Jiří Michal je prvním miliardář zrozeným na české burze

Spojené státy mají svého Billa Gatese a řadu dalších miliardářů, jejichž jmění jde každým okamžikem jednoduše vyčíslit pomocí ceny jejich akcií na burze.

V Evropě se už takoví hledají hůř, ale přesto jsou: švédský Jacob Walenberg či britský lord Sainsbury, jemuž patří síť hypermarketů po celém ostrovním království.

Už i Česko má svého. Je jím od 28. června 2004 Jiří Michal, letitý šéf pražského výrobce léků Léčiva.

Pod tímto názvem už akcie, z nichž deset procent patří na první pohled nenápadnému prošedivělému Jiřímu Michalovi (54), najít nejde. Akcie nese nový název Zentiva a uvítali ji snad všichni, kteří se na skomírající české burze sedmičkou jediných akciových titulů, které "stály za to", už začínali nudit.

Životopis Jiřího Michala je na rozdíl od cizinců jeho kalibru krátký. Od konce studií v roce 1974 je věrný jedné fabrice, kam nastoupil jako chemik. "Mohl bych o tom napsat knihu, jak jsem tu dlouho," směje se. Ale nemyslí si, že by kariéra u jediné značky, což je už čím dál vzácnější, byla pro úspěch manažera v dnešní době nevýhoda. Slova úspěch, bohatý a natož miliardář slyší český farmaceutický magnát hodně nerad. Jeho jméno bylo dlouho citováno i v souvislosti s největším krachem v Česku, pádem gigantu Chemapol, kde byl šest let v dozorčí radě. Šrám v kariéře však už Michal dávno překryl tím, kam dovedl Zentivu. Stala se první firmou, která se odvážila a skutečně i vydala akcie na pražské burze.

"Příští zastávka Léčiva," hlásí autobus na pražské průmyslové periferii na rozhraní Počernic a Malešic blížící se místu, kde sídlí farmaceutický obr. Ten už je dlouho mezinárodní firmou. Patří mu závody na Slovensku, v Rusku a Polsku. Od loňského roku nese název, s jehož výslovností nebudou mít problém na žádném důležitém trhu: Zentiva. "Na pražském magistrátu nám bylo řečeno, že zastávka Léčiva je historický název a že firmy se neustále přejmenovávají. Takže není důvod, aby oni měnili jméno stanice. Tím nás vyřídili," líčí docela lakonicky Jiří Michal ve skleněném sídle české farmaceutické jedničky, jež svým oválným tvarem připomíná velkou pilulku.

Úřední přístup jako člověk vyznávající podnikatelské principy nemá rád. Ale ani když přijde řeč na byrokracii, kvůli níž řadě byznysmenů vstávají vlasy na hlavě, Michal nevybočí ze svého poklidného vyprávění a dál si loupá už asi čtvrtou mandarinku. Během dvaceti minut jich stihl spořádat dvacet. Jako by snad muž, který strávil třicet let mezi prášky, pilulkami, kapslemi a kapkami nevěřil v účinky průmyslově vyráběných vitaminů.

Může se zdát, že Jiří Michal není takový zázračný manažer. Firmu sám nebudoval a udržet v zisku fabriku, jejíž protějšky všude ve světě vynášejí a která z drtivé většiny vyrábí úspěšné léky vyvinuté někým jiným, nemusí být takový výkon.

Vystříhat se chyb

O tom by se dalo debatovat hodiny. Jisté je, že Michal je manažer, který se uměl velmi dobře vyvarovat všech pochybení, jaká nám ukázali jiní lidé. Ti, kteří začínali svůj podnikatelský úspěch v Česku podobně jako on, když v devadesátých letech z pozice manažerů ovládli své fabriky. Oni však už na výsluní nejsou a často už neexistují ani jejich vlajkové průmyslové lodě.

Michal nezatížil Léčiva obřími a drahými úvěry. Ani privatizaci nepořádal na bankovní dluh, jenž by pak vysával všechny výdělky a táhl firmu finančně ke dnu. Neprodal Léčiva ani zahraničním farmaceutickým gigantům, kteří by jim naordinovali vlastní myšlenky a začlenili by je do svých nadnárodních škatulek.

Se svými kolegy ve vedení si našli v roce 1998 amerického finančního investora. Dokázali přesvědčit vládu, aby jim Léčiva prodala bez výběrového řízení. Zůstali přitom ve vedení firmy a vymýšleli dál, kam ji směrovat, co vyrábět, kde prodávat a za kolik, s jakými konkurenty z okolí bojovat a jaké ovládnout. Zároveň získali akcie. I poté, co trhy jeho desetiprocentní podíl v Zentivě ocenily na 1,5 miliardy korun, Michal tvrdí, že je víc než akcionářem stále ředitelem. Tím je nepřetržitě od roku 1991.

Management nestudoval, prošel však firmou od píky, a jak sám říká, manažerem se už narodil, kdežto akcionářem se stal. "Mně z tohoto podniku nepatří ani hřebík. Patří mi akcie, jejichž cena se odvíjí podle toho, zda firma prosperuje, nebo ne. Také se může stát, že zkrachuje a já budu mít pořád stejně akcií, ale s nulovou hodnotou," líčí krátce poté, co se jako jediný Čech veřejným vstupem akcií své firmy na burzy vlastně přiznal k velikosti svého majetku. Sám však nesmí nejméně rok své akcie prodat.

Otázky tímto směrem by však nejraději vymazal novinářům z hlavy. Nevěří, že by česká společnost byla k lidem jeho typu moc shovívavá. "Piště raději o těch mladých, kteří tady budou, až já už tu nebudu. Máme jich ve vedení firmy hodně. Hlava sama o sobě tolik neznamená," zkouší odbýt zájem o svou osobu.

Zentiva se šest let po privatizaci stala firmou, s jejímiž akciemi se obchoduje na pražské, ale i londýnské burze. Michal rád zdůrazňuje, že to není jen díky úspěšné minulosti, ale i díky tomu, že dokázali přesvědčit převážně zahraniční investory o své budoucnosti. "Přirovnal bych to ke koupi televize. Nechcete přece televizi, která někomu pět let hrála. Chcete takovou, která vám bude pět let hrát," přirovnává.

Sám z vlastní zkušenosti velmi doporučuje, aby byli čeští manažeři častěji odměňováni akciemi firem, které sami řídí. "Pro lepší pochopení, co znamená hodnota firmy, je to skvělé," říká.

PAVLA NOVÁKOVÁ, MF DNES

obsah | Česká republika