Válečná reportérka: Česko mizí z mapy světa

Proč se nám nedaří využít na Blízkém východě nostalgii, dobrou pověst a obchodní styky z minulosti.

Mám takové staré rádio, Selena se jmenuje, které je výsledkem snažení sovětských inženýrů. Ač během technického vývoje, ukončeného před mnoha lety, narostlo do obludných rozměrů, pokládám ho za přístroj cestovní. Radiopřijímače Sony s automatizovaným vyhledáváním stanic mi totiž nikdy nedopřály potěšení zaposlouchat se v horách Hindúkuše do polštiny, ukrajinštiny, nedávno se mi dokonce podařilo vyladit slovenštinu. To už nemluvím o požitku, který mi v pramálo civilizovaných oblastech poskytuje poslech lekcí z jazyka německého, vysílaných státní stanicí Deutsche Welle, či srbsky přednášené pohádky na dobrou noc.

Pravda, převládají jazyky národů velkých, bohatých, které si díky své rozloze a počtu ledniček na hlavu mohou dovolit takový luxus, jakým je šíření propagandy a slávy vlastní vlasti prostřednictvím radiovln. Přesto mě mrzí, že znám postoj vlády americké, německé, francouzské, kanadské, čínské, japonské, iránské, ruské, izraelské, palestinské, slovinské, polské, maďarské i slovutného Vatikánu, ale tápu v otázkách zahraniční politiky vlády vlastní. Čeština k mým uším ne a ne dolehnout.

Do důchodu za primářem Sovou

V kdysi spřátelených zemích mě chytají za rukáv smutná individua a lámanou češtinou na mně loudí staré výtisky českých novin či alespoň zprávy o tom, jak se teď u nás v "Československu" žije. Ti informovanější bývalí zahraniční studenti pokládají všetečné otázky týkající se našeho postoje ke konfliktu v Iráku a Afghánistánu. Obchodně založení se pak pídí po důvodu, proč s nimi na našich ambasádách nikdo nechce hovořit nebo proč jsou velvyslanectví v místech, kam se normální smrtelník nedostane. Pátrají po kontaktech na české výrobce vodních pump, broušených lustrů, bot, tramvají a trolejbusů, no a samozřejmě zbraní, které jsou jedinou trvalou a stále funkční vzpomínkou na časy vzájemné spolupráce.

Intelektuálové zase vyzvídají, kam se poděl prezident Havel a co si myslí o porušování práv Kurdů nebo zda zase nenatáčíme nějaký pěkný seriál, jako byla Nemocnice na kraji města. Například v Afghánistánu je to zjevně poslední vzpomínka na staré dobré časy. Poté, co odešel do důchodu doktor Sova, se k věčnému odpočinku odebraly i veškeré naše aktivity v těchto krajích.

Stále dokola si opakuji: hleďme si problémů vlastního kontinentu a nesnažme se do všeho strkat nos. A tak na všechny ty otázky, proč už není slyšet čeština z rádia, proč už není v Kábulu žádné české zastoupení, proč se do Čech nesmí cestovat, kde je konec našim skvělým českým botám, kdy zase natočíme nějaký pěkný seriál a proč si nechceme udělat alespoň malý kšeft, když kábulská nemocnice volá po někom, kdo by jí opravil třicet let staré české sterilizátory, a chce za to dokonce i slušně zaplatit, tak na tohle všechno mám v perštině, urdu i arabsky nacvičenou odpověď: "Promiňte, nemohu sloužit."

Momentálně zataženo

Chabou obhajobou je mi zkušenost jedné mé přítelkyně, která při cestě po Ghaně, jak mi tvrdí, zachytila rozhlasové vysílání v českém jazyce, a to ani neměla moji Selenu. Kdyby to měl člověk shrnout, tak by řekl, že o České republice nevědí v mnoha částech světa lidé vůbec nic. Není nutné, abychom měli na všechno vyhraněný postoj a hned ho vytrubovali do světa. Asi by to ani nikoho nezajímalo. Ale stálo by za to, využít jisté nostalgie poměrně značného počtu česky hovořících občanů v zemích, které jsme nazývali kdysi rozvojové, naší dobré pověsti a obchodních styků, dnes už skoro zapomenutých. Vzpomínám si také a, opravdu, nechci teď nikoho urazit, že i když jsme zemička prťavá, k jistý věcem, jako je nespravedlnost a porušování všemožných práv, jsme se dokázali léta kultivovaně vyjadřovat ústy prezidenta Václava Havla. Mnohým se to nelíbilo, ale zapamatovali si alespoň jeho jméno.

Věřte nebo ne, nemohu teď narazit na nikoho, kdo by znal jediného činného českého politika. Snad to proboha nebude tím, že na naší scéně nezáří žádná hvězda, jejíž světlo by dokázalo doletět o kousek dál, než na česko-moravské pomezí.

Autorka je dopisovatelkou LN z Afgánistánu