Škola budoucnosti v Praze
Randál otřásá i tabulemi v oknech. "Raz, dva, tři," utne ho šestadvacetiletý Jaroslav Kotal. Je osm hodin ráno a pro jedenapadesát zdejších šesťáků začíná běžný vyučovací den. Tentokrát věnovaný Alexandru Makedonskému. Děti tu nesedí v lavicích, ale v kroužcích kolem stolů, jiné neformálně se sešity na kolenou. Všechny mají v rukou ofotografovanou mapku starověkého Řecka. Slovo má učitel, ale těžko říct který. Jsou tu totiž dva. Oba se jmenují Jaroslav Kotal. Otec je ředitelem školy, syn učitelem. Ve výkladu se střídají a diskutují s dětmi.
Za tři minuty s nimi zopakují informace z minula - o starověkém Řecku. Po chvíli se dostávají k tomu hlavnímu: "Mám tu pro vás jméno skvělého a geniálního vojevůdce. Je to Filip Makedonský." Zatímco Kotal mladší zapisuje na tabuli, ten druhý se ujímá slova: "Filip Makedonský přebudoval makedonskou armádu a začal s ní vítězit. Ne přímo v Řecku, ale víc na severovýchodě, kde byly doly, ve kterých se těžilo zlato. Vidíte to na mapě? Proč začal válčit tam? Potřeboval zlato, aby mohl budovat ještě větší a silnější armádu vybavenou skvělými zbraněmi. Zdokonaloval kopí i luky. Kopí bylo dlouhé až sedm metrů, dovedete si představit, jak bylo těžké?" To už si bere slovo mladší z učitelů: "Kdo si pamatuje, které tři věci musel stát mít, aby byl úspěšný?" Děti se navzájem radí a dávají hravě dohromady, co před chvílí slyšely. Správná odpověď zní: vynikající vojsko, zlato a geniálního vojevůdce. Dialog kantorů pokračuje a během dvou minut se dostává k roku 338 před naším letopočtem, kdy se v jedné z bitev po bok svého otce postavil Filipův chrabrý syn Alexandr a pomohl mu zvítězit - právě o něm tu dnes bude řeč.
Nikdo nestojí stranou
"Vytvořte šestice. Jeden odchází do vedlejší třídy sledovat video o Alexandrovi, druhý do mediatéky hledat informace na internetu, zbylí si rozdělí balicí papíry. Úlohu dáte dohromady společně, máte na to pět hodin. Každá skupina bude mít v půl druhé odpoledne nakresleného Alexandra jako vojevůdce, antické sloupy, které byly pro tuto dobu typické, další ze skupiny vytvoří mapku Alexandrova vojenského tažení a poslední sestaví Alexandrův jídelníček - co tehdy asi lidé jedli?" přidělují učitelé práci.Děti se rozprchnou po celém přízemí školní budovy, balicí papíry, encyklopedie a učebnice rozkládají, kde se dá: po stolech i na zemi. Martinův vojevůdce Alexandr vypadá impozantně. "Našel jsem ho v učebnici a obrázek upravil podle encyklopedie," vysvětluje šesťák. Jinou školu než tu "hrou" si prý ani neumí představit. I Adéla už má mapku Alexandrova vojenského tažení skoro hotovou. "Baví mě to. Horší je to ale s písemkama," říká. Naštěstí je prý píší jen jednou za čtvrt roku.
Ztvárnit legendárního vojevůdce se - s pomocí asistentky - pokouší i Monika, která v dětství prodělala mozkovou obrnu. A není sama. Z pěti set čtyřiceti dětí, které školu navštěvují, je postižených celkem osmdesát. S pohybem po staré školní budově nemají potíže: mají k dispozici velký prosklený výtah. Škola však myslí na integraci i v jiných směrech. Učebny jsou dvoupatrové. V horní části se učí ti žáci, kteří jsou se znalostmi dál. "Školský systém je nastaven na selekci dětí: vyhrává průměr - ten, kdo se vymyká v obou směrech, je z něho automaticky vyřazován. U nás jdeme opačnou cestou. Integrujeme postižené, stejně jako ty, kdo mají mimořádné schopnosti. Právě pro ně je horní patro v každé třídě: učitelé se tam mohou dětem věnovat individuálně," vysvětluje Jaroslav Kotal, ředitel školy.
Člověk a svět
Začátek vyučovacího dne je prý vždycky nejtěžší. "Musíme děti probudit, výklad přitom nesmí trvat déle než pár minut, jinak je přestane zajímat," říká. Se synem už tvoří sehraný pár, navzájem se ve výkladu střídají, občas si skočí do řeči. Dva až tři kantoři najednou tu učí ve všech třídách - výklad vedený dialogem učitelů děti víc zaujme, navíc by to tu jinak ani nešlo. "Společně na začátku hodiny vysvětlujeme novou látku. Pět minut nejvýš, pak je rozdělíme do skupin. Skupinky žáků, kteří jsou ve znalostech o kousek dál, si vezme jeden, druhý zase ty děti, kterým to třeba zrovna nejde," vysvětluje.Co se tu děje dnes? Děti, které sledují videozáznam o Alexandru Makedonském, se cvičí v zeměpise. Ty, jež sedí v počítači vybavené mediatéce, surfují na internetu a hledají záznamy o velikánovi dějin v češtině, ale třeba i v angličtině. Mají tak najednou informatiku, češtinu i angličtinu. S překladem pomáhají slovníky. Ty, na které připadlo malování antických sloupů, procvičují dějepis a výtvarnou výchovu, stejně jako jejich spolužáci, kteří malují Alexandra-vojevůdce. Sestavení Alexandrova jídelníčku se neobejde bez znalostí dějepisu a přírodopisu a nákres jeho vojenského tažení, to je zase zeměpis. Děti se zkrátka najednou učí několik předmětů. Podle rozvrhu se předmět jmenuje člověk a svět. Tři další, které se na této škole vyučují, nesou názvy člověk a příroda, člověk a společnost a výuka jazyků.
Hrou se dá naučit všechno, tvrdí učitelé. Dokonce i suchopárný pravopis. Když se probírají měkká a tvrdá i/y v koncovkách podstatných jmen, patří třídě celá budova, přesněji její chodby. První patro je vyhrazeno pro rod ženský, druhé pro střední a třetí pro mužský. Vzory přídavných jmen visí na plakátech a děti se učí - jak jinak než v běhu a ve skupinkách. Ve třídě dostanou zadání: najdi vzor ke slovu drahokamy a napiš několik vět. To, co hledají, najdou ve třetím patře. Téma se ve škole probírá třeba celý týden. Když učitelé pětkrát za den zopakují dětem nenápadně všechna potřebná pravidla, přejdou do krve jakoby nic.
Učení na míru 21. století
Škola v pražské Londýnské ulici patří mezi 54 těch, které byly ministerstvem školství vybrány, aby v praxi vyzkoušely a doplnily nové osnovy. Těm se bude říkat Rámcový vzdělávací program a v případě, že bude schválen nový školský zákon, se jím budou řídit všechny základní školy v zemi.Každá škola si ho bude moci upravit tak, jak bude potřebovat. "Rámcový vzdělávací program počítá celkem s deseti vzdělávacími okruhy. U nás jsme ještě o kousek dál, propojili jsme je natolik, že nám stačí výše zmíněné čtyři předměty. Je v nich všechno," vysvětluje Jaroslav Kotal. Průměrný věk učitelů se pohybuje kolem třiceti. Právě mladí absolventi vysokých škol skvěle ovládají, co je tady hlavním cílem: naučit děti chápat svět v souvislostech, používat nabyté vědomosti v praktickém životě, umět vyhledat informace a komunikovat. "Je to jednoduché. Stačí se zamyslet nad tím, co potřebuje k životu a práci člověk 21. století. Číst, ovládat počítače a internet, vědět, kde najde žádanou informaci, komunikovat, spolupracovat, ovládat několik jazyků. To všechno si u nás procvičují najednou," upozorňuje ředitel. Základním vybavením školy nejsou tabule, ale počítače připojené na internet. Děti jich tu ve třídách mají k dispozici přes sedmdesát. Patnáct z nich je v mediatéce - počítačové učebně. Ta zůstává pro děti otevřena až do pozdních večerních hodin. Kdo má zájem, může strávit u internetu celé hodiny.
Známky se v základní škole v Londýnské ulici nenosí. Až do šesté třídy jsou děti hodnoceny slovně. Motivace k práci jim přesto nechybí. "Snažíme se, aby to děti nevnímaly tak, že se musí učit, ale že se chtějí dozvědět něco nového. Proto tu nemáme známky ani jiné donucovací prostředky. Slovní hodnocení se soustředí na pozitiva - chválíme děti za to, co se naučily, na druhou stranu ale zmíníme i oblasti, v nichž mají mezery. Stejně je to s domácími úkoly. Jsou napůl dobrovolné. Nejde o psaní sáhodlouhých cvičení, spíše třeba o to, něco vyhledat v encyklopedii a naučit se to," vysvětluje Jaroslav Kotal. Háček tkví v tom, že ten, kdo doma nepracuje, brzy zůstane ve škole pozadu. A děti si to uvědomují, proto obvykle na úlohu nezapomenou.
Děti přísnější než učitelé
Přestože se tu může jíst, když má člověk hlad, jít na toaletu, když člověk potřebuje, jistá pravidla existují. "Přísní jsme i tady. Třeba Kuba přinesl domů hezké vysvědčení, ale s dvojkou z chování. Neznamená to ale, že je nenapravitelný lotr. Jenom porušoval stanovené mantinely, a to se u nás netrpí," podotýká ředitel.Kubovi ve třídě občas zazvonil "zapomenutý" mobil, navíc pravidelně zapomíná právě na úkoly. Nebere to však nijak tragicky. Když děti psaly zkusmo takzvané sebehodnocení, přiznal se dobrovolně k dalším prohřeškům.
"Jejich vlastní hodnocení bylo často tvrdší než to naše na vysvědčení," upozorňuje ředitel a dodává: "S pobavením si v novinách čtu nářky kantorů, že jsou dnes děti hrozné - divoké, rozmazlené, hlučné. Ano, jsou jiné. Už nechtějí sedět s rukama za zády, touží aktivně pracovat, komunikovat, počítače ovládají lépe než dospělí. Je absurdní chtít po dětech, aby se změnily. Tím, kdo je se změnami na řadě, jsou naše školy."
Učíme jako za Marie Terezie, říká Karel
Základní školu, obecnou školu a národní školu, všechny svázané společnými osnovami. Do budoucna se to zásadně změní a místo osnov vznikne jeden Rámcový vzdělávací program. Připravuje ho Výzkumný ústav pedagogický spolu s vybranými základními školami. Jednou z nich je i základní škola v Turnově, kterou řídí předseda Asociace základních škol Karel Bárta.Co všechno Rámcový vzdělávací program určí? Jde o souhrn znalostí, které má dítě mít po absolvování určitého ročníku?
Je mnohem širší. Především jsou tam sepsány cíle vzdělávání, které se zásadně liší od dřívějších. Zatím jsme zaměřeni především na encyklopedické znalosti, děti si ze školy musí odnést určitou sumu poznatků. Chceme-li se však vyrovnat Evropě a světu vůbec, musíme změnit podstatu vzdělávání: měli bychom děti hlavně naučit se učit. Ony to totiž neumějí, a navíc nevědí, proč se mají učit, k čemu jim vědomosti budou.
Nemají tedy mít pouze určité znalosti, ale především by měly vědět, kde kterou informaci najdou?
To také, ale hlavně se musí naučit s informacemi pracovat. Říkáme tomu tvořivé myšlení. Když to trochu přeženu, tak děti v první třídě umějí sečíst 3 + 1 + 4. A když pak mají sečíst 4 + 1 + 3, tak to nezvládnou. Tvořivé myšlení spočívá v tom, že poznatky, které děti mají, musí umět využít pro řešení jiného problému. Škola 21. století znamená rovněž komunikaci, týmovou spolupráci, respekt k práci druhých, poznávání vlastních možností, ohleduplnost, toleranci a diskusi o problémech.
To předpokládá zásadní změnu v přístupu učitelů k výuce.
Přesně tak. Cílem není učivo samo, ale využití poznatků v praxi. Dnes vypadá hodina takhle: procvičí se stará látka, vysvětlí nová - a je konec. To je špatně. Děti by měly být v hodinách aktivní, měly by se jim dávat úkoly, na kterých je možné pracovat tvořivě. Je to nesmírně náročná práce pro pedagogy. Předměty, tak jak je známe, by měly do budoucna zmizet. Nahradí je takzvané vzdělávací oblasti. Příklad si můžeme vzít z Norska. Tam neznají fyziku nebo chemii. Učí se tam okruhy jako třeba "sociální studia" či "přírodní vědy" zahrnující určitou oblast. Norské školství má také v porovnání se středoevropskými systémy mnohem lepší výsledky. Tady zůstáváme svázáni v jakémsi tereziánském modelu, kdy předčasně vyčleňujeme některé směry výuky, a tím se pak ztrácejí souvislosti.
Je školství na takovou změnu připraveno?
Zatím ne. Připraveni nejsou hlavně učitelé. Jestliže kantor učil patnáct let odděleně fyziku a chemii, je pro něj snazší v tom pokračovat. Změny musí začít zejména na vysokých školách, které učitele připravují. Na většině pedagogických fakult se studenti i pro příští akademický rok hlásí do zastaralých oborů. Školy jim nenabízejí aprobace učitel přírodních věd, učitel humanitních věd, ale postaru český jazyk - angličtina, fyzika - matematika. Mezi fakultami už dnes existují výjimky, ale je jich málo. Přitom letošní uchazeči o vysokoškolská studia budou absolvovat v roce 2007. Až dostudují, budou se muset rekvalifikovat.
Co dalšího je třeba překonat?
Na změnu systému není připravena ani veřejnost, hlavně rodiče. Většinou pořád požadují, aby dítě mělo známky, nebylo hodnoceno slovně. Záleží jim na tom, aby dítě mělo dost encyklopedických znalostí potřebných k úspěšnému absolvování přijímacích zkoušek na střední školu. Proto se nejprve musí zásadně změnit přijímací řízení na střední školy. Návrh nového zákona o počátečním vzdělávání však s takovou změnou nepočítá. Budeme-li děti učit komunikovat, tvořivě pracovat, a pak je otestujeme na základě encyklopedických znalostí, není to fér. Nemohou uspět. Je také potřeba zvýšit finanční prostředky, které jdou do školství, a v neposlední řadě přijmout do škol pomocný personál, který by měl místo učitelů dozory na chodbách, evidoval by pomůcky v kabinetech, zkrátka by zastal pomocné práce, které dnes vykonávají vysokoškolsky vzdělaní lidé. Ti totiž budou potřebovat mnohem více času na přípravu na výuku. Když jde člověk do nemocnice, tak přece taky nečeká, že na vrátnici potká operatéra kontrolujícího příchozí.
obsah | Česká republika