Česká literatúra v Japonsku

Před několika desítkami let vznikaly překlady z češtiny do japonštiny přes druhý jazyk, tj. angličtinu nebo němčinu, ale v posledních letech stále přibývá knih, které jsou věrným převodem přímo z českého jazyka. Tomu postupně napomáhá fakt, že počátkem devadesátých let vznikl na Vysoké škole cizích jazyků v Tokiu (Tokyo Gaikokugo Daigaku) obor bohemistika. Od roku 1989 je také aktivní Japonská společnost bratří Čapků, v Japonsku dále existuje Japonsko-česká společnost a v neposlední řadě také Společnost japonsko-českého přátelství, založená v roce 2004. Kromě nich se již plných třicet let čeština učí v Asahi Culture Center v centrální tokijské čtvrti Šindžuku.

Patrně nejznámějším českým spisovatelem v Japonsku je Karel Čapek. Překladatelská tradice jeho tvorby do japonštiny je velmi dlouhá. V posledních letech oblibě bratří Čapků jistě napomáhá i fakt, že japonský knižní trh věnuje pozornost také obálkové tvorbě a ilustracím Josefa Čapka (např. Čapek s Bookshelf, nakl. PIE BOOKS, Tokio 2003). V roce 2003 proběhla Japonskem velká výstava Bratří Čapkové a česká avantgarda. Česká typografie a knižní design je pro mnoho Japonců velkým lákadlem.

Uveďme alespoň některé z mnoha japonských překladů. Snad prvním překladem Čapkova díla do japonštiny je jeho R.U.R. V červenci 1923 jej na základě anglického překladu pořídil a vydal Icuo Iga. 12. prosince 1924 mělo R.U.R. premiéru v tokijském divadle Cukidži Šógekidžó, hrálo se tam také v květnu 1926. Stejné divadlo japonskému publiku v dubnu roku 1925 představilo také hru Ze života hmyzu. Její překlad (spolu s Věcí Makropulos) byl publikován v roce 1927. V roce 1934 se prvního japonského vydání dočkala i Dášeňka s Karlovými ilustracemi a fotografiemi. V roce 1952 vychází oblíbený překlad Devatera pohádek, o rok později Válka s mloky, v r. 1959 Zahradníkův rok, v r. 1960 Povídky z jedné kapsy. Nestor japonské bohemistiky, lingvista par excellance, znalec českého piva, antikvariátů a nadšený propagátor české kultury v Japonsku Eiiči Čino (1932-2002) pořídil v roce 1989 nový překlad R.U.R. a Čapkovi věnoval mnoho ze svých publikovaných esejů (např. Čapek z jedné kapsy, nakl. Šóbunša, Tokio 1979). Dalším z vynikajících překladatelů Čapkova díla je Itaru Iidžima. Nejnověji vyšly Dášeňka a Pudlenka (přel. Wakana Onoda, rev. Petr Holý, nakl. Bronz Šinša, Tokio 2004).

Z ostatních děl vyšly v Japonsku Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (přel. Kei Kurisu, nakl. Iwanami, Tokio 1972), samozřejmě dílo Franze Kafky a v neposlední řadě také Milan Kundera, jehož Nesnesitelná lehkost bytí (v japonštině Sonzai no taerarenai karusa, zkráceně "Sonkaru") se stala téměř kultovní záležitostí. Obsáhlou studií věnoval Kunderovi kritik Wakagi Akacuka (Milan Kundera a román, nakl. Suiseiša, 2000). Příležitostně se můžeme setkat s povídkami Bohumila Hrabala. Několik jich vyšlo v literárním měsíčníků Subaru v březnu 2000 v překladu Tacuo Išikawy. Na soubornější vydání však Hrabal v Japonsku stále čeká, přestože jej poutalo osobní přátelství k prof. Činovi.

Japonský čtenář si - opět v překladu E. Čino - přečte Viktora Fischla (známého pod hebrejským jménem Avigdor Dagan, jenž mimo jiné působil v izraelských diplomatických službách v Japonsku). Několik povídek z Fischlovy knihy Kafka v Jeruzalému přinesl výše zmíněný měsíčník Subaru. V roce 2001 vyšly v Činově překladu Fischlovi Dvorní šašci (nakl. Šúelša), dále kniha povídek Ivana Vyskočila Vždyť přece létat je snadné (nakl. Kokušo Kankókai, 1992). V roce 200 byla vydána Antologie zemí Východní a Střední Evropy (nakl. Mičitani), v níž byly představeny povídky autorů jako Jaroslav Hašek, Richard Weiner, Josef Čapek, Jan Skácel, Eduard Petiška, Ota Pavel, Ivan Klíma, Josef Škvorecký, ale také např. Svatební košile Karla Jaromíra Erbena.

Z ostatních autorů uveďme Ivana Klímu (Má veselá jitra, nakl. Kokušo Kankókai, 1998), Josefa Škvoreckého (Hříchy pro pátera Knoxe, nakl. Mysterious Press, 1991), Pavla Kohouta (Hodina tance a lásky, nakl. Kóbunša, 1993), Václava Havla (Dopisy Olze, nakl. Kóbunša, 1995), ze starších autorů Jana Nerudu (výběr z Povídek malostranských, nakl. Mičitani, 2003), Boženu Němcovou (Babička, nakl. Iwanami Šoten, 1971) nebo Jana Karafiáta (Broučci, nakl. Don Bosco Press, 1996). Z české poezie Japonci znají Jaroslava Seiferta (Maminka, nakl. Kóbunša, 1989, Ruce Venušiny, nakl. Seibunša, 2000, Všecky krásy světa, nakl. Kóbunša, 1998).

Do japonštiny byly přeloženy i filmové předlohy - Kolja (nakl. Šúeiša, 1997) a Tmavomodrý svět Zdeňka Svěráka (nakl. Kadokawa Šoten, 2002), dále Musíme si pomáhat Petra Jarchovského (nakl. Šúeiša, 2002), Otesánek Evy Švankmajerové (nakl. Suiseiša, 2001). I přes uvedené publikace je však česká literatura v Japonsku položku spíše minoritního charakteru a nezbývá si přát, aby vznikaly stále nové a kvalitní překlady a japonský čtenář se mohl těšit i z ostatních autorů české literární pokladnice.