Tvrdík: Umřít za dobrou věc, to je hezká smrt

Válka proti Iráku je na spadnutí. I když Rada bezpečnosti OSN dosud mandát k ozbrojenému zásahu neudělila, válečné přípravy vrcholí i v České republice. Jaké jsou plány českých vojáků a jejich velení? V rozhovoru pro PRÁVO o nich hovoří ministr obrany Jaroslav Tvrdík.

Jste připraven ustát situaci, kdy zemře v možné válce první český voják? To se nikde na světě nepřijímá jednoduše.

Posláním vojáka je být připraven úplně na vše. T. G. Masaryk řekl, že profese vojáka je morálním a mravním posláním hájit ideály státu, když jsou ohroženy. Jestliže po parlamentní diskusi dospějí představitelé ČR k závěru, že je správné v rámci ideálů tohoto státu účastnit se vojenskou přítomností, tak to naši vojáci provedou. Se svými vojáky diskutuji aspekty případných ztrát na životech. To jsem dělal i s vojáky, které připravujeme do Afghánistánu, kde je stejné riziko, kde to už mezinárodní společenství akceptovalo a nikomu to nevadí. Ona ta smrt pod rezolucí nebo bez rezoluce je stále pouze smrtí. Je to vždy stejně kruté a vždy stejně složité.

Asi bychom měli, a možná i já osobně, úplně jiný názor, kdyby se jednalo o jednotku bojového charakteru, která by byla na území ČR a byla diskutována jako součást zásahu. V tuto chvíli se ale bavíme o jednotce, která chrání a pomáhá nejen na základně USA, ale i zemím sousedícím s Irákem a mezinárodnímu společenství. Kdybych to měl říct jako bývalý voják, umřít ve chvíli, kdy budu pomáhat civilnímu obyvatelstvu nebo svým kolegům, je omlouvám se za to hezká smrt.

Parlament by se podle všeho moc nebránil nasazení chemiků v boji proti Iráku ve chvíli, kdy by k takové akci došlo s posvěcením OSN. Jenže to se zatím nerýsuje. Jste přesvědčen, že by se i bez něj mělo jít do války?

Jasný mandát Rady bezpečnosti OSN, tak, jak si ho někteří v ČR představují, by mohl být pouze pod rezolucí RB opravňující mezinárodní společenství k vojenskému zásahu proti Iráku. Je potřeba být realista a nemá smysl si lhát. Jsme jako ČR v situaci, kdy nemůžeme formulovat nějaké diplomatické postoje k celému konfliktu. Jsme před jedním z historicky nejvážnějších rozhodnutí a není tu žádná třetí cesta.

Máme cestu buď ano, či ne. Je potřeba říct, že prostě rezoluce RB nebude. Nebude ani za situace, že podle některých zastánců Irák příslušné rezoluce plní, a nebude ani za situace, že neplní. Prostě vůle mezinárodního společenství mít zde rezoluci nebude. A mezinárodní organizace, kterou OSN je nebo by spíše měla být jako nejvyšší strážce světového pořádku není bezpečnostní odpovědí na rizika a hrozby světa po 11. září.

Vy jste podle všeho přesvědčen, že i bez ní by se do akce jít mělo.

Pro nás je to nesmírně složité. Neumím volit jednoduché odpovědi. Proto jsem se snažil neovlivňovat postoje svých kolegů nějakým silným názorem. Úlohou ministra obrany v této situaci, kterou i moji kolegové ať už v ústavních funkcích, či odborníci cítí úplně stejně, je věcně, korektně, jednoznačně předkládat argumenty, které potřebuje pro své rozhodnutí celá politická reprezentace.

USA nás žádají o souhlas s mandátem pro naši jednotku pro všechny typy operací a my na to nemůžeme odpovědět: ano, ale. Oni se nás tak neptají. Všechno jiné než ano, bude znamenat ne. I ano, ale pouze pod rezolucí, je pro vojenské stratégy USA, kteří připravují případný konflikt, ne.

Čili máme možnost odpovědět: ano, jsme spojencem, jsme součástí demokratického světa, který prostě vedou Spojené státy, a přestože akce má klady i zápory, reakce má také klady a zápory. To se jenom těžko váží. Nejsem příznivcem války a také jsem přesvědčen, že zde nejsou dvě politiky politika války a míru. To je jedna politika. Mé doporučení jako člověka by bylo spíše ano při vědomí, že tam riziko zbraní hromadného ničení a jejich nasazení je. Naši vojáci se nemohou zachovat podobně jako nizozemští vojáci ve Srebrenici jen proto, že neměli mandát OSN, nezasáhli a nechali vyvraždit celou muslimskou enklávu. Naši vojáci se nemohou koukat na to, jak jejich alianční kolegové umírají.

Veřejnosti zatím USA zase až tak pádné důkazy, že má Husajn zbraně hromadného ničení, nepředložily. Máte jako ministr obrany jasnější informace?

Informace, se kterými předstoupím před poslance a senátory, budou hovořit o tom, že Saddám Husajn svojí odpovědí a svým přístupem k rezoluci 1441 znovu prokazuje svou nedůvěryhodnost. Nenaplnil očekávání mezinárodního společenství, neodpověděl na otázky způsobem, který by byl adekvátní situaci včetně narůstající vojenské síly. I pod takovým tlakem se rozhodl nechovat seriózně.

Nedokáže srozumitelně vysvětlit informace o tom, jak je v současné době nakládáno se zbraněmi hromadného ničení, které v jednu chvilku prokazatelně měl.

Zdá se, že největší problém budete mít ve vlastní ČSSD. Nebojíte se, že to způsobí vnitrostranický rozkol?

Považuji postup předsedy vlády za vyzrálý a adekvátní situaci. On se rozhodl udělat vše, aby nebyla krize nejen vnitrostranická, ale ani vnitropolitická. Připravil takový postup politických konzultací uvnitř ČR, který odpovídá vážnosti rozhodnutí, jež stojí před námi. Má zájem diskutovat tento problém v parlamentu. Předseda vlády řekl a já s ním jednoznačně souhlasím že by bylo zbabělé se vyhnout požadavku USA tím, že se k tomu prostě nevyjádříme. Doufám, že v tuto chvíli nemůžeme jen proto, že seriózně diskutujeme záležitost současného postavení ČR vyvolat vnitrostranickou krizi.

Může si ČR vůbec dovolit Američany odmítnout, aniž by to pro ni mělo negativní politické či ekonomické důsledky? Přeci jen jsme malá země a oni velmoc.

Požadavek USA není ultimativní. Ten požadavek je věcný, konkrétní a je na ČR, jak se k němu postaví. ČR si může dovolit zaujmout jakékoliv stanovisko, jakýkoliv postoj. Ale za každý postoj si logicky ponese následky.

To vás ve vašem přesvědčení zakročit proti Iráku nezviklá ani postoj evropských mocností, jako je Německo a Francie, kterým se válčit nechce?

O pozici Německa bych nerad diskutoval. Je zřejmé, že se v rámci své předvolební kampaně dostalo do situace, ze které není návratu. A co se týká Franci, nepředbíhejme její mezinárodní pozici. Nechci spekulovat, jak se obě země v konečném důsledku k případné mezinárodní akci postaví.

Pro část politické scény bude nepříjemné, že vedeme hypotetickou diskusi. Že jsme nuceni diskutovat o případné pozici ČR v situaci, kdy neznáme jednu konkrétní variantu, která nakonec bude přijata. Vím, že to je pro někoho složité, ale i takový je život, i taková je politika. My v tuto chvíli nerozhodujeme, podobně jako Francie a Německo, o zapojení do války. Přece nikde není řečeno, že k tomu skutečně dojde. USA ve své žádosti jasně říkají, že jsou odhodlány udělat maximum, aby řešení bylo nalezeno na půdě OSN.

Ale debata je o válce. Je o tom, že když všechno selže, půjde ČR do války.

Ano, máte pravdu. Účastí v preventivní operaci svým způsobem dáváme souhlas s touto preventivní operací. Svou účastí ve válce souhlasíme s válkou. Ale myslíte, že případné vynucení odzbrojení vojenskými opatřeními, k nimž část mezinárodního společenství může sáhnout, je méně správné než to, co mezinárodní společenství v Iráku už deset let dělá? Neselhalo už? Je správnější politika ekonomických, hospodářských či jiných sankcí, na kterou každý rok umírají v Iráku tisíce dětí?

Kritici chování USA ale tvrdí, že řešením problémů není hraní si na mezinárodního četníka bez jakéhokoliv širokého mezinárodního mandátu.

A proč si myslíte, že já si tu otázku nekladu? Ale znovu říkám, že ČR je postavena před otázku ano, ne. Jsme součástí demokratického světa, tak musíme být schopni diskutovat i otázky, které s námi za minulého režimu nikdo nediskutoval.

KAMIL HOUSKA, PRÁVO

obsah | Česká republika