Sto let české fotografie

Dosud největší přehlídka české fotografie dvacátého století obsadila na letní sezónu hned tři prestižní pražské výstavní instituce. Více než 1200 exponátů od 423 autorů bylo chronologicky a tematicky rozděleno do téměř čtyřiceti částí.

V Uměleckoprůmyslovém museu jsou představeny oddíly od piktorialismu po fotografickou abstrakci dvacátých let, v Domě u Kamenného zvonu můžeme sledovat díla od konstruktivismu po surrealismus a nejrůznější fotografické žánry meziválečného období. Ve výstavních sálech Městské knihovny je soustředěna fotografie od roku 1948 do konce století.

Rozsáhlé prezentace české fotografie byly ve dvacátém století uspořádány několikrát, většinou k výročím vzniku vynálezu v letech 1914, 1939 a především v roce 1989, ale dosud žádná z těchto přehlídek nebyla tak komplexní a monumentální. Nynější ohlédnutí za tuzemskou fotografií uplynulého století volně navazuje na národní přehlídky německé fotografie O tělech a jiných věcech a Slovenská fotografie 1925-2000, které jsme mohli vidět ve výstavních prostorách pražské Městské knihovny v minulých letech.

Sdělovací možnosti fotografie se od jejího vynálezu před více než sto padesáti lety postupně bohatě rozvětvily do řady žánrů, tendencí a směrů. Kurátoři výstavy Vladimír Birgus a Jan Mlčoch pojali přehlídku národní fotografie encyklopedicky. Neprezentují jen využití fotografického média světem umění, ale snaží se ukázat celou šíři upotřebení tvůrčí fotografie: od amatérské, přes časopiseckou produkci, uměleckou tvorbu užívající fotografického aparátu až po reklamní a módní fotografii. Stranou jejich zájmu tedy zůstala jen fotografie vědecká, rodinná alba a produkce komunálních ateliérů. Stejně tak široce bylo kurátory definováno, koho považují za českého fotografa. Jak uvádějí v úvodu výstavy, do expozice zařadili ty tvůrce, kteří alespoň po krátkou dobu měli československé nebo české občanství, narodili se na českém území nebo byli českého původu.

Fotografie jako samostatné médium

Médium fotografie výstava přibližuje v jeho autonomnosti, vyvázané ze vztahů k ostatním formám výtvarného umění. Takto široce pojatou koncepcí je návštěvník vystaven stovkám jmen fotografů, ovšem ne vždy vynikají stěžejní osobnosti jednotlivých směrů a období. Za to, že můžeme shlédnout celé jedno století české fotografie, se musíme spokojit s tím, že autorským kolekcím se ne vždy dostalo potřebného prostoru a náležitého kontextu. Většina autorů je tu představena jen několika málo díly nebo i jedním snímkem jako stručná slovníková hesla, za kterými se přitom skrývá dlouhodobá bohatá tvorba.

Co tedy výstava přináší? Její největší přínos spočívá vedle zmíněné komplexnosti v představení méně známých nebo pozapomenutých autorů. Především oddíly věnované starší fotografii obsahují díla některých prakticky neznámých tvůrců, jako jsou dosud nevystavené pictorialistické snímky amatérského fotografa hraběte Karla Chotka, u nás téměř neznámé akty ve Vídni žijícího rodáka z Brumlova u Krnova Rudolfa Koppitze, portréty a akty Rudolfa Schneidera-Rohana, snímky grafičky a fotografky časopisu Světozor Marie Stachové, dokumentární záběry jednoho z prvních fotografů cikánů Viktora Richtera nebo teprve nedávno představené surrealistické koláže básníka Vítězslava Nezvala.

Poprvé vystaven socialistický realismus

Na výstavě jsou zastoupeni také představitelé německé avantgardy, kteří u nás alespoň po určitou dobu žili: fotografka Grete Popper, John Heartfield, Raoul Hausmann nebo Werner David Feist. V poválečné expozici najdeme dosud nevystavené autorské adjustace snímků Josefa Sudka, poprvé je v přehlídce české fotografie představen také socialistický realismus. Vedle tradiční závěsné fotografie sledovali kurátoři i její roli v dokumentaci happeningů nebo využití statického obrazu ve videosekvencích. V závěru je výrazně zastoupena tvorba mladých autorů.

Pražská přehlídka nebude pro svou rozsáhlost v této podobě zřejmě reprizována. Jen z části se v příštím roce představí v prestižním Muzeu umění v Bonnu. Přehledová výstava české fotografie však byla již dlouho žádoucí. Nezbývá než si přát, aby českou fotografii dvacátého století shrnula i stejně reprezentativní publikace (zdařile komponovaný Birgusův a Mlčochův Průvodce výstavou vydaný nakladatelstvím Kant ji nemůže zastoupit). Maďarská, polská i slovenská fotografie takovou zásadní knihu už mají.