Masarykův případ obnoven: Byla to vražda!

Zcela nové, překvapující a zlomové informace byly zveřejněny v doposud nedořešeném případu smrti někdejšího ministra zahraničí Jana Masaryka. Syn prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka byl 10. března 1948 nalezen mrtev pod okny svého služebního bytu v Černínském paláci. Tehdejší orgány komunistického režimu zodpovědné za vyšetřování této události, vynesly poměrně záhy jednoznačný verdikt: Jan Masaryk spáchal sebevraždu. Již v té době však vyvstaly dohady, které toto tvrzení značně zpochybňovaly. Jisté sféry dávaly přednost tezi o nešťastné náhodě. Největší otazníky se vždy však vznášely zejména nad pochybným a nepřesvědčivým způsobem vyšetřování, které bylo podle mnohých zainteresovaných osob vedeno laxně a povrchně. Jakoby byl výsledek pátrání již předem jasný či snad dokonce předběžně daný. Málokdo se však v zemi pod pevnou Gottwaldovou vládou odvažoval své těžko přijatelné doměnky vyslovit nahlas. To bylo těm, kteří se nehodlali smířit s tím, co jim bylo předestřeno na stříbrném podnosu, umožněno až mnohem později.

Jedním takovým "nevěřícím Tomášem" byl v této kauze i soudní expert na posuzování pádů lidí z výšky Jiří Straus. Ten se k případu po letech opět vrátil a nyní přišel s naprosto rozdílnou tezí, než byla ta, již vykonstruoval gottwaldův režim. Masarykův pád byl beze vší pochybnosti zapříčiněn působením minimálně jedné další osoby. Renomovaný český diplomat byl 10. března 1948 zavražděn.

Jiří Straus se vypracováním objektivní expertízy zabýval mnohem déle než tehdejší vyšetřovatelé. K dispozici měl veškeré exisutjící dokumenty a předchozí posudky z ohledaní Masarykových ostatků. Podle veškerých průkazných znaků je zřejmé, že Masaryk pád očekával a sanžil se ho co nejúčinněji zmírnit. Dopadl tedy kolmo na nohy. Kdyby nespadl z výšky 14, 5 m, pravděpodobně by to přežil. Straus ve své zprávě uvedl, že si Jan Masaryk nezranil hlavu. Jeho zranění pat, pánve a páteře nebyla smrtelná, ale přetížení při dopadu bylo příliš velké. Příčinou smrti byla skutečnost, že se mu nárazem utrhlo srdce. Závěr Jiřího Strause, který se dlouhá léta zabývá forenzní (soudní) biomechanikou (podílel se i na případu útěku Jiřího Kajínka z Mírova) a přednáší rovněž na policejní akademii, je tedy zcela jednoznačný. Ztotožňují se s ním i představitelé Úřadu dokumentace vyšetřování (ÚDV). Beze vší pochybnosti se prokazatelně nejednalo o sebevraždu ani nešťastnou nehodu.

Kdo je však pachatel a jaká byla motivace tohoto dlouho utajovaného zločinu? ÚDV zatím zamítá veškeré dohady. Na posouzení otázky, kdo Jana Masaryka zavraždil, případně, kdo k tomu vydal příkaz, je prý ještě přílš brzo. Vzhledem k tomu, kdy nové skutečnosti vypluly na světlo, může být nezávislé vyšetřování zahájeno až nyní. Je ovšem více než zřejmé, že Jan Masaryk, za války významný představitele zahraničního odboje a exilové vlády, byl svými lyberálními názory v zahraniční politice režimu značně nepohodlný. Přestože dostal důvěru komunistické vlády a udržel si pozici ministra zaraničí, nebylo žádným tajmestvím, že by se ho později prezident Gottwald nesmírně rád zbavil. Byl příliš nebezpečný svou popularitou a svým vlivem a měl také nezanedbatelné známosti ve vládních kruzích západních zemí. Dříve už v souvislosti s jeho smrtí padla jména poválečného šéfa 5. oddělení Státní bezpečnosti Bedřicha Reicina, majora Augustina Schramma a příslušníka sovětské tajné služby Valerijana Zorina. Ten právě v inkriminované době nečekaně navštívil Československo s tajným posláním.

I ve světle těchto skutečností se však možnost zahájení trestního stíhání dnes už jeví jako poměrně málo reálná. Vraha Jana Masaryka a ty, kteří za ním stáli, s velkou pravděpodobností ještě před světskou spravedlností dostihla smrt.

MARTIN PÍSECKÝ

obsah | Česká republika