Alice Nellis: Zabij své miláčky

S filmařkou, která sbírá jednu cenu za druhou, o konzumaci oříšků s Jeanem Renem, audienci u Klause, manželství s americkým ekonomem a roztomilém vlkodavovi, který ji včas odtáhne z večírku.

Po návratu z Varů jste byla na obědě s Johnem Cleesem. Jaké to je stolovat se slavným montypythonovským hercem?

Pozvala nás anglická velvyslankyně, patrně v rámci mezinárodní družby. John Cleese přišel i se svou manželkou, psychoanalytičkou Alice. Oba byli hrozně příjemní. John Cleese není jen strašně vtipný, což každý ví, ale hodně se zajímá o sociologii a psychologii. Naše debaty se asi nejvíc točily kolem výchovy dětí. Je na něm hezký, že i když je humor jeho přirozenou součástí, dokáže se úplně vážně bavit o normálních věcech. S jistotou, elegancí a ohledem na druhé.

Festivalů jste už objela desítky. Měla jste možnost si tam popovídat s jinými vašimi oblíbenci?

Když jsem na festivalu se svým filmem, tak jen nakrátko a skoro se nezúčastňuju společenských akcí. Takže ani ne. A když se na chodbě potkám s Frodem nebo s ním postojím ve frontě na dámské záchodky...

Prosím?

Kamarádka ho tam potkala, nějak si to popletl. (směje se) Když na někoho takhle natrefím, tak to nepovažuju za setkání, to už si ho radši prohlídnu na plátně. Setkání znamená v klidu si popovídat, což se mi ve Varech poštěstilo jen s irským hercem Colmem Meaneym.

Četla jsem ale o lichotkách od samotného Jeana Rena.

To se mi stalo v San Sebastianu na festivalu, kde jsme za Výlet dostali hlavní cenu. Dojela jsem pozdě, dobíhala jsem na předání. Všichni na mě čekali, musela jsem vypadat hodně zoufale. Snažila jsem se ještě namalovat, na ubrousku jsem měla napsaný proslov a v tom ke mně přistoupil Jean Reno a začal mě utěšovat, že vypadám dobře. Takže jsem asi musela vypadat úplně příšerně! Ale dali jsme se do řeči. A jezdili jsme spolu i autobusem. Ve Španělsku se totiž ceny předávají hned několikrát, aby to vidělo co nejvíc lidí. Vozili nás jako cirkus. V autobuse jsme seděli s Wimem Wendersem nebo Juliette Binochetovou. Pendlovali jsme z místa na místo od půl deváté do tří, uváděli projekce, přebírali ceny, ale v momentě, kdy měl začít raut, nás naložili a převezli jinam. Měli jsme hrozný hlad, tak jsme si nabírali aspoň oříšky do kapes a pak se o ně dělili v autobuse. Byly to takový pionýrský zážitky, společný hlad už je dobrý důvod pro konverzaci.

Tajné zdroje si všimly, že vás ve Varech doprovázel jistý statný a nebezpečný Jura.

(směje se) Ale já mám psy dva! Jenže toho malýho si nikdo nevšimne. Můj muž za mnou přijel na posledních pár dní i s naší zvěří, protože nám je výjimečně dovolili ubytovat v hotelu. Ono dát vlkodava někomu na hlídání není úplně jednoduchý. Když s námi Jurášek byl na večírku, bylo to výborný. Máte svoje stanoviště, nemusíte korzovat, postáváte u psa, pobavíte se, s kým chcete, a pes vás pak zase odtáhne na hotel.

Váš manžel je ekonomický analytik a k tomu Američan. Do jaké míry spolu můžete probírat třeba vaše filmy?

Ale on není z jiné kultury, žije zde dvanáct let. Česko je země, ve které byl v kuse nejdéle v životě. Ale moc to s ním neprobírám, Simon mi o své ekonomii taky moc nevypráví. Stejně by to bylo jako házet hrách o stěnu. Párkrát se snažil, ale já dostala výraz zuřivého zájmu a nic jsem nechápala.

Pořád tedy nevíte, co dělá?

Ještě po tom budu muset nějaký čas pátrat. (směje se) Analyzuje bankovní systémy. Představuju si to tak, že zjišťuje, jak které banky z regionu, který má na starosti, fungují. Prosperují-li, či nikoliv. A pak své názory sděluje lidem, které to zajímá.

Trochu jsme odbočily. Říkala jste, že se svým mužem o své práci moc nemluvíte.

Snažím se ho do toho moc nezatahovat, hlavně kvůli sobě. Z podobnýho důvodu, proč nepíšu večer. Mně by se večer psalo dobře, jenže bych pak nemohla do čtyř do rána usnout. Musím přestat v sedm, abych se stihla uklidnit a přemýšlet o běžných věcech. Stejný by to bylo, kdybych o scénáři nebo o natáčení začala diskutovat se Simonem. Jistě by to byl zajímavý a dlouhý dialog, jenže on by si pak spokojeně usnul a mně by se to v hlavě jen mlelo.

Jak to vypadá s vaším novým filmem? Psalo se, že přijel z Ameriky nějaký "hodný strýček", který se rozhodl, že podpoří české filmy, včetně vašeho.

Nenene. Bohužel nikdo nepřijel, nám by se to moc líbilo, ale nedorazil. Opět spolupracuju s producentem Pavlem Šolcem. Když všechno dobře půjde, mohli bysme začít natáčet příští rok. Můj scénář byl na několika takových akcích, např. v Kölnu nebo v Mannheimu, kde se sjíždějí producenti a vybírají si, do čeho investovat. Jela jsem tam na dva dny a měla asi dvacet schůzek s lidmi, kteří scénář četli. Rýsuje se česko-německo-anglická koprodukce.

Jaký je vlastně háček v tom, že dostanete na film peníze z ciziny?

Musíte je utratit zase v té dané zemi. A taková Anglie je třeba drahá, takže se mi zvedá rozpočet. Je to komplikovaný.

Na svůj nový film jste taky dostala šest milionů od Státního fondu pro rozvoj kinematografie. Co taková částka v rámci vašeho rozpočtu znamená?

Tak rozhodně pomůže. Byla jsem potěšená, že nás vybrali a dali nám největší částku. Musí být těžký rozhodnout. Volí mezi mnoha projekty, mohli by jich sice ocenit víc a rozdělit mezi ně peníze, ale ty částky by byly tak malé, že by moc nepomohly. Takže vyberou filmů pár a těm dají co nejvíc. Ale i tak je situace taková, že ač se snažíte jak chcete, nakonec je rozpočet v úplně jiných relacích.

Když jste z "áčkového" festivalu v San Sebastianu přivezli loni cenu za Výlet, pozval si vás na Hrad prezident Klaus. On zrovna není fanda českého filmu. O čem jste se bavili?

Bylo to jen krátké setkání. Snažila jsem se právě hovorům o kolezích a českém filmu vyhnout. Bavili jsme se o běžných věcech. A o politice, ale nic intelektuálního. Spíš o protokolu a o tom, co člověk v takové funkci musí a nemusí dělat.

Co vás na tom překvapilo?

Jak je takový člověk málo pánem svého času. Pořád schůzky, pořád za ním chodí asistenti a sekretářky - musí být těžké prosadit si svoji vůli.

A vy si na place svoji vůli dokážete prosadit i v případě, že ostatní mají jiný názor?

Film naštěstí nabízí možnost natočit jeden záběr víckrát a různě, takže rozhodnutí si můžu nechat až do střižny. Tam buď přijdu na to, že měli pravdu ostatní, nebo si jen potvrdím tu svoji. Proč ale stresovat ostatní na place, že neberu jejich názor v potaz.

Není vám pak ve střižně líto scén, které úplně vyhodíte?

Tím, že si točím vlastní scénáře, to mám většinou tak promyšlený, že žádný scény vlastně nevypadnou. Horší je to u dokumentu, tam máte spoustu samostatných, úžasných záběrů a výpovědí, spoustu materiálu a musíte vybírat. To pak na sebe musíte být hodně přísná a překonat lásku k jednotlivostem vůči celku. V angličtině pro to existuje výraz Kill your darlings. Zabij své miláčky.

Ve vašich filmech i hrách, které jste režírovala v divadle, hrají přesilovku ženy. Je to jen proto, že ženám víc rozumíte, nebo myslíte i na herečky, které mají obecně méně příležitostí?

Přirozeně znám nejlépe motivační stránky ženského chování, kdybych se víc zabývala mužskýma, bylo by to povrchnější. A zabývá se tím už mnoho mužů, a dobře. Moje startovní čára je tam, kde má být. Ale je fakt, že máme výborný herečky ve všech věkových skupinách, a mě baví je využívat. Zuzana Bydžovská nebo Iva Janžurová pro mě odmalička byly hvězdy a silný osobnosti a jsou ve věku, kdy by měly hrát nejvíc. Mají spoustu zkušeností, jak z práce, tak z vlastního života, tedy spoustu inspiračních zdrojů. A baví mě ukazovat je v nových polohách.

A když přece jen píšete mužskou postavu, vycházíte jen z vlastních zkušeností s muži, nebo to s nimi konzultujete?

Jako žena jsem celý život vedená přemýšlet nejen o sobě, ale i o tom, jak asi přemýšlí muž. Jsme vychovávány k velké empatii a ke schopnosti odhadnout, jak kdo přemýšlí. Není běžné, aby žena, když se jí nějaký chlap líbí, za ním přišla a řekla: Líbíš se mi, pojď se mnou do kina. Ne, většinou se snaží vymyslet způsob, jak by muže, který se jí líbí, zaujala, aby ji do toho kina pozval on sám. A tak i pracuju. Jako holka lidi pozoruju a odhaduju, co se jim honí v hlavě.

U žen se tento termín moc nepoužívá, ale letos jste dosáhla Kristových let. Znamená to pro vás nějaký zlom?

Zatím jsem nic takového nezaznamenala, a dokonce musím říct, že jsem v tomto věku asi spokojenější než předtím. Ani bych nechtěla, aby mi bylo znovu dvacet. Po tělesné stránce by to teda bylo prima, ale u mě ta krása nebyla zas až tak výrazná ani ve dvaceti. (směje se) Spíš by se mi líbilo zůstat takhle ještě dalších deset let. Ale to nepůjde a hrůzu z toho nemám. Buď jsem naivní, nebo to hrůza být nemusí.

Alespoň jednou ročně jste dotazována, jak to vypadá s vaším...

...mateřstvím. Já vím. Myslím, že člověk má děti, až je má mít. Existuje sice antikoncepce a plánované rodičovství, ale tak úplnou vládu nad tím nemáte. Beru to tak, že vhodná chvíle se ukáže sama. Ale děti rozhodně chci. Zatím to není úplně aktuální, ale s přibývajícím věkem nad tím víc přemýšlíte, i proto, že už se nemusíte tolik zabývat sama sebou a věci se vám usazují.

Sama jste jako dítě vytížených rodičů-lékařů měla chůvu. Dovedete si představit, že ji bude mít i vaše dítě?

Určitě. Na své dětství totiž vzpomínám moc ráda, přišlo mi to jako výhoda, věnovala mi hodně pozornosti. A protože mě maminka s tatínkem neměli na krku celej den, tak když jsem byla s nimi, neměla jsem nikdy pocit, že je obtěžuju. Vlastně to i tak trochu plánuju. Ale myslím, že chůvu budu vybírat s ještě větší péčí, než vybírám herce.

Jak vnímáte některé extrémní formy upozorňování na tzv. ženskou otázku? Hodně se diskutovalo třeba o výstavě o menstruaci.

Jedna věc je ženská otázka a druhá otázka jakési intimity. Ta může být ženská nebo mužská, ale především osobní. Na veřejnosti taky nikomu nevykládám, co dělá kořen mýho zubu, když mě bolí.

O těchto věcech je důležitý se bavit, problémy řešit a dotýkat se určitých tabu, ale adekvátně intimitě. Jde hlavně o otázku studu, který může být tajemný, vzrušující a který je kořením našich vztahů, ale zároveň existuje stud, který nám brání řešit závažné problémy. Podílela jsem se na projektu Monologů vagíny, tam nešlo o žádnou senzaci ani o narušování intimity, ale o to, jak může stud ženám bránit řešit nebezpečné problémy a psychické bloky. Ony zažily nějakou bolest, byly zneužívané, znásilněné, ponížené či zesměšněné a stud jim brání se z toho dostat. V tom případě je správné věci odtabuizovávat.

Ve vašich filmech bývá erotika jen naznačená...

... ale já se jí nevyhýbám. Moje filmy jen zatím o erotice nebyly. Pokud by byla erotika základem něčího vztahu ve filmu, tak ji natočím se vším všudy. Já nemám problém s nahotou a intimitou, když o ni jde. Ale stejně tak, jak nechci využívat erotiky, kdy není podstatná, nepoužívám ani slzy, nejsou-li nutné. Ale zase se mi líbí ukazovat nějaké věci kolem sexu z ženského pohledu. Třeba v úvodní scéně Výletu s Danem Bártou, která není nikterak odvážná, se ukazuje, co po sexu řeší žena. Už je tam jiná nálada a řeší se praktické věci. Třeba co kdo čím utře. (směje se)

Theodora Remundová vyprávěla, jak jste dlouho čekali na její první slzu. Vy jste zásadně proti glycerinu?

Slza není o tom, že máte na obličeji nějakou vodu, je to výraz tváře. Často se slz nedočkám a zjistím, že je vlastně nepotřebuju, že už byla bolest vyjádřena gestem nebo výrazem v tváři. Pokud nejde jen o kratičký záběr, tak se vyplatí na slzu počkat. Tak jako jsme čekali na první slzu They. Čekali jsme na moment, kdy se v člověku něco zlomí. Podstata pláče není slzy vytlačit, ale zadržet. To chci po hercích, aby s pláčem bojovali. Přijdou slzy, nebo ne? Tehdy jsem Theodoře vyprávěla co nejsmutnější věci. On když herec nemá za sebou konkrétní zkušenost s konkrétní bolestí, kterou má hrát, pak je nutný najít jiný prostředky. A je jedno, jestli je to vyprávění o tetičče nebo morčeti.

A nedala byste k dobru nějaký ten velmi smutný příběh, který zabírá?

To vám tady nemůžu vykládat, protože byste se hrozně rozplakala.

LENKA NEJEZCHLEBOVÁ

obsah | kultura - kultúra