Jiný názor na Kunderův román

Emigrace, domov a Kundera

Před nedávnem vyšel ve francouzském originálu další román Milana Kundery. Netroufám si posoudit, zda ještě spisovatele českého, anebo už zcela francouzského. Možná, že autor sám si tím není tak docela jist, neboť v českém prostředí se zjevuje pouze inkognito, státní vyznamenáni, které před časem obdržel, nepovažoval za natolik důležité, aby si je přišel na Hrad z rukou prezidenta republiky sám převzít, zkrátka, nelze říci, že by se ke své rodné zemi příliš hlásil.

Ostatně jeho předposlední tři filozofující romány Nesmrtelnost, Pomalost a Totožnost byly nejen psány francouzsky, ale měly s českou problematikou už jen málo společného. Na rozdíl od nich ta poslední kniha nazvaná Nevědomost po šestnácti letech navázala na Nesnesitelnou lehkost bytí, která se zabývala osudem českých emigrantů. Nový román má také svůj konkrétní příběh dvou spíše už bývalých Čechů, kteří se střetnou na pražském letišti po desítkách let strávených v cizině - on v Dánsku, ona ve Francii.

Jako obvykle však samotný ten příběh nebyl Kunderovi účelem k napsání této knihy, spíš jen záminkou, pozadím k rozvíjení úvah o problému a chování české politické emigrace a jejím přemýšlení o eventuálních návratech domů. Kdoví, možná i Kundera se po své sedmdesátce alespoň v koutku duše možností návratu někdy zabývá. Zatím však většina pro něj rozhodných okolností mluví spíše proti. Jak čteme v recenzi Pavla Štillera v curyšském časopise Polygon, jedna z podstatných pochybností určila zřejmě i název této jeho knihy - tedy Nevědomost.

Češi doma jsou podle Kundery zásadně neochotní poznat skutečné podmínky krajanů v exilu, odmítají se seznámit s jinými zkušenostmi než jaké měli oni sami zde doma a emigrantů se na nic neptají. Mluví jen o sobě a o čistě domácích českých starostech, vyhýbají se konfrontaci se svou minulostí a svůj vlastní komplex méněcennosti si léčí falešným pocitem, že emigranti svým případným návratem domů vlastně přiznávají svou porážku na Západě. Kundera je zřejmě přesvědčen o hromadném smýšlení Čechů doma v tom smyslu, že krajané by se měli vzdát své nové identity získané v cizině a přizpůsobit se kolaborantskému způsobu života domácích. Lidé v České republice se po těchto slovech už asi poněkud netrpělivě vrtí, Češi za hranicemi možná s Kunderou upřímně souhlasí. Takže tu zřejmě máme další důvod už tak dost rozmělněného národa - na emigranty a neemigranty.

Přiznejme Kunderovi, že nevědomost zde opravdu hříchu činí, ale je to jen nevědomost nás domácích o emigrantech? Erazim Kohák nedávno přiznal, že si vytrvale promítá staré české filmy, neboť po návratu ze čtyřicetileté emigrace zjistil, že kdekdo tady mluví o nějaké Bohdalové, o níž on bezprostředně po návratu věděl stejné nic jako jeho americká manželka. Nutno počítat s tím, že některé vědomosti, které jsou pro zdejší lidi naprosto samozřejmé, duši emigranta prostě nezasáhnou, protože žije v prostředí možná čestnějším, možná bohatším a možná i demokratičtějším, ale v každém případě jiném než ti, kteří odtud neodešli a kteří se možná naivně domnívali, že Češi žijící v cizině budou i tam více či méně prožívat zdejší život.

Zajímavá je však i jiná věc. Když mi bylo umožněno, abych v dosti pokročilém věku začal jezdit po světě, využíval jsem toho i k tomu, abych se seznamoval se životem krajanů po celé Evropě, ale také v Kanadě, Spojených státech amerických, v Austrálii a na Novém Zélandě. A tu jsem s překvapením zjistil, že snad s výjimkou špičkových intelektuálů volně sdružených ve Společnosti pro vědy a umění valná většina krajanů ví velmi málo o sobě navzájem, a to i v rámci jednoho státního útvaru.

Spíš než kontakt mezi sebou je dnes internet spojuje s domovem, takže čtení českého tisku bývá dnes společné krajanům v kanadském Winnipegu stejně jako v novozélandském Wellingtonu. Jednotlivé krajanské buňky ve světě teď tedy spíše vycházejí z reflektování naší domácí zkušenosti než z pouhého bloudění v málo životných a zpravidla už dost uzavřených krajanských komunitách. To je vývoj bezesporu příznivý, ale sám o sobě ještě asi nestačí překlenout onu hlubokou historickou proluku. Když použijeme názvů oněch posledních Kunderových knih, pak na cestě k národní nesmrtelnosti se musíme smířit s pomalostí, s níž budeme překonávat nevědomost, abychom opět našli svou totožnost.

JIŘÍ JEŠ, RFE

obsah | kultura - kultúra