Nostalgická vzpomínka na muže, jenž se ve světě neztratil
Křížem krážem projeli manželé Ingrišovi Spojené státy a Kanadu, aby v klubech demonstrovali filmy, které český exulantský cestovatel Eduard Ingriš natočil po válce v Jižní Americe. Ona četla komentář, on improvizoval na piano. S humorem se ještě před penzí divákům představoval: "Cestoval jsem, když mi bylo třicet. Teď mi je už třicet devět." Leč běh života nezastavíš.
V polovině letošního listopadu vdova Nina Ingrišová, která darovala filmy zlínskému muzeu, promítla "Nezkrocenou Amazonku", "Plavbu na voru přes Atlantický oceán" a "Zpáteční cestu z Tahiti na plachetnici" v pražském kině Ponrepo. "Komentář v angličtině umím nazpaměť, do češtiny jsem si jej přeložila teprve teď, tak promiňte, že budu číst," omlouvala se členům Latinskoamerické společnosti, na jejichž pozvání vážila cestu z Brna, kam se nedávno z Ameriky přestěhovala. "Když už jsem v Praze, musím si odskočit na ministerstvo školství," svěřila se milá paní svým přátelům. "Ve školních učebnicích mají chybu: "Temně hučí Niagara" není národní píseň. Tu složil můj muž."
MZV ČR
|
obsah | kultura - kultúra |