Hyperaktivní bratři Etzlerové

Co pro vás znamená móda? Investujete do brýlí, oblečení?

Tomáš: Vůbec ne, úplně na to kašlu. Móda je mi jedno. Je mi jedno, co nosím, hlavně aby to bylo pohodlný. Jediná neřest, kterou mám, je, že mám rád dobrý kafe, kupuju lepší kávu, italskou kávu a to je tak všechno.

Ty tady sedíš se startkama...

Miroslav: To jsou všechno nedůležitý věci. Startky jsou silný, proto je kouřím. Celá komunita,ve které se pohybuju, je dost specifická a já jsem se v ní nikdy necejtil dobře...

...v jakým smyslu?

Miroslav: V tom smyslu, že na nějaký ty sedánky, večírky, společenské akce, na ty jsem nikdy nechodil a chodit nebudu. Když je premiéra v divadle, tak nezůstávám v klubu. Mám to ohromné štěstí, že moje žena je úplně to samý, takže se vyhýbáme všem těm prezentacím parfémů, kořalek, oblečení, protože je to absolutně podružný.

Roky hraješ a najednou přijde Pojišťovna štěstí a staneš se známým člověkem. Nemáš z toho takový divný pocit? Tolik rolí, dobrých představení, ale všichni mluví jenom o televizi?

Miroslav: Paradoxně se nabízí Pojišťovna, ale někdy před deseti lety jsem v jednom rozhovoru řekl, že nenatočím reklamu. A před třemi lety mi zavolal někdo z reklamní agentury a nabídl mi reklamu na prazdroj. Nechtěl jsem. Ale oni řekli: je to jeden den natáčení za 250 tisíc korun. Říkal jsem: počkejte, jeden den natáčení za 250 tisíc korun? Tak jsem řekl ano a natočil to. Je nepodstatný, jestli uděláš seriál, jestli uděláš reklamu. To je úplně to samý. Hrál jsem skoro devět let v Národním divadle, dohromady jsem měl za sebou 70 divadelních rolí, vesměs velkých rolí, a natočil jsem reklamu na plzeň, a najednou mě znali všichni. Přišel jsem na oběd a pivaři na mě křičeli: čau, čau. To je fenomén televize. Seriál je fenomén, strašně nespravedlivej fenomén. Znám hodně dobrých herců, kteří by si zasloužili pozornost. Ale polemizoval bych s tím, zda si vůbec herci zaslouží pozornost. Herec má svoji pozornost v tom, že má svého diváka, který přijde do divadla, zaplatí si dnes poměrně drahý vstupný a zatleská. Proč mají být všechny plátky plný herců, když jsou tu lidi, kteří zachraňují životy?

To platí i pro naši profesi. Jsme ti, kteří sdělují události, zpráva je důležitější než osoba toho, kdo ji přináší. Přesto, měli by být novináři celebrity, které se z mnoha z nich staly a stávají?

Tomáš: Práce novináře je jako práce veřejného činitele. Zvolil jsem si tuto profesi a mám štěstí, že jsem tam, kde jsem. Nese to ale s sebou zodpovědnost. Jelikož mám privilegium pracovat pro CNN, tak našim divákům něco dlužím. Spoléhají na to, že když si nás zapnou, tak dostanou spolehlivé, objektivní zprávy. Ale novináři by neměli být celebrity. Novináři jsou poslové.

Když točíš v krizových oblastech, tak to je realita. Ale to, co z toho ustříháš, je jenom její malá část. Jak máme ukazovat válku, když to, co ukážeš, je vždy jenom malinká část skutečnosti?

Tomáš: Můj soukromý názor je, že je chyba neukazovat brutální obrázky. Hodně médií válku dezinfikuje. Co vidíš v televizi, to je válka bez krve, bez urvaných nohou, bez roztrhaných těl, což není realita... Miroslav: ...ale já jako divák stejně vůbec nevím, co se tam děje. Vidím vojenský kontingenty, vidím auto s teroristy, vidím dvacet mrtvých a to je všechno. Devadesát procent lidí v tomhle národě vůbec neví, co válka je, co se tam děje. Tomáš: To je taky o formátu médií. Ať už to je jakákoli televize na světě, tak musíš udělat dvou-, tříminutový reportáže. Není možný popsat utrpení irácké rodiny nebo utrpení americké rodiny, která přišla o syna v Iráku, ve dvou minutách. Jenom se dotkneme povrchu, ale díky bohu alespoň za to. Jestli chceš říct víc, tak napiš knihu.

Na vás dvou je zajímavá jedna věc - odvaha a to, jak o ní mluvíte. Jak Mirek říká...

Miroslav: ...já jsem posera.

Právě. Ale to je přece špatně. Odvaha není v tom, jestli se postavíš před tank...

Tomáš: ...přesně tak. Brácha se stal strašně skromným, což je krásná věc, ale na druhou stranu příliš skromnosti škodí. Například, brácha je vyléčenej alkoholik a v tom projevil dva obrovské znaky odvahy. Zaprvé, měl odvahu postavit se před zrcadlo a říct si: jsem uplně v prdeli. Já ten chlast miluju, baví mě to, ale zruinovalo mě to fyzicky, psychicky, zničilo mi to osobní život a já s tím něco udělám. Postavit se tomuhle monstru alkoholismu a říct si, já to skončím, to vyžaduje obrovskou odvahu, vůli a sílu. A potom s tím vyjít na veřejnost, to je další věc. Chce to hodně kuráže.

Miroslav: Možná. V podstatě jsem ale velmi pohodlný člověk. Způsob života, jaký vede Tomáš, je pro mě nepředstavitelný. Nechápu to. Je teď v Berlíně, nemá nic, má pronajatej byt, kterej je prázdnej, kromě kamery a počítače. Je pořád na telefonu: Afghánistán? Ano, hned jedu. To je strašná odvaha. Když jsem byl na JAMU, tak chtěli, abych vstoupil do strany. Říkali: ty seš dobrej a perspektivní kádr, my tě podpoříme. Moje vrcholné gesto bylo, že jsem řekl ne. A Tomáš měl dobrý místo a podepsal Několik vět. To v tý době znamenalo ohrožení jistot. Já bych to nedokázal.

Odešel jsi z Národního...

Miroslav: To byl pud sebezáchovy, to nebyla odvaha. Je velkej rozdíl mezi odvahou a kategorií, která se nazývá ano ne. Je strašně jednoduchý, i když pro velký procento lidí je to těžký, se naučit říkat ne. Ale to není odvaha, to je přirozená věc. Neuměl jsem 37 let říkat ne. Jednoho dne jsem se ale probudil a nebyl problém říct ne. V Národním divadle jsem byl nešťastnej, věděl jsem, že tahle cesta vede jenom do pekla, a tak jsem řekl ne.

Ale to chce určitou odvahu. Je spousta lidí, co sedí, jsou v práci nešťastný, ale neodejdou, protože jim to dává určitou jistotu.

Tomáš: Je to tak. Chce to kuráž.

Miroslav: Když jsme se dostali ke kouzelnýmu ne, tak to je dokonalý lék na všechny problémy. Nevěřil jsem, jak je to snadný. To, že nepiju, mi strašně pomohlo. Kéž by si lidi, kteří mají podobný problémy, uvědomili, co jim to dá, když skončí. My máme oba velký problém s tím, že jsme hyperaktivní. Moje hyperaktivita byla neslučitelná s chlastem. Trvalo mi tři roky, než jsem začal normálně spát, a jednou ráno jsem se probudil a řekl si: kurva, to snad není možný. Úplně jinak jsem viděl. Byl tam strom, šel jsem dál a říkal jsem si, sakra, stará paní, děti, smích, zvuky, ptáci, to všechno jsem neviděl. Řada lidí říká, že nechápe, co se se mnou stalo. Se mnou se nestalo vůbec nic. Vrátil jsem se o 35 let zpátky a naučil jsem se říkat ne. Dokonalej recept na všechny problémy.

Jako novináři, ať už v Iráku, Afghánistánu, nebo na Balkáně, máme jeden velký luxus: můžeme kdykoli odjet do našeho teplíčka. Míváš pocity viny, že tam ty lidi, kteří tenhle luxus nemají, necháš? Že je opouštíš, zrazuješ?

Tomáš: Samozřejmě. Když jsem byl poprvé v Afghánistánu, tak jsem tam strávil tři měsíce a byl to šok. Nikdy jsem neviděl tak zničenou zemi, jako byl Afghánistán. Téměř každá rodina tam někoho ztratila, lidi žijou z dolaru na den. Udělal jsem jednu chybu, po tomhle výletu jsem jel na dovolenou na Bahamy. Upadl jsem tam do totální deprese. První tři dny jsem vůbec nevylezl z hotelu. Styděl jsem se, že si tam sednu do restaurace, dám si pět drinků, což je šestiměsíční příjem afghánské rodiny, a já to tam vypiju za půl hodiny. Není to ani tak pocit viny jako nespravedlnosti. Se mnou to strašně zamávalo.

Miroslav: Problém skoro každého člověka na planetě je, že ač je schopnost empatie ke komukoliv potřebnému výborná věc, nemůže jí nikdy použít, pokud není v pořádku. To znamená, pokud nemáš rád sebe, tak nemůžeš mít rád ty okolo. Není možný se celý život jen odevzdávat a být v nepořádku. A k tomu, aby se člověk mohl mít rád, je důležitý, aby si odpustil.

Ty si neodpouštíš?

Tomáš: Řeknu to jinak. Když se podívám do minulosti, tak se snažím nelitovat rozhodnutí, který jsem udělal. Je pravda, že jsou rozhodnutí, o kterých mám pochyby, ale nelituju jich. Nechci se užírat něčím, co se stalo před mnoha lety. Dívám se do budoucnosti.

Miroslav: Jak se můžeš dívat do budoucnosti, když nemáš vyřešenou minulost?

Tomáš: Mám uzavřenou minulost. Nemám uzavřený některý věci ze současnosti, ale na nich pracuju.

Miroslav: Oba máme stejnej problém a o tom jsme se dosud nebavili. Ani Tomáš, ani já jsme nebyli u toho, jak vyrůstaly naše děti. U Tomáše to je Lukáš a u mě Markéta, Magdaléna a Kristián. Tomáš odešel od Lukáše, když byl malej, a já jsem odešel od svých dětí, když byly taky velmi malý. Bylo pro mě strašně těžký komunikovat s Markétkou a s Magdalénkou, a dokonce moje bývalá žena mi při jednom rozhovoru řekla, že už se mnou nechtějí být. Zeptal jsem se: proč? Jednak jseš furt ožralej a jseš hyperaktivní a oni mají strach, řekla. Ale i přesto teď máme fantastickej vztah.

Tomáš: Mám syna, kterému je 23 let. Když jsem odešel z domu a žil ještě tady, tak jsem se ho snažil vidět co nejvíc. Pak jsem odešel do Ameriky a prošel si tam různýma nepříjemnostma, ale nejhorší bylo odloučení od Lukáše. Uvědomil jsem si, že jsem mu strašně ublížil. Ale bral jsem to jako nezbytný zlo a věděl jsem, že se dříve nebo později do Čech začnu vracet. Teď jsem v Berlíně a budu sem jezdit tak často, jak budu moci, abych byl s ním. S Lukášem dneska pochopitelně nemám vztah otce se synem, je to spíše kamarád s kamarádem, ale budu se snažit to změnit. Na druhou stranu nevím, co se stane. Třeba budu v Berlíně, ale budu muset odjet do Španělska nebo do Iráku. Je těžké najít nějakou stabilitu, ale mně to vyhovuje. Mám rád změnu, rád objevuju to, co neznám. Miroslav: Bylo by dobrý, abys přijel, vzali jste si s Lukášem spacák a karimatku a někam jste vyrazili.

Tomáš: To plánujem.

Miroslav: ...bez jakýchkoli schůzek a s vypnutým telefonem.

Tomáš: Třeba Lukáš v životě nebyl v Tatrách, já je znám jak svý boty a chci ho tam na týden vzít.

To je zajímavý, říkáš, že nevíš, kde budeš zítra, ale zároveň tvrdíš, že si s Lukášem naplánuješ dovolenou. To nejde dohromady. Umíš všechno vypnout? Odříznout se od zpráv, e-mailů, od Iráku, Afghánistánu?

Tomáš: (váhá a kouká na mobil) Neumím.

Miroslav: Jé, hurá.

Tomáš: Protože mě to zajímá, já jsem zvědavej, mě zajímá, co se děje. Ale když řeknu, že si od 10. října do 24. října beru dovolenou, tak mi dají pokoj. Jen to musím říct měsíc, dva měsíce dopředu.

Máte nějaký noční můry?

Tomáš: Mám jich hodně - abych nepodělal svoji práci, abych odevzdal to, co se ode mě očekává a hlavně to, co od sebe očekávám já. Miroslav: Víš co, jsme zase u stejnýho problému. Tomáš mluví pořád o práci. To je nepochopitelný. Já kolem svý práce nemám jedinou noční můru. Když třeba zvořu představení, a stává se to často, tak si to proberu během pěti minut a vím, že druhej den musím znova na jeviště. Netrápím se tím.

Tomáš: Ještě je tady jedna zajímavá věc na osobní úrovni. Nedělám si o sobě žádné iluze. Ubližuji spoustě lidí ve svém životě, ale ne úmyslně. Spíš je to tím, že jsem něco špatně pochopil, že jsem se do něčeho pustil a zbyla po mně potopa. Na druhou stranu, mně bylo taky ublíženo, tak vím, jaký to je. Nechci ubližovat lidem ve svým osobním životě, děsím se toho. Miroslav: To jsou podstatný věci. Když jsem řešil spoustu věcí a hrál jako o život v Národním divadle, tak jsem si uvědomil, že můj talent není tak velkej. To byla pro mě největší výhra, když jsem odcházel z Národního, že jsem si uvědomil, že můj talent není talent rozměru Rudolfa Hrušínskýho, Vladimíra Menšíka a dalších. Uvědomil jsem si, kam patřím, a víš, co se pak stalo? Začalo se mi hrát daleko líp.

Tomáš Etzler (42)

Vystudoval pedagogickou fakultu a poté pracoval v Československé televizi. V roce 1991 odešel do USA, kde vystřídal řadu zaměstnání a vystudoval žurnalistiku. Od roku 1999 pracuje jako redaktor pro CNN. Pokrýval konflikty v Iráku či v Afghánistánu a v roce 2004 byl zraněn v irácké Fallúdži. Letos se přesunul z centrály CNN v Atlantě do její berlínské pobočky.

Miroslav Etzler (41)

Po maturitě na gymnáziu působil v ostravském Státním divadle. Poté odešel na dvě sezony do divadla v Šumperku a pak vystudoval JAMU. Po dvou letech v brněnském státním divadle odešel do Národního divadla v Praze, kde byl osm sezon. Už pět let je bez stálého angažmá, hraje v divadlech Ungelt a Viola, v seriálu TV Nova Pojišťovna štěstí, či v novém filmu Marie Poledňákové Jak se krotí krokodýli.