zvláštní školy rozhoduje. Přestože se o tomto problému už léta mluví, dodnes se nedá říci, že by byl "kulturně bezpříznakový". Romové, s výjimkou těch asimilovaných, přicházejí do škol z jiné kultury a jiného systému hodnot, často nevědí, co je to knížka, tužka. To se musí i ve zdánlivě zcela korektním testu projevit. Jenže pak není testováno případné mentální postižení dítěte, ale z našeho úhlu pohledu problematické rodinné zázemí. Proto například v Ostravě funguje přípravný ročník využívající program Začít spolu, který má tento sociální handicap vyrovnat ještě před tím, než děti do první třídy nastoupí.

Ale důvodů je mnohem víc. Romští rodiče přivedou často dítě do zvláštní školy prostě proto, že tam chodili i oni. Mají pocit, že je tam bezpečněji, že jejich dítě bude mezi svými. Je to "jejich" škola. A ze stejného důvodu se naopak "bílí" rodiče brání, seč mohou, aby se do takové školy dostalo jejich dítě. Většinová společnost se příliš nepodivuje nad tím, že ve zvláštních školách "končí" tři čtvrtiny všech romských dětí. Obě strany, které si jinak často nemohou přijít na jméno, tenhle stav vlastně považují za přirozený.

PODRUHÉ

Zvláštní škola v Kladně, zhruba čtyři sta kilometrů od té ostravské. Na první pohled vypadá třída skoro stejně. Uprostřed koberec, okolo několik lavic, spousta knížek, obrázků, výkresů po stěnách. Devět dětí v kroužku. U tří z nich se předpokládá, že příští rok odejdou do základní školy na druhém konci Kladna. Vyučování jako hra a vzájemný kontakt. Děti to baví a snaží se. Přihlížíte a máte pocit, že tudy musí vést skoro určitě cesta.

Po hodině sedíme u čaje s paní ředitelkou, učitelkou a romskou asistentkou. V jejich podání není kladenská realita zrovna růžová a politicky korektní. Historky o dětech, jež nevědí, co je to tužka a vidlička, o rodičích, kteří nevodí děti do školy prostě proto, že se jim nechce ráno vstávat, vyslechnete skoro všude. Tady je navíc problém s rodiči, kteří odmítají, aby jejich děti pokračovaly na jakémkoli typu střední školy. Jsou ochotni i podepsat papír, že si nepřejí, aby se škola angažovala ve zprostředkování nějakého učňovského místa. Důvod? Ten příznivější: romské rodiny jsou zvyklé žít v těsném kontaktu. Pro rodiče je těžké si představit, že jejich dítě bude jezdit někam na internát. Ten horší: když bude dítě někam jezdit, bude muset rodina platit dopravu, stravování, ubytování. A získá vzdělání, díky němuž jednou možná začne vydělávat. Když zůstane doma, dostane 2050 Kč podpory v nezaměstnanosti. Hned teď. Jednoduché počty. Samozřejmě že takhle to není vždy, ale alespoň v Kladně jsou takové případy relativně časté.

Program Step by Step vznikl do značné míry proto, aby u sledovaných dětí vyrovnal handicap problematického rodinného zázemí. Jenže je může ovlivnit jen ve velmi malé míře. "Z těch devíti dětí, které připravujeme na přechod do základní školy, jsou zase úspěšné ty, jež mají alespoň trochu fungující rodinu," říká kladenská ředitelka Lenka Vrchlavská. "Nemůžete se na ty děti zlobit, že si neudělají úkol nebo se doma neučí, když víte, že nemají kde. Že je jich patnáct v bytě nebo vůbec nemají kde bydlet a stěhují se po příbuzných. Původně jsme počítali s tím, že přejdou na základní školu čtyři děti. Jenže po dvou měsících prázdnin se jeden kluk vrátil jako nepopsaný list papíru. A my můžeme začít znovu."

VÝSLEDKY

Jaké tedy jsou výsledky tříletého výzkumu? Na základě testování čtyřiceti dětí v rámci programu Krok za krokem a jejich srovnání s kontrolní skupinou se dá konstatovat, že pokud bychom vzdělávání romských dětí věnovali více pozornosti a peněz - program Začít spolu je pro učitele náročný a lepší vybavení a asistent také něco stojí -, mohlo by třicet procent dnešních romských žáků zvláštních škol bez větších problémů navštěvovat běžnou základní školu. Dalších čtyřicet procent dětí by toho bylo schopných se zvláštní podporou a zbylých třicet skutečně nemá na víc. Dá se z toho vyvodit, že by podobná podpora, pokud by ji stát zavedl systémově a v mnohem širším měřítku, mohla změnit perspektivy romské komunity?

Možná se v tomto směru dají využít zkušenosti jiného projektu, který v Ostravě probíhá od roku 1993. V církevní škole Přemysla Pittera se tehdy začalo učit sedmnáct romských dětí způsobem, který v lecčems připomíná dnešní program Krok za krokem. I tady byli romští asistenti, i tady se škola pokoušela mnohem víc mluvit s rodiči a zatahovat je do života školy. Ředitelka Helena Balabánová už od letošního léta na škole není, ale osudy svých žáků, kterým je dnes okolo patnácti, pořád sleduje: "To rodinné zázemí je opravdu fatální, ale je taky pravda, že máme jednoho kluka na gymplu a sedm dětí se zatím udrželo na středních školách a učňácích. A hodně jich taky neuspělo. Museli odejít nebo taky skončili na ulici a u drog. Romové jsou opravdu jiní, nejsou vychováváni k překonávání překážek, k sebezapření. Strašně snadno se vzdávají, všechno vnímají přes svoji etnicitu, kdejaký vlastní neúspěch si zdůvodňují rasismem. Ale kdyby tu školu dokončili třeba jen dva tři, tak ta práce pořád má smysl. To se nevyřeší za jednu generaci, to je práce na desetiletí."

HRABĚCÍ RADY

Jedné věci si při rozhovorech nemůžete nevšimnout. Onoho rozdílu mezi tím, jak vidí problém lidé z nadací, kteří se nijak nerozpakují říct, že náš systém je rasistický, a reagují podrážděně, když se mluví o špatném rodinném zázemí romských dětí. Myslí si, že škola má chyby hledat především u sebe, a ne u dětí. Jakoukoli výtku, jež směřuje příliš obecně k romské komunitě, odbývají větou: "Ale tam je přece dotlačila většinová společnost!" V téhle rezolutnosti jsou trochu podobní novinářům, kteří také mají tendenci udílet zvláštním školám poněkud akademické "hraběcí" rady.

A na druhé straně jsou lidé až po krk ponoření v každodennosti, kteří vidí realitu odspodu, a proto často nemají ke tvrdým slovům daleko. Nemá smysl se v tomhle rozporu příliš vrtat. Všem, kdo nahlédli pod pokličku, je jasné, že pětasedmdesát procent romských dětí ve zvláštních školách je jednoznačně špatné vysvědčení pro nás všechny a řešením jsou školy, jež by se nedělily na zvláštní a základní, ale bylo to jedno místo, které nabízí co nejlepší vzdělání dětem s velmi různou mírou studijních předpokladů. Jenže už dnes je jasné, že něco takového bude velmi nákladné. Vzdělávání Romů a dalších menšin bude v budoucnosti stát mnohem víc než vzdělávání dětí z většinové společnosti. Přesto bude rozhodně levnější investovat několik let do vzdělání než platit další desetiletí nezaměstnaným absolventům zvláštních škol sociální dávky. Je ale pro společnost přijatelné, aby byla nějaká menšina takto zvýhodňována?

JSOU PROSTĚ JINÍ

A to je do jisté míry kořenem problému. Zní to asi paradoxně, ale jedna z největších potíží ve vztahu k romské komunitě je takzvaný občanský princip. Přitom se zdá naprosto nezpochybnitelný a korektní, když říká: "Romové jsou občané jako všichni ostatní, mají stejná práva i povinnosti." A reklamní kampaně proti rasismu k tomu dodávají: "Podívejte, jsou jako my. Liší se jen barvou kůže."

Jenže to, bohužel i bohudík, není pravda. Romové - až na výjimky - jsou jiní a cílem "bílé" většiny nemůže být, aby byli stejní. Cílem nemůže být asimilace (zestejnění), ale integrace (přijetí i s odlišnostmi). Ale to právě ve většinové společnosti, jejíž politici obvykle tvrdí, že ve vztahu k menšinám je nutné stavět na občanském principu, vzbuzuje značný odpor. Proč by na vzdělávání romských dětí mělo být vynakládáno tolik peněz? Proč mají Romové zase dostávat něco navíc, když jsme si přece rovni, občan jako občan?

Odpověď je sice poněkud drsná, ale jednoduchá. Protože nemáme jinou možnost. Všechny ostatní způsoby, jak se s Romy vypořádat, jsme už zkusili. Ostrakizaci za první republiky, genocidu za války, nucenou asimilaci za komunismu. Nic nepomohlo. Zbývá už jen vzdělání a integrace. Jistěže to půjde pomalu. Krok za krokem.