S kolísavým tlakem na vrcholu sil

Nejúspěšnějšímu českému režisérovi Janu Hřebejkovi je letos čtyřicet. Jeho poslední film vyhrál Cenu poroty na festivalu v Karlových Varech a předpremiéra se odehrála za stojatých ovací. Před pár týdny se mu narodil syn Jonáš a Hřebejk finišuje v přípravách na natáčení dalšího filmu.

Vaše filmy vítězí na festivalech, chystáte se na další natáčení, narodil se vám syn, sedíme v idylické zahradě. Už to nemůže být lepší.

Zase mám kolísavej tlak a vysokej tep, reflexní chorobu jícnu a neumím anglicky a pořád mi někdo volá a anglicky se ptá, jestli umím anglicky. Je to dobrý období, ale o to víc si člověk uvědomuje propady. Teď sice uvádíme film do kina, za čtrnáct dní začínáme točit další, ale rok jsem nic neudělal. Ale jsem v plné kondici, zahrádka se zelená, jen mám stresy z budoucího natáčení a ze své obživy.

Uživí vás film?

Mně ano, proto ho musím dělat poměrně intenzivně, na rozdíl od těch, které živí reklama nebo manželka. Dá se režírovat v divadle a třeba ty muzikálové produkce, kde dělá třeba Filip Renč, nejsou žebrácké. Pak jsou lidé, co režírují pro televizi. Čistý filmový režisér je málokdo. Film vůbec u nás není skvělý byznys. Když někdo dobře odmoderuje v televizi pořad, stane se z něj hvězda a moderuje dál. A taky pod slovem uživit se si každý představí něco jiného. Saša Gedeon nepije, nekouří, nejezdí autem a mám pocit, že ani nejí, bydlí napůl u rodičů, tak je to rozdíl, než když má člověk jiné nároky.

Nejdou na vás občas v noci chmury, že tohle bude váš poslední film?

To na mě nejde, nejsem ještě tak starej. Mám záchvaty, kdy mě štve, že jsem pořád tak trochu na začátku. Napíšeme scénář a slyšíme ty samý řeči, jako jsme slyšeli už před patnácti lety, co by to mělo být, kdo by v tom měl hrát a jak by se to mělo a nemělo jmenovat. Ale to si prožívá tvůrce v každý zemi. Nesrovnávám se se zeměmi, kde jsou veliké kinematografie, třeba v USA nebo v Indii, tam se jedná o jinou práci s jinými nároky. Český autorský film žádný showbyznys není. Při počtu českých diváků to je klubová záležitost.

Sám jste se ale v Karlových Varech označil za komerčáka.

Když jsem tam před pár lety seděl v porotě, někteří se tam ptali, proč má dostat cenu Amelie z Montmartru, když je to komerční film. Letos prý padlo to samé o Krásce. Je to legrační, pro americký filmaře jsme nezávislá partička a ono je to pravda, protože nám do filmu nikdo nekecá. Jak to Jarchoň napíše, tak to je, koho si vybereme, ten tam hraje, a neposíláme negativy do střižny, aby nám producent vzkázal, ať vyměníme kameramana, což byl třeba případ Terryho Gilliama. Vyhráli jsme řadu festivalů, kde rozhodovali diváci. Ale jsem dalek toho, abych tvrdil, že nejdůležitější je poděkování paní v cukrárně, jako to dělá Zdeněk Troška. Tvůrci mají zlozvyk přichýlit se k názoru, který jim právě přeje. Když nám přijde milion diváků na film, budeme říkat, jasně, jde jen o diváky, když nás budou velebit kritici, budeme tvrdit, že tu jsme pro ně a jen oni tomu rozumějí, a když film pochválí paní v cukrárně, tak filmu rozumí paní v cukrárně.

LIDOVKY

obsah | kultura - kultúra