Dvě výročí písničkáře Karla Kryla

Rok 2004 je rokem Karla Kryla. Před deseti lety, 3. března 1994, tento král českých písničkářů, básník a novinář zemřel. Letos 12. dubna by mu bylo 60 let.

Za pouhých padesát let života ovlivnil Karel Kryl českou společnost více než šiky politiků, publicistů nebo kolegů písničkářů. Z jeho písní zněla hrdost, vzdor, patos i zděšení. Slova byla formulačně přesná, ostrá, čeština se v Krylových textech sama rozezvučela v silných vnitřních melodiích. Krylova alba Bratříčku, zavírej vrátka nebo Rakovina zůstala něčím víc než kolekcemi skladeb protestního či lyrického zpěváka. Je to patrné i s velkým časovým odstupem.

Dvacet let prožil Karel Kryl v exilu. Jeho hlas i písně byly slyšet z Rádia Svobodná Evropa, kde pracoval jako redaktor. Ve vlasti se objevil koncem listopadu 1989. Zazpíval si s Karlem Gottem na revolučním balkonu před plným Václavákem a zastavil se i v bývalém sídle Mladé fronty v Panské ulici. "V Praze je prý nápis, pro mě asi nejkrásnější: Karle Kryle, už nerejeme držkou v zemi," říkal na první schůzce s novináři.

I když byl Karel Kryl zpočátku oslavován, pokoušel se nabourat vlastní pomník. Kritizoval skoro vše i všechny kolem sebe. Měl pocit, že mu lidé nerozumějí a zbytečně propadají apatii. Říkal, že nechce dál žít v zemi, která se už přestala jmenovat Československo. Byl z toho zklamaný.

Jako by ustupoval do ústraní. Po jeho náhlé smrti však bylo jasné, že dalšího písničkáře Krylova ražení tato země nemá.

Možná proto by si jeho posluchači jistě přáli, aby se rok 2004 stal také rokem Karla Kryla.

Karel Kryl vlastními slovy

Já neprovokuju. Chraň Bože! Jenom reaguju na věci okolo. A to, že jsem dnes osočován a řazen do všelijakých škatulek, je důsledkem skutečnosti, že jsem zbořil vlastní mýtus.

Všechny mé texty jsou o lásce nebo o postrádání lásky. Od toho se všechno odvíjí. Láska je stav duše. Něco jiného je, když člověk vzplane poprvé, jinak ji vidí táta a máma s dětmi a jinak staří lidé v takzvaném prázdném hnízdě. Láska je slovo a slova jsou ošidná.

Když jsem se vrátil do Československa a lidé v halách zpívali moje refrény, pochopil jsem najednou, že je chápou jinak než já. To je problém dvou lidí, kteří na sebe hovoří přes skleněnou stěnu, takže to vlastně jsou dva monology.

Já a Dylan? Nesmysl! Cohena mám velice rád, ale ani z něho jsem nečerpal. Mé zdroje jsou lidová píseň a francouzský šanson v podání Becauda, Aznavoura a Edith Piaf. Já začínal v divadle a odtud pramení má posedlost formou. Moje hra, to je dvanáct akordů, víc jsem se jich nenaučil.

(Citáty jsou vybrány z jednoho z posledních rozhovorů Karla Kryla. Vyšel v měsíčníku Melodie v dubnu 1994.)

I dnes by peprně kritizoval politiky, říká manželka

Marlen Krylová, druhá zpěvákova žena, s níž byl 20 let a která žije v Německu, je strážkyní Krylova odkazu.

Existují Krylovy studiové nahrávky nebo záznamy koncertů, které by ještě stály za to vydat?

Karlův zvukový archiv jistě obsahuje řadu zajímavých nahrávek. Při jeho dokumentaci stojíme na začátku a s napětím očekáváme, co nečekaného se objeví. Zda se však vyplatí zpřístupnit obsah širokému publiku, to se teprve ukáže, protože Karlovo dílo je složité a mělo by být vydáno spíše pro sběratele.

Kterou jeho píseň nebo písně považujete za nejlepší?

Nejlepší? To je vždy otázka dobrého a zlého, špatného a špičkového výkonu. Každá doba dala vzniknout dobrým, ale i méně zajímavým dílům a viděno zpětně, patřily Karlovy umělecké začátky zřejmě k těm nejlepším časovým úsekům jeho tvorby. Bezmezně však miluji i jeho naposledy napsané písně. Především Monology, které dokončil v roce 1990.

Jaký byl Karel Kryl v soukromí?

Srdečný, otevřený, plný porozumění, laskavý - měli bychom si vzít slovník, abychom nezapomněli ani na jednu z jeho vlastností! Pro mne bylo především důležité, že byl se mnou, že pro mne měl vždy čas a že jsme po svých cestách kráčeli společně. Nebylo to vždy lehké. Oba jsme měli silnou povahu a oba jsme byli tvrdohlaví, takže jsme čas od času jeden druhého stavěli před téměř neřešitelné úkoly. Pro mne byl Karel vždy partnerem a jako takový se také choval.

Prý se mu líbilo v Austrálii i v Německu. Ve které zemi by rád žil?

Lanzarote. To byl náš domov. Když jsme se tam přestali vracet, chyběla nám část našeho života. Karel znal svět. Téměř v každém jeho koutu nacházel Čechy a Slováky, kteří jej zvali a nadšeně navštěvovali jeho koncerty. Austrálie na něj hluboce zapůsobila a své Bavorsko miloval. Německo jako takové již méně.

Vydržela mu invence až do posledních dní?

Myšlenky měl zapsané na nesčetných lístcích, v sešitcích a na papírových ubrouscích. Paní archivářka je po jeho smrti roztřídila, očíslovala a zařadila. Karel se vždy zajímal o člověka a všechny jeho problémy a z tohoto pohledu měl dostatek materiálu. Navíc byl věřící a i zde nacházel zdroje inspirace, ze kterých mohl čerpat.

Jaké měl plány, které se mu nepodařilo uskutečnit?

Měl jich mnoho. A mnoho let jsem nebyla schopna na ně navázat a uskutečnit je. Teprve poslední měsíce intenzivní práce na archivu a na přípravách výstavy v Národní knihovně v Praze uvedly některé věci do pohybu. Tak se mi do rukou dostal připravený rukopis, který nyní bude zveřejněn. Jmenuje se "haraKRYLí" a je vzpomínkou na jeho činnost v Rádiu Svobodná Evropa. Tyto rýmované komentáře dosud nebyly zveřejněny a jistě příznivce Karla Kryla potěší.

Dokážete si představit, jak by asi komentoval současnou českou politickou scénu?

Jsem Němka, a tedy cizinka v rodné zemi Karla Kryla. Navíc nepovažuji politiku za středobod svého života a každodenní zprávy jsou pro mne dostatečným důvodem k tomu, abych se věnovala pozitivnějším věcem. Věřím však, že by Karel i dnes vyjádřil svou nelibost nad politikou - výrazně, peprně a v karikující rýmované formě!

VLADIMÍR VLASÁK, ROMAN JIREŠ

obsah | kultura - kultúra