Otec měl život jako antickou tragédii

Kateřina Burianová nezapře slavné předky silou osobnosti, temperamentem a nejspíš i složitostí povahy. Je vnučka pěvce Emila Buriana, dcera E. F. Buriana. Výrazná herečka, členka Národního divadla nedávno zazářila v roli královny Markéty v Richardovi III.

Jak pořad ve Viole vznikl?

Existoval cyklus Zuzany Maléřové, který se jmenuje Celá viola tvé duše. Zve si hosty a ti vyprávějí o svém životě. Na jeden díl, který má premiéru i derniéru zároveň, pozvala mě a já jsem hovořila o své rodině. Ředitelka Violy Miluše Viklická mně nabídla, jestli bych si sama nechtěla něco připravit - o tátovi. Říkala jsem si - mám dělat pásmo a zpívat hůř než on jeho písničky anebo vyprávět veselé příhody z natáčení? To je přece nesmysl. Pak jsem o tom mluvila doma se synem Filipem, jestli by do toho nešel se mnou, a taky s Ivanem Rajmontem a nakonec nás napadlo, jestli by nestálo za to předvést jeho korespondenci s mojí maminkou.

Byly už tyto dopisy někdy předtím zveřejněné?

Ne, nikdo je nezná, je to unikát. Já jsem jenom věděla, že někde doma mám milostné dopisy, které psal táta mámě, ale podrobně jsem se jimi neprobírala. Když jsem začala, uvědomila jsem si, že to jsou krásné dopisy a že by stálo za to s nimi vystoupit. Pokud ovšem seženu kus odvahy. Oslovili jsme Ivu Klestilovou, aby to dala dohromady, a rozhodli jsme se pro scénické čtení. A taky jsem si říkala, že když to budu říkat já a Filip, který je mu strašně podobný, tak to třeba bude mít něco do sebe. V civilu jsem si tu podobu nikdy neuvědomovala, ale když jsem ho poprvé viděla na jevišti - hrál ve hře Viktor aneb Dítka u moci, měl plukovnickou uniformu, pod nosem nalepený knír a tancoval kozáčka - koukala jsem jak blázen a měla pocit, že jsem si porodila tatínka. Pak jsem si zvykla, jezdila jsem na jeho představení a už mi to nepřišlo. Režisér Morávek dokonce tuto podobu použil v inscenaci Písku.

Burianova genetická linie je zkrátka hodně silná.

To tedy je, otec zemřel mladý v pětapadesáti letech a zanechal tady po sobě takové stopy, že je nelze přehlédnout.

Absolutně ovlivnil celé české moderní divadlo, dodnes z něj žije.

I tahle věta se v dopisech objeví - maminka psala tátovi do koncentráku: České divadlo pořád žije tím, cos tu udělal. On dokázal věci předjímat, vždyť si jen vezměte název divadla, které založil - D 34, který se měnil podle roku.

Bylo nebo je pro vás těžké být jeho dcerou?

Vůbec ne, umřel v roce 1959, bylo mi třináct let a o tři roky později jsem dělala zkoušky na DAMU. Byla jsem ještě ve třetím ročníku na jedenáctiletce a všichni říkali - aha, to je Burianova dcera, je to vidět a je to docela dobrý, tak ji vezmeme, ale že bych za sebou z takového důvodu táhla nějaké závaží, to ne. Jenom jsem byla ihned identifikovaná. Nedělala jsem režii, ale herectví, takže mě nikdo nesrovnával.

E. F. Burian byl také kritizován za své prorežimní postoje v padesátých letech. Jak se vy s tím vyrovnáváte?

Strašně dostává na zadek. I to ve Viole zazní. Rodiče se rozvedli v roce 1952 a já to vnímám tak, že se hluboce mýlili. Za první republiky jsme měli skvělou demokracii a ekonomiku, takovou, že jsme z ní mohli žít dalších čtyřicet let a nechcípnout hlady. Táta a máma byli tehdy salonní komunisté, jako většina umělců. S maminkou jsem pak žila až do její smrti a ptala jsem se jí na to. Co vás k tomu vedlo, vždyť jste ve třicátých letech jezdili do Sovětského svazu a viděli to. Říkali jste - pěkný, ale žít tam - nikdy. Táta navíc napsal petici na protest proti popravě Mejercholda. A pak měl šílený strach z Rusů.

Jeho kroky v padesátých letech se právě tímto vysvětlují. A také tím, co zažil v koncentračním táboře včetně toho, že si uvědomoval, co Stalin umí. Bylo to tak?

Určitě, když odcházel do lágru, měl v papírech napsáno "návrat nežádoucí". Zachránil se téměř zázrakem, v dubnu 1945 převážela loď Cap Arkon vězně v podpalubí, ale měla nacistickou vlajku. Spojenci ji bombardovali a zasáhli. Pro vězně zbyl jeden záchranný člun a oni skákali do hořícího moře. Táta neuměl plavat, ale skočil a pomocnou ruku mu podal slavný německý herec Geschonek. Přijel domů celý ohořelý a vážil 45 kilo. Přežil to, ale už nepřežil operaci v Sanopzu. Nechci se pouštět do nějakých konstrukcí, ale všechny indicie směřují k tomu, že ho tam tenkrát oddělali. Umřel na banální operaci žlučníku v padesáti pěti letech. Nemůžu se tím nezabývat, už jenom to, kdo ho operoval. V Sanopzu bývali hlavně prokádrovaní doktoři, kteří nic neuměli, na operace prominentů si ale zvali doktory zvenku a to zase byli absolutně nesehrané týmy. Byla jsem u toho, když ho pohřbívali do Slavína v rakvi. Proč najednou byl v hrobě? Když tam můj nevlastní bratr Jan Burian pohřbíval svou matku, zjistil, že je tam jen jeho urna. Spálili ho, aniž by nám to řekli. Já to vůbec nevěděla, celá léta jsem mu tam jako dospívající holka chodila něco vykládat a netušila jsem, jak to je. Udělali to, a pak napsali, že se v nějakém deníku našlo, že si přál, aby mu z hlavy vyrůstaly karafiáty. Tak to byl důvod, aby ho spálili a přenesli ze Slavína do hrobu? To je přinejmenším dost podivné. Když jsem si to všechno dala dohromady, otřásla jsem se. Není nic horšího než žít v režimu, který vám zlikvidoval rodiče.

V době, kdy zemřel, jste byla holka. Jaký byl váš vztah?

Táta zemřel ve chvíli, kdy si ke mně nacházel cestu. Jako malá jsem k němu jezdila na návštěvy do divadla. doprovázela mě maminka. Pak jsem tam už chodila sama a to se choval jinak, jako by mně chtěl něco říct a neví, jak do toho. Byla to příjemná setkání, odehrávala se to v mírně teatrálním podtextu - umělecká rada končí, má dcera přichází. Působil na mě zábavně a mile. Jeho smrt byla pro mě hrozná rána. V létě mi umřela babička a za deset dní táta. Byli jsme v Brně na jejím pohřbu a ve zprávách se ozvalo, že zemřel Burian. Nevěděli jsme, který, protože v té době byl také hodně nemocný Vlasta Burian. Telefonovala jsem do všech redakcí, až v Rudém právu to věděli přesně. E. F. Burian, řekli a práskli telefonem.

Vaši maminku ale opustil. Byla jeho žena i spolupracovnice. Jak se s tím vyrovnala?

Máma byla grand a celý život jsem od ní neslyšela, že by o tátovi řekla křivé slovo. Nejdřív jsem si myslela, že táta je někde jinde, vychovala mě tak, že jsem ho milovala. Někteří říkali, že měl život, který se podobal antické tragédii.

Pro váš rod je to dost příznačné. Strýc, tenor Karel Burian, přece vypil sklenici s louhem, kterou mu někdo podstrčil...

Strýc i můj dědeček zemřeli před padesátkou. Zákeřnou smrtí a v Národním divadle. Strýc měl ve zvyku po árii se napít a v portálu měl vždycky sklenici s vodou a někdo mu tam dal louh. Nezemřel hned, ale spálil si hrdlo a už nemohl zpívat. Můj dědeček, také pěvec, zase byl skoro slepý, měl šest dioptrií a žádné kontaktní čočky pochopitelně nebyly. Před představením si sundal brýle a pečlivě si obešel jeviště, aby si to zapamatoval. Jednou se mu to stalo osudné: osahal si zase prostor, ale byla tam šikma a pod ní schody. Během představení schody posunuli a on šlápl do tmy a sletěl tři metry. Vzali mu nohu, dostal sarkom a umřel. Táta se s tím vyrovnal, že o nich napsal a už se k tomu nevracel, měl svých průšvihů dost.

Stýkáte se s nevlastním bratrem?

Sešli jsme se, až když jsme byli dospělí, jemu bylo osmnáct. Máma to nechtěla, paní Kočová spíš ano. Stejně jsme se dali dohromady. Koukáme na sebe tak trochu jako z jara, řekla bych. Každý se ubíráme v jiných stopách našeho tatínka, on to vzal přes muziku, já přes divadlo, ale bezpečně nás spojuje.

Po škole jste odešla do angažmá mimo Prahu. jaké to bylo?

Šla jsem do Ostravy a tam jsem "výborně" zahrála Haničku v Lucerně a posunula se do Hradce Králové, kde jsem byla asi čtyři nebo pět sezon. Strávila jsem tam srpen 68, to se divadlo krátce jmenovalo Klicperovo a ne Vítězného února, za to byl ředitel Kabeláč vyhozený do dřevoprůmyslu a divadlo se jako nějaká fabrika zase přejmenovalo. Po pěti sezonách jsem si řekla, že se vydám do Prahy. Nejdřív jsem byla na volné noze. Pak bylo výročí tátových narozenin a Divadlo E. F. Buriana nastudovalo Věru Lukášovou a já jsem ji hrála. A dostala tam angažmá. Byla jsem tam sedmnáct let a divadlo jsem zavírala.

Bylo vám to líto?

Divadlo bylo celá léta provizorní scéna, zatékalo tam od Rozvařilů a dole se nedalo dýchat, říkalo se tam "důl Emil". Otec těsně před svou smrtí dostal nové prostory v někdejší Plodinové burze, ale k přestěhování už nedošlo. Takže rekonstrukce a vznik Archy měly svou logiku. V roce 1990 existovala idea, že zůstane Národní divadlo, Spejbl a Hurvínek, Karlín a Vinohrady, ostatní budou stagiony. První šlo do háje Divadlo E. F. B., protože to byl hroznej bolševik. Tenkrát nám nechodili lidi, ale oni nechodili nikam. Když skončila stávková pohotovost a všechno dobře dopadlo, diváci měli jiné zájmy. V divadle se konala schůze a řeklo se, že k nám budou lidi chodit, když se přejmenujeme. Všichni hlasovali pro změnu názvu, já ne. Udělal se konkurs, vyhrál Ondřej Hrab a divadlo se zrušilo. Byla jsem u toho a myslím, že právem, říkalo se, když to otec založil, dcera ať to zavře, kruh se uzavřel. Smrt divadla je pokaždé smutná, divadlo se vyklízelo, věci se prodávaly do frcu. Ještě jsem za pět minut dvanáct zachránila tátovu bustu, kterou evidentně chtěli zpeněžit ve sběru, protože byla bronzová.

Vy jste ale také během svého angažmá u Burianů hrála v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde režíroval váš muž Ivan Rajmont. Jak jste obě angažmá propojila?

Ivan mě nakonec vzal na půl úvazku, protože to bylo výhodnější. Bylo to tam úžasné. Byla jsem zamilovaná a mladá, to jsou důležité okolnosti. V Ústí jsme ale také utíkali od oficiálních divadel, existovali jsme na hraně mezi oficiální kulturou a samizdatem. Doslova. Hostovali jsme v Žižkovském divadle a jeden divák tam uprostřed představení křičel - ježíšmarjá, vždyť nás všechny zavřou. Vzniklo všeobecné veselí, ale taková sranda to nebyla. Hlídali nás fízlové a Ivan dostal od jednoho přes hubu, protože bylo náledí a neubrzdil auto a malinko jsme do nich drcli. V Ústí na sebe lidi slyšeli, jako když do sebe zapadají díly z jedné stavebnice. Hrála jsem tam báječné role, Mášu ve Třech sestrách, Hedu Gablerovou. V Divadle E. F. Buriana bylo všechno profízlované, byla tam silná stranická buňka, a když něco člověk pípnul, hned to bylo nahraný. V Ústí byla oáza.

Po listopadu 1989 jste odešla do Národního. Jak jste se zpočátku cítila?

V roce 1991 jsem ležela v posteli a probudil mi můj muž a oznámil mi, že bude šéfem činohry Národního divadla. Rozplakala jsem se strachy. On to ale všechno ustál, a když se situace zklidnila, vzal mě do angažmá. To bylo opravdu moc pěkné, být ženou šéfa, to je na kulku do hlavy. Teď je to mnohem lepší. Teď mě Národní baví, je tu dobrá atmosféra a myslím, že je to záležitost Michala Dočekala. Jsem tu ráda.

Bylo pro vás těžké přehrát se do charakterních rolí?

Na DAMU mě všichni ujišťovali, že to se mnou bude lepší, až budu starší, že na milovnice nemám fyzické předpoklady - už jako studentka jsem v Disku v Tabákové cestě hrála stařenu, která je tak stará, že už ani nikdo neví jak, a zajde v buši... Trápila jsem se tím, chodila jsem domů ze školy s žalem a stěžovala si mámě. Říkali mně, že nejsem mladá, no a pak jsem hrála desetiletou Věru Lukášovou s podkolenkama a všichni mi to uvěřili. Moc jsem se těšila do praxe a jak jsem přišla do divadla, začala jsem hrát mladé holky. Mám dojem, že hraju pořád stejně, že jsem se nikdy na ženy středního věku a báby nemusela přehrávat.

Vy jste taky před několika lety vydala sbírku básní. Co vás k tomu přivedlo?

Byla jsem ve složité osobní situaci, rozpadalo se mi manželství a nevěděla jsem, jak s tím naložit. Tenkrát jsem zkoušela Peer Gynta, takže jsem byla ve verších ponořená. V noci jsem nemohla spát, začaly mi naskakovat verše, kterými jsem se loučila se svým manželstvím, se svým životem. začala jsem to zapisovat a najednou jsem toho měla štos. Dala jsem to přečíst Janu Kačerovi. Ten mi řekl, že to musí vyjít. pak mi leckdo radil, abych pokračovala, ale to byl náraz takové emoce, že to nejde zopakovat.

Divadlo vám nepomáhá emoce odbourat?

To je něco jiného. Stejně ho mám nejradši z jeviště. Když sedím v hledišti, hrozně to s herci prožívám a jsem z toho strašně udřená a vynervovaná. Hraní není jednoduchá záležitost, každý večer musíte plodit originál, nevěříte si, lítáte ode zdi ke zdi, ale profesi dělat musíte. Když nemůžu a nevím kudy kam, pomáhají mně dva lidi - Radůza a Jack Nicholson. Radůza je statečná mladá holka s krásným hlasem. A když si pustím Nicholsona, tak mě vzpruží, jak je skvělý a říkám si - vždyť je to tak jednoduchý, stačí se jen dívat.

JANA MACHALICKÁ, LIDOVÉ NOVINY

obsah | kultura - kultúra