České divadlo drží krok se světem

Desátý ročník plzeňského mezinárodního festivalu Divadlo přinesl změnu říjnového termínu na zářijový, významné proměny koncepce a z toho vyplývající zjištění, že vnímatelných impulsů z divadelní Evropy může být více, než jak je přinášelo předcházející vedení přehlídky a naopak, že domácí inscenační špičky jsou se zahraničními srovnatelné.

Tím vůbec nemá být řečeno, že podněty v dosavadních devíti ročnících Divadlo nepřinášelo. Jen se postupně projevovala jistá únava vedoucí k dramaturgickým nedomyšlenostem a k jisté jednostrannosti ve vnímání pouze určité větve z košatého stromu divadelního umění, a to především jeho experimentu. Plzeňskou přehlídku ctí také přesahy od činohry k opeře, baletu, ale také k pohybovému divadlu a k iluzívnímu umění loutkářů.

Co přinášelo Divadlo

Z téměř devadesáti souborů z patnácti zemí světa se staly nezapomenutelnými vystoupení Que-Cir-Que (Francie), Meno Fortas (Litva), Volksbühne Berlin nebo Schauspielhaus Hamburk (Německo), Kamaraszínház Tivoli a Jozséf Katona Színház (Maďarsko), Burgtheatr (Rakousko), Těatr Na Taganke (Rusko), Astorka - Korzo 90, Štúdio S, Slovenské národné divadlo... Z osobností Ronald Harwood, Václav Havel, Arthur Miller, Tom Stoppard, Frank Castorf, Jurij Ljubimov, Eimuntas Nekrošus a další.

Nová dramaturgická rada, jejíž výběr inscenací a souborů se stal obrazem desátého ročníku Divadla, navázala na všechno podnětné z minulosti. Dokázala ale například přihlédnout k faktu, že éra některých scén, jež ovlivňovaly divadelní poetiku a myšlení uplynulých tří desetiletí (Husa na provázku nebo HaDivadlo Brno) nebo i kratší úsečky tvorby (GUnaGU Bratislava) se v podstatě uzavírá. Objevují se fenomény nové. Po již známých královéhradeckém Klicperově divadle nebo pražském Divadle v Dlouhé např. Dejvické divadlo, Divadlo Petra Bezruče Ostrava, renesance Činoherního klubu... A co je podstatné, členové rady výmluvně poukázali na nezanedbatelný nástup tvůrců mladší divadelnické generace - v Česku i v Evropě.

To nejlepší z Evropy

Za mimořádně zdařilý považuji letošní výběr zahraniční festivalové účasti. Morávkovsky k dokonalosti směřujícím scénickým obrazem bylo hned zahajovací představení přehlídky Magnetismus srdce Teatru Rozmaitości z Varšavy a jeho režiséra(ky) Sylvie Torshové (pseudonym vůdčí osobnosti jednoho z nejoriginálnějších současných polských divadel - Gregorze Jarzyny). Adaptace románu Panenské sliby Alexandra Fredra vychází záměrně z tradicionalistického inscenačního pojetí. Před očima diváků se ale postupně, nejprve v intermezzech, příběh proměňuje ve změť snů, tužeb, panenské posedlosti, aby pak gradoval do strhujícího obrazu vřavy světa, do střetu konvencí s nespoutaností. Přísná choreografičnost, schopnost vyjádřit tísnivý i svobodný vnitřní svět, to jsou důvody, proč inscenace oslnila nejenom polské diváky a kritiku.

Protipólem Jarzynovy poetiky je jakási "cool" koláž Büchnerova Vojcka s proletářskou poezií Joszefa Attily v pojetí souboru Krétakör Színház z Budapešti (režie Arpád Schilling). Kulisou jeho Dělnického cirkusu je klec s třinácti tunami písku, v němž se odlidštěný příběh odvíjí. Exprese lidských trosečníků zbavených po větší část inscenace oděvu, avšak s akcentem přirozenosti nahoty, voda, která není očistným prvkem, exprese hereckých vyjadřovacích prostředků odrážejících duše obnažené až na dřeň, místy až proklamace estetiky ošklivosti, to všechno bylo nad akceptační schopnosti mnohých návštěvníků festivalu. Kdo k vyjádření psychického nátlaku, vedoucího k ujařmenosti a pak ke vzpouře a vraždě, cestu nalezl, odnesl si inscenace neopakovatelný, divadelně mezní zážitek. Jako by na mne dýchla přepjatá atmosféra provázkovského pokusnictví začátku 70. let, např. Jedenácti dní na křižníku Potěmkin Tauričevský. Inu, hranice totálního divadla zkouší i nová generace.

Jiného druhu byly dva jednoduše, v detailech ale nesmírně invenčně vyprávěné příběhy Jevgenije Griškovce z ruského Kaliningradu, Evropana každým pórem kůže. Jeho Jak jsem snědl psa a Současně jsou mistrně vystavěné, sarkastické i jemně ironické, ve výsledku ale klaunsky posmutnělé grotesky, odrážející realitu současného Ruska. Jak se ukazuje, jsou sdělné svou individuální ztraceností v moři vyprázdněných ideologií obecně kdekoli. Banalita všednosti je najednou povýšena do jedinečných moralit o člověku na rozhraní věků...

Domácí špičky i skandálek

Srovnání se zahraniční účastí snesou i domácí inscenace: Z nich ve vzácné shodě mnohé účastníky festivalu a stejně tak diváky na domovské scéně fascinovalo pojetí Williamsova Skleněného zvěřince režiséra Janusze Klimszy a Divadelní společnosti Petra Bezruče. Uspokojily i McDonaghův Osiřelý západ Ondřeje Sokola a pražského Činoherního klubu nebo Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství a Dejvického divadla. Nikoli jen doplněním, nýbrž dobrým žánrovým oživením se staly inscenace plzeňského Divadla J. K. Tyla: Saint-Saensova opera Samson a Dalila v nastudování Jiřího Heřmana a balet Čas bolesti choreografa a režiséra Bronislava Roznose.

Desáté Divadlo ve své pouliční "open" části, kde zářili nizozemští Straatstaal a Buto japonského tanečníka Ryuza Fukahary, přineslo i šumný skandálek. Některým puritánštějším obyvatelům a církevním hodnostářům se nelíbilo vystoupení naháčů z ostravského Bílého divadla Ty, který lyžuješ, inspirované a kongeniálně do divadelního tvaru přenesené knížky výtvarníka Martina Velíška (na toho mají diecéze spadeno již od jeho pověstně a zbytečně skandalizované znojemské výstavy z roku 1990).

Výsledek výzev k zakázání, pokutování a vyhnání nahatých lyžařů z ráje plzeňského náměstí zákonitě přinesl ovoce. Zatímco první dvě jejich vystoupení zhlédlo asi tak po sto padesáti divácích, na třetí o den později jich přišlo na náměstí víc než osm stovek. Policie se zachovala rozumně: Přijela, nahlédla, neshledala a zase odjela. Jen kostelník odpojil kábl od církevního zdroje. Brzy se naštěstí našel náhradní. Pravdou je, že v Avignonu před papežským palácem vystoupení Bílého divadla závadným církev svatá neshledala. Ale jsme doma, a pověst plzeňského festivalu tou obstrukcí spíše získala na věhlasu. Co se divadla dotýká, věhlasu veskrze pozitivním.