Poněkud jiná Amerika Madeleine Albrightové

Je nejvyšší čas připomenout si existenci i jiné Ameriky než té, která v roli protagonisty vystupuje na jevišti světa dnes: nebezpečný, protože nerozlišující antiamerikanismus je stále na vzestupu. Obě Ameriky dělaly a dělají také chyby, protože je nemohou nedělat: dnešní svět je mimořádně křehký, nebezpečný a přitom tak obtížně čitelný. Nelze v něm jenom vyjednávat; jednat znamená někdy použít sílu. Buďme však spravedliví a rozlišujme O tom, jak dorůstala a dorostla do role jedné z rozhodujících osobností jiné americké zahraniční politiky Madeleine Albrightová z pražského Smíchova, se dozvíme z jejího vyprávění víc, než bývá u tohoto žánru zvykem.

Paměti politiků přece vždycky bereme do ruky s opatrností: ti obětaví hoši si ze všeho nejvíce pamatují, jak byli dobří, předvídaví a jak na ně bohužel nikdo nedal. Už s tím počítáme a protože paměti píší i ti, kteří si to pamatují jinak, máme naději udělat si nakonec zhruba pravdivý obraz o tom, jak to doopravdy bylo. Chce to jen, aby vzpomínajících bylo víc, aby historici nebyli slouhové moci a předpokládá to také kritické čtenáře.

Předposlední ministryně zahraničních věcí Spojených států amerických ke kritickému postoji ve svých vzpomínkách nepřímo vyzývá. Není obvyklé, aby se v pamětech osoby v klíčovém mocenském postavení na zeměkouli mluvilo nejen o necitlivých prohlášeních (tj. jejích vlastních), o trapasech, nepovedených vtipech, nešťastných přirovnáních, ale také o vlastních politováníhodných opomenutích (Rwanda).

Nahlédnout vlastní chybu, bezděčnou neomalenost, kiks, trapas je vždycky osvobodivé. Člověka s odpovědnou funkcí to zbavuje křeče z pocitu vlastní důležitosti a nezastupitelnosti. Získat šanci ke skutečnému růstu osobnosti předpokládá však u politika něco navíc, totiž ochotu o zkušenost z nepovedených kousků se podělit. Teprve když jsme ochotni vlastní chybu s někým sdílet, můžeme i v dospělém věku ještě dospívat, dozrávat, moudřet. V prožitku studu si totiž člověk nejvíce uvědomuje existenci těch druhých, jejich pohled, vůbec to, že jsou jiní. Pro politika je takové uvědomění naprosto podstatné, nemá-li ztratit kontakt se skutečností. Kdo nepřipouští, že se občas stydí, anebo kdo stud ani nezná, žije ve světě sám a jen sám pro sebe. I takoví lidé se bohužel dostávají i na úplně nejvyšší funkce. Jsou to ti, kteří parazitují na lidech nejistých, nesebevědomých, dezorientovaných, kteří v neomylném, a tedy navenek sebevědomém vůdci získávají konečně jakýsi pevný bod ve světě.

Živá, citlivá a velmi zranitelná

Madeleine Albrightová také znovu a znovu přemýšlí o obtížném postavení ženy nejen ve vysoké politice, ale ve veřejném životě vůbec. Sama ovšem především jedná. Uvažuje a jedná pořád věrohodně jako živá, citlivá, velmi zranitelná žena, která má silný smysl pro rodinu a která proto velmi trpěla rozvodem, nakonec proti vší americké pravděpodobnosti (žena, nenarozená v USA, katolička, rozvedená, netušící, že židovští prarodiče zahynuli v holocaustu...) mimořádně úspěšná žena, nikoli programová aktivistka boje za ženskou ideu, ženský rod, ženská práva. Ta žena Albrightová bezděčně připouští, že se chce líbit a je tedy i při oficialitách také trochu marnivá: stojí jí za to připomenout, jaké si vzala ten den šaty a jak jí to slušelo - anebo také neslušelo. Jak si musela před světovými státníky přetočit sukni, politou zálivkou na salát. Možná, že s ženskou marnivostí souvisí také svrchu zmíněná schopnost vidět se kriticky, očima těch druhých a že tedy odvaha podělit se s ostatními o vlastní kiksy je spíše ženská než mužská odvaha. Ženy se zkrátka neberou tak strašlivě vážně jako muži, a proto nejsou tolikrát směšné.

Základní instinkt

Nepochybuji spolu s autorkou o tom, že ženy do politiky, samozřejmě že i do té nejvyšší, patří. Jednou ještě jako velvyslankyně USA u OSN Albrightová říká: musím se spolehnout na svůj "základní instinkt". Muži si to ve své většině netroufnou, anebo se jím sice řídí, ale zalžou to a zkazí rádoby racionalizující argumentací: pošetile si myslí, že si nemohou dovolit nespoléhat se výlučně na rozum. Srdce má však svůj vlastní rozum, o kterém rozum nemá ani ponětí - jako by svými vzpomínkami paní Madeleine upomínala na slova Blaise Pascala.

Madeleine Albrightová je "Američanka a Češka". Její i citově prožívané češství je zároveň středoevropanstvím. Má v sobě také zážitek Balkánu. To všechno má díky osudu, vlastní vnímavosti a důvěryhodným rodičům, hlavně otci, akademickému profesionálovi na totalitní režimy. Existují dvě rozhodující vodítka pro její rozhodování a jako mementa spolu bytostně souvisejí: mnichovanství a holocaust. Nepokoušet se usmiřovat agresora a nepřipustit ani náznak jakýchkoli "plošných" řešení, jedná-li se o osudy lidí vymezovaných národností, vírou či rasou. To je základní klíč k její politice, k politice Spojených států v době, kdy byla ministryni zahraničí. Před tím ovlivňovali americkou zahraniční politiku i další Středoevropané, tenkrát to byli "Poláci": Zbygniew Brzeziński, Edmund Muski, John Shalikashvili. Skrze americké národní zájmy tak nejednou promlouvají starosti těch, z nichž se americký politický národ skládá, z nichž je slit. Dnes podíl zdravé středoevropské skepse v americké zahraniční politice evidentně chybí. Středoevropan a Texasan - to jsou asi dva dosti vzdálené světy. Americký idealismus bez evropské a speciálně středoevropské korektury střízlivostí může být poněkud třaskavým materiálem. Přitom Středoevropané vskutku jsou "noví" Evropané: na dobrých vztazích Evropy s Amerikou jim přes všechnu skepsi - anebo právě pro ni? - opravdu záleží.

V osobním osudu autorky se Mnichov na jedné a Terezín a Osvětim na druhé straně spojují v jednu jedinou skutečnost. Že se o svém židovském původu a o tom, že tři z jejích prarodičů zahynuli právě v holocaustu, dozvěděla až jako ministryně zahraničí, nepochybně k této skutečnosti patří: není to žádná náhoda, nedopatření, podezřelá okolnost. Vždyť jedni o minulosti mluvit nedokázali, protože odmítali znovu trpět, druzí o ní mluvit nechtěli a zapírali, protože nebyli bez viny či bez odpovědnosti a ti třetí rychle zapomínali, pokud si vůbec kdy zapamatovali... Tak tomu bohužel bylo, je a bude.

Osobní osud Středoevropanky Madeleine Albrightové tak nezměřitelně, ale nepochybně ovlivnil osud země, ze které její rodiče po-dvakrát utíkali: dnes se sice někteří lidé v České republice cítí i novými spojeneckými svazky poněkud stísněně, bezpečnost země je však zajištěna tak spolehlivě, jak jen to je v tomto nejistém světě možné. "Američanství" se na prožitku zejména těch, kteří se v zemi nenarodili, projevuje v podobách, které jsou snad zejména právě nám, Čechům, Moravanům a Slezanům, stěží pochopitelné. Je to patos patriotismu, po našem kdysi "vlastenectví", který překvapivě často a přitom spontánně proniká na povrch všedních dnů, patos, kterému se tak trochu posmíváme, který však také vskrytu závidíme. Loajalita Američanů ke svému státu, projevující se mimo jiné i přátelským chováním politických oponentů k sobě navzájem (Jesse Helms vers. Madeleine Albrightová), to všechno a ještě mnoho jiného je možné jen při sdíleném patriotismu, právě toho, kterému máme sklon nevěřit. Slova "Nejlepší ze všech možných světů" by si do podtitulu pamětí v naší části světa dal jen bytostný ironik. Anebo konjunkturální cynik. Snažme se však tomuto patosu více rozumět, jinak Ameriku nikdy nepochopíme.

Český povinně rozmrzelý světaznalý suverén přirovná tento patos k velkohubému patosu sovětskému; přirovnávání nových polistopadových reálií k reáliím komunismu vůbec patří dnes u nás k nejpokleslejším, bohužel však velmi oblíbeným figurám hospodského, ale nejen hospodského žvástu. Je však zcela mimo mísu: do Ameriky lidé utíkali za svobodou, ze Sovětského svazu a jeho satelitů lidé prchali před nesvobodou. Sovětští lidé mohli být hrdí akorát tak na to, že se jich celý svět bál.

Jaká že je "jiná Amerika" Madeleine Albrightové - ve srovnání s Amerikou těchto dnů? Jistě, obě při odpovědnosti bez hranic, o kterou nestály, dělají také chyby.

Nelze jinak, světu dnes hrozí terorismus v mnoha nepředvídatelných podobách a jednat se musí, nejednou bez prodlení. Jde o povahu chyb a především o míru jejich setrvačnosti. Zahraniční politika clintonovské Ameriky byla nejen mimo podezření z konfliktu zájmů politiků, ale především měla - díky lidem jako byla Madeleine Albrightová větší schopnost sebekritické korektury. Neopájela se pocitem sebespravedlnosti (žádné "preventivní války"), nepodléhala do té míry triumfalismu a jistotě o vlastní ctnosti a snad především proto byla více schopna zdrženlivosti, sebeomezení. Nejde přece o to, nikdy nevykročit po špatné cestě - takovou jistotu lze získat jen rezignovaným přihlížením zlu. Jde o to, nejít po ní zbytečně dlouho.

Osudy národů, osudy národů a států nepropojují ideje, leda že je zosobní lidé z masa a kostí. Čtyři státníci, čtyři lidé spojovali osudy Spojených států amerických a Československa, České republiky: Tomáš Garrigue Masaryk, Woodrow Wilson, Václav Havel a Madeleine Albrightová.

Autor je předseda Senátu Parlamentu ČR

PETR PITHART

obsah | kultura - kultúra