Miloš Rejchrt: Tam nahoře to máme všichni dobrý
Dnes působí v pražském evangelickém kostele u svatého Salvátora. V jednom z kázání si přál, aby pokud se někdo splete a zabloudí sem, místo do katolického Salvátora v Klementinu, ani nepoznal, že je někde jinde. Když ho známí podezírají, že oficiální církev nikdy příliš nemiloval a milovat nebude, odpovídá: "Lásku k církevní instituci po mně nechtějte. Už tak těžko stíhám milovat Pána Boha z celého srdce a své bližní jako sebe."
Jak se vůbec cítíte uprostřed předvánočního komerčního mumraje? Vadí mně to méně než dřív. Už jsem se smířil s tím, že když jdu do kostela přes Staromák, jsou tam trapné trhy, kravál a na popravišti českých pánů smrdí koně. Dokonce se přistihnu, že v tom kraválu koled se mi některá z nich zalíbí a pobrukuji si. I v tomhle nevkusu lze vycítit touhu po něčem výjimečném, je v tom příprava na chvíle sváteční, byť taková zběsilá. A co zběsilost spotřebitelská, která vtrhla do Vánoc v posledních letech? Ale ona tam byla i za bolševika. Jenomže hon na vánoční štěstí dal větší námahu. Člověk musel vystát fronty, vést v patrnosti, kdy navezou banány nebo třeba do Tuzexu magnetofonové kazety. Rostli v očích svého okolí ti, kdo dokázali opatřit barevnou televizi nebo džíny. Prostě jsme se naučili v nedostatku žít, ovládli jsme umění sehnat nesehnatelné. A teď nám jsou tyhle dovednosti k ničemu. No, není to k vzteku? Žehráte na konzumní společnost? Nežehrám, neutíkám do jeskyně a lesů a když, tak jenom na chvíli. Jen si říkám, že jestliže člověk dostane k Vánocům jeden parfém, tak z něj má radost. Když jich dostane patnáct, začnou mu vůně splývat. Ale na tohle teď moc nemyslím, vychutnávám si advent, který miluji. Co je tak úžasného na době prodlužujících se nocí, odumřelé přírody a oněmělých ptáků? A také v tomhle čase umírá víc lidí, zapomněl jste dodat. Ale uprostřed tohoto sesunu do temnoty a nehybnosti se něco rodí, cítíte nenápadný jemný protipohyb, který říká, že něco se chystá. Něco dobrého. První neděli adventní se rozsvítí jedna svíčka, která za týden předá světlo druhé a nakonec budou čtyři, což už je nádherné světlo. Na všechny temnoty světa to nestačí, ale okolí osvítí a o to jde. V tom je skryta obrovská symbolika. Nečekejte, že to, co nazýváme dobrem ve světě, bude nějaký velký bengál. Nebude. Prožíval jste takhle advent i v totalitních dobách, kdy lidé ztráceli často i poslední zbytky naděje na změnu? V pochopení, co je vlastně naděje, mně pomohl můj velký vzor a asi i učitel Ladislav Hejdánek. V jednom svém článku rozlišil víru a naději. Víra je nakloněnost k činu, výzva tohle udělej, nenech se vláčet událostmi, ani takzvanou vyšší režií. A naděje je odpočinutí víry: když člověk zjistí, že už dál nemůže, naděje říká, dobře to dopadne i beze tebe. Není to spíš slepá víra? Naopak, vidoucí až za hranice našich možností. Naději si ale nesmíte příliš zpředmětňovat, představovat si něco konkrétního. To již pak není naděje, ale prodloužení vašeho současného očekávání do budoucnosti. Když sázíte sportku, víte přesně, co můžete vyhrát, akorát nevíte kolik, a jestli vůbec. Naděje, o které mluvím, říká: nevíte, co vyhrajete, ale zato víte, že vyhrajete určitě. Advent je pořád před námi. Jakou máte nejsilnější vzpomínku na Vánoce z dětství? Stavebnici Merkur pod stromečkem a procházky Prahou. Maminka nás vždycky na Štědrý den vyhnala ven a my tři bratři jsme courali po Petříně, na Hradčanech. Zapsaly se mi do paměti hlavně dny, kdy svítilo slunce. Žluté zdi tam někde, hradby, sem tam kousek sněhu. Štědrý den mám zafixovaný jako plný světla, které rychle skončí, domů se přijde za tmy a tam už se to rozjíždí. Co pro vás rodinné prostředí znamenalo? Já měl rád rodinné prostředí jako útočiště před školou, doma byla menší nuda a větší svoboda. V raném dětství jsem ještě zažil rodinné pobožnosti, což mě tedy moc nebralo. Byl jsem rád, když povinná zbožnost u nás tichou cestou vyhasla. Spoustu času jsem strávil s oběma staršími bratry a byl jimi všestranně vzděláván. Nejstarší Ludvík chodil na přednášky z psychiatrie, pak o tom vykládal Pavlovi a já dychtivě naslouchal. Tak jsem se dozvěděl spoustu věcí třeba ze sexuologie, měl jsem dokonalý přehled o různých sexuálních deviacích. To byly v pubertě užitečné znalosti. Váš otec byl kazatelem Církve bratrské, přičemž tři jeho synové zakotvili u evangelíků. Jak to tatínek přijal? Naprosto skvěle. On sám zběhl z evangelické církve, takže pak žertoval: "Co kdy jsem dlužen komu, trojnásob nahradím." Otec chápal, že nám Církev bratrská byla poněkud úzká. Pokládala třeba za nevhodné chodit do kina. Ale já biograf miloval. Dodnes si vzpomínám třeba na sovětskou pohádku Kamenný kvítek, kde byla krásná představitelka tajemné královny. Až po letech jsem se dozvěděl, že když tenhle film natáčela, její manžel chcípal v gulagu. V tom filmu byla síla. Proč bylo kino podle církevních hodnostářů nevhodné? Protože čas máme vykupovat, a ne utrácet ve světských zábavách. Kdyby Pán Ježíš přišel a nalezl nás v kině, zarmoutilo by ho to. Měl jste jako kazatelská ratolest normální vztahy s kamarády, nebo jste se cítil "vyňat" z dětského světa her a zábavy? Měl jsem pocit vyděděnosti. Když šli kluci hrát v sobotu fotbal, musel jsem na náboženství, neděle pak byla úplně ztracená. Ale v pubertě se to nějak přesmyklo a naučil jsem se ze své "menšinovosti" těžit. Již od osmé třídy jsem chodil na bohoslovecké semináře v Jirchářích a odposlechl řadu užitečných frází. Když jsme pak měli ve škole besedu o sovětských komsomolcích, přihlásil jsem se a začal: "Ale pocit odcizení a existenciální krize současného člověka, jak ji pojímá Graham Greene..." Zkrátka předváděl jsem se a mezi kantory začal být respektované zvíře. A hlavně - působilo to na holky. Cožpak jste nebyl v nepřízni učitelů coby syn faráře? Můj čas dospívání se šťastně sešel s uvolněnými šedesátými léty. Když jsem na střední škole oznámil své rozhodnutí studovat teologii, vzali to jako zajímavou raritu, nebo tomu nepokrytě fandili. Ještě na devítce přišlo několik mladých učitelů a učitelek, s nimiž jsme měli vyloženě kamarádské vztahy. Moc jsme se neučili, vařili jsme kafe na kamnech, brnkali na kytaru a zpívali. Zcela vážně jsme probírali komunisty, jaké to jsou svině. Hudebkář nás učil poslouchat náročnou muziku, například Honeggera, ale také nás kluky instruoval, jak si pořídit modrou knížku. Škola začala být zajímavá. Změnily se hodně podobné vztahy s koncem zlatých "sixties?" Příchod normalizace byl obrovskou zkouškou lidských vztahů. Lidé se měnili před očima. Ale ne všechno šlo hned k horšímu. Ten systém měl i po roce 1970 spoustu mezer, výdutí, bublin. Když jsem nastoupil jako farář v České Lípě, místní tajemník národního výboru přes církve mne měl až otcovsky rád, psal na mě na ministerstvo neuvěřitelně kladné posudky a dokonce mi tykal. Vždycky říkal: "Víš, Miloši, já bych chtěl, aby mě, až budu v důchodu, lidi na ulici zdravili." Jak se vaše okolí proměnilo v okamžiku, kdy jste byl kvůli stykům s disidenty zbaven státního souhlasu k činnosti duchovního? Místní věřící bombardovali úřady s tím, že chtějí znát důvod mého odvolání. Psali v takovém tom plebejském stylu - my, pracující, máme také nárok na náboženskou realizaci a když už tady takového člověka máme, vy nám ho berete. Především díky nim jsem se necítil opuštěný. Zato někteří církevní hodnostáři otočili a vyčítali, že ohrožuji církev. Když jsem byl dobře zapsán na ministerstvu, tak se chlubili - podívejte, jaké máme šikovné mladé lidi, jak to s tím bolševikem dovedou koulet. A najednou prsk, zklamal jsem je. Když jste podepsal Chartu, vy i vaši blízcí jste se ocitli pod ohromným tlakem. Co je nejvíc potřeba, aby v takové situaci rodina vydržela pohromadě? Společný vzdor nás stejně jako jiné disidentské rodiny stmeloval. Ovšem životního partnera si musíte dobře vybrat. Když jsme se v sedmdesátém brali, tak už mě Jitka pár let znala a věděla, že náš společný život určitě nuda nebude. Když ji kvůli mně nevzali ani jako technickou kresličku do fabriky, šla na odbor sociální péče, jestli nechtějí pečovatelku. Odpověď zněla: "Vás nám posílá Bůh." V zimě, v létě jezdila ke stařenkám na kole, vozila jim na řídítkách oběd, omývala je. Drsná práce, ale získala si ohromný respekt, na němž jsem se i já přiživoval. Když totiž místní funkcionáři viděli ženskou, která se takhle obětavě starala, tak už jim řeči o třídních nepřátelích nešly tak z huby." Nespravedlivá ztráta zaměstnání a z ní vyplývající pocity křivdy zamořily některé rodinné vztahy. Jak jste se tomu bránili? Samozřejmě, nemůžete žít v oddělených světech a netahat do rodiny, když vás vyhodí z práce. Ale rodina tu je právě od toho, aby člověk nežil jenom svou profesí. Jednou nohou stojíme v práci, druhou v rodině. Když práce za moc nestojí, jako ta moje topičská, kterou jsem dělal sedmnáct let, přesune člověk těžiště na druhou nohu. Žili jsme hodně rodinně, ovšem průniky rodiny a práce existovaly, naše děti měly například pojmenované všechny kočky a koťata, jichž bylo v mé kotelně požehnaně. Poté, co jste se stal mluvčím Charty, předvolali několikrát k výslechu i vaši ženu. Jak jste to snášel? Těžce. Ale ona si poradila. Vzala s sebou děti - čtyřapůlletého Daniela a čtyřletou Lucku s tím, že je nemá kdo hlídat. Když na ni začali pouštět hrůzu, že nejsou obyčejná StB, ale kontrarozvědka, "a to už jde do tuhého, paní Rejchrtová," žena začala: "Lucko, nech Daníka, Daníku, nekousej Lucku." Děti pochopily, co mají dělat, takže je nakonec všechny tři vypoklonkovali. Jeden čas vás estébáci hlídali ve dne v noci. Nepokoušel jste se na ně nějak působit, nějak "pastorovat" i tyto své bližní? Nepokoušel. A když oni začali, že by mně byli s to pomoci, abych mohl zase dělat faráře nebo cestovat na Západ, říkal jsem: Moment, pánové, od toho tu nejste, abyste mi pomáhali. To oni pokoušeli, neboť jejich hlavní metodou v sedmdesátých letech už nebyl teror, ale svádění. Bylo vždycky jednoduché odolat těmto "ďábelským" svodům? Těm ďábelským ano. Spíš byl problém, když člověk s normální lidskou zdvořilostí musel čelit jejich vlezlosti. Šel jsem třeba plavat do Podolí, fízl si koupil hned sousední kabinu, lezl se mnou do sprchy a do bazénu, a pak najednou povídá: "To bylo dneska žrádlo, co? Nedáme si ještě páru?" Nebo jiný mi začal radit u Rotta přes rameno, jaký vrták si mám koupit. Z toho jsem byl nervózní a říkal si: Mám zachovat mlčení, když je to také jenom člověk? Již jste se zmínil o synovi Danielovi. Adoptovali jste ho za docela pozoruhodných okolností. Ano, protože čápi k nám zprvu odmítali létat. Když byl Daniel počat, jeho biologická matka se z jistých důvodů rozhodla, že po porodu dítě svěří nám. Takže jsme věděli, že je na cestě, a připravovali se na jeho advent. Když se narodil, byl nám i s požehnáním pravého otce předán právě třiadvacátého prosince do péče a výživy a pak k adopci. Jeho biologičtí rodiče mu nikdy do života nezasahovali a naši výchovu zpovzdálí pozorovali. A jak už to tak bývá, ono matrimonium sterile s příchodem miminka zmizelo a narodily se nám postupně dvě holky. Váš syn od začátku věděl, kdo jsou jeho biologičtí rodiče? Ano. Děti snesou všechno, ale velice těžce se vyrovnávají s tím, že jim někdo něco zatajoval. Proto jsme Danielovi formou pohádek vykládali, že je takový mimořádný úkaz, žádná sériovka, až vzal fakt adopce za svůj. Začal být na svou výjimečnost hrdý. Nikdy naše otcovství a mateřství nezpochybňoval, ani v pubertě to na nás nevytáhl. Stýkal se s pravými rodiči? Stýkal, hlavně s otcem, který byl před smrtí dlouho a těžce nemocen. Daniel o něj velmi obětavě pečoval a pak si právem spolu s dalšími sourozenci vynesl jeho rakev z kostela. Měl takovou generálku. No právě, na to se už těším, že to má nacvičené. Snažili jste se děti připravit na to, že jejich život může být kvůli vašemu disidentství hodně složitý? Manželka jim věnovala maximum mateřské lásky. Naše děti nikdy nepoznaly jesle, mateřskou školku ani družinu, jenom povinnou předškolní výchovu. Takovéhle děti pak mají úžasnou výbavu do života. Vzpomínám si, jak naše nejstarší dcera musela strávit se zápalem plic tři týdny na Bulovce. Pár dní po jejím propuštění se dostavila recidiva. Nám bylo do breku a dumali jsme, jak jí šetrně sdělit, že tam musí znovu. A najednou koukám, že má sbalený kufříček. Těšila se zpátky, potvora, že na tom dětském pokoji zase bude dělat kápa. Dost často se ale objevují názory, že takovéhle děti pak mají problém zařadit se do školního společenství. Ale právě naopak! Děti takhle dobře citově vykrmené se nebojí neznámého, mají takový primární vztah důvěry ke světu. Jako k něčemu, čeho se nemusím bát, čemu přijdu na kloub. V každém kolektivu jsou hned robustní, mají převahu. Mimo domov jsou rády a k mamince plakat nechodí. A dosud úzkostlivá matka náhle zjistí, že už mají svá křídla, a nemusí již být tak starostlivá. Vnímáte život bez dětí a rodiny, který vyžaduje kněžský celibát, jako něco nepřirozeného? Je to něco naprosto nepřirozeného. Tak jako je zcela nepřirozené manželství a monogamie. Přirozené je pouze páření. Ale všichni se té přirozenosti nějak ujímáme, podle pravidel psaných a nepsaných, všichni svou náturu a přirozenost kultivujeme. Někdo prostřednictvím manželské instituce, která přikazuje druhého neopouštět ve zdraví ani v nemoci a zakazuje nevěru. Někdo za pomoci celibátu. Obojí je ale zvládáním přirozené sexuality. Není celibát přece jen méně přirozený než manželství? Řekl bych, že celibát je obtížnější na zvládnutí. Ve zdařilém celibátu se sexuální energie proměňuje, skoro bych řekl sublimuje do schopnosti být otevřený vůči všem lidem, umět jim okamžitě naslouchat, mít s nimi ohromnou trpělivost. Poznal jsem pár takových kněží, kde se myslím ten celibát povedl. Ale bylo jich málo. Který celibát se povedl? Třeba katolický farář, původně lékař, Ladislav Kubíček. Jeho fara byla otevřená po celý den, na kamnech měl pořád kotel s čajem, na stole chleba a sádlo, stolní hry. Chodila tam bezprizorná mládež, radil lidem v otázkách manželství i vyhřezlé psí kýly. Pro každého měl čas. Letos v září ho zavraždili nějací mladíci při loupežném přepadení. Psaly o tom všechny naše noviny. Byl to světec. Říkáte, že monogamie je nepřirozená. Proč se potom omezujete? To dost dobře nevím. Moc argumentů pro monogamii nemám. Jen vím, že jsem rád, že se mi ji podařilo v životě zachovat. Souhlasíte s názorem, že člověk, který nedodržuje věrnost v erotických vztazích, nebude spolehlivý ani ve vztazích jiných? Dřív jsem si to myslel. Ale potkal jsem v prostředí Charty několik vyloženě promiskuitních lidí, kteří se pro své názory a věrnost zásadním principům nechali zavřít do kriminálu. Pro již zmíněného Kubíčka byl rok v kriminále brnkačka. Ale pro náruživé konzumenty slastí to byl očistec. A přesto do toho šli. Koho máte na mysli? My nesmíme ani naznačovat. Jak se díváte na uzákonění sňatků mezi homosexuály a lesbičkami? Cením si toho, když jakýkoliv lidský vztah trvá. Když někdo, s kým jsme se znali v dětství, nám po celý život vydržel jako přítel a ještě nám pak půjde na pohřeb. Takže, když se homosexuálové zavážou k určitým pravidlům, uvážou se k trvalosti a věrnosti, tak je dobré tomu říci ano. Jste připraven požehnat homosexuálnímu páru? Asi bych požehnal tomu úmyslu být spolu věrně a výlučně, vydržet spolu dobré i zlé. Ale nikdy bych nebyl ochoten nazvat to sňatkem. U sňatku si nedovedu představit jiný snoubenecký pár, než opravdovou ženskou s pořádným chlapem. Ta polarita mužství a ženství je pro mne důležitá a skoro mám dojem, že celý svět je na ní postaven. Přece i lidská řeč je tu od chvíle, kdy muž v ráji spatřil ženu a vykřikl údivem. V jednom rozhovoru jste řekl, že když visíte v tramvaji na tyči, je to skvělá chvíle pro přímluvnou modlitbu, a to i za lidi, s nimiž jste se dostal do konfliktu. Přišel vůbec za vámi někdo z těch, co vás kdysi pronásledovali, s prosbou o odpuštění? Nakonec jeden ano, jeden člověk za mnou přišel, abych mu odpustil, že umožnil estébákům v mém bytě instalovat odposlouchávací zařízení. Odpustil jste mu? Samozřejmě. Smiřovat se a odpouštět je životní nezbytnost. Když odpouštím, zbavuji se různých křivd a ponížení, jimiž se přece člověk nemůže užírat na věky. Nejsou Vánoce pravým časem pro takový úklid křivd a ponížení? Vánoce tolik nevnímám jako svátky, jež nás vedou hlavně k odpouštění a smiřování. To spíš Velikonoce s jejich obětním beránkem. Vánoce bych bral jako ujištění, jako čas, v němž nám z nebe slibují klid a pokoj. Komu ho vlastně slibují? Jen lidem dobré vůle? To je právě špatný překlad, že to platí jen pro některé. To musí platit pro všechny. Pokoj lidem dobrým i těm druhým, zlovolným. Na nebi je sláva, dole to až taková sláva není. Ale už je tu dobrá zpráva, že ať jsme lepší nebo horší, všichni to máme tam nahoře dobrý.
JIŘÍ LESCHTINA
|
obsah | Česká republika |