Sklo, které v Evropě znají

Jednasedmdesátiletý Vratislav Šotola patří k silné generaci sklářských výtvarníků, kteří vstupovali na uměleckou scénu v padesátých letech a pomáhali dostávat českou tvorbu na mapu Evropy. Ale nejen na ni, po předehře na bruselském Expo `58 zaznamenali rok nato zřejmě rozhodující průlom účastí na nejvýznamnější přehlídce moderního skla té doby - v americkém Corningu. Do konce června je možné zhlédnout průřez Šotolovým životním dílem v pražské galerii Peron.

Vratislav Šotola nepatří k těm, kteří by o sobě dávali vědět jinak než svou prací. Nechrlí jednu výstavu za druhou ani nestojí o přílišnou publicitu. Konečně, mezi svými vrstevníky, kteří byli obecně vychováváni k jisté skromnosti, není v tomto ohledu ojedinělý, je však - nejdůslednější. Takže pro připomenutí: Má to nejklasičtější sklářské vzdělání. Prošel kamenickošenovskou a novoborskou střední školou, potom byl žákem legendárního Josefa Kaplického, profesora sklářského ateliéru na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Na rozdíl od svých kolegů se vedle výtvarné praxe věnoval také teorii, takže dlouhé roky působil nejenom jako výtvarník ve sklárnách (například Sklo Union v Teplicích), ale také třeba v pražském Ústavu bytové a oděvní kultury. V šedesátých letech se zabýval vztahem barvy a skla, o této problematice publikoval zasvěcené stati. Svoje poznatky později, v následujícím desetiletí, uplatnil v řadě dekorativních objektů, v nichž osvědčil na svou dobu ojedinělou odvahu v užití kontrastních barevných tónů. Vrchní, neprůhlednou vrstvu tvarově přehledných, sochařsky budovaných nádob nechával probrušovat a odhaloval tím jejich uvnitř skryté kontrastní barevné kombinace. Bylo to suverénní, ale nikoliv formální gesto.

Při pohledu zpět, jejž přehlídka v galerii Peron (výrazně se na ní podílelo Uměleckoprůmyslové muzeum zapůjčením řady exponátů) umožňuje, se nabízí dojem, že autor už během sedmdesátých let předznamenával postmoderní poetiku, která se naplno rozvinula až v letech osmdesátých. Jsou to velmi odvážná díla jak po stránce estetického záměru, tak po stránce technického řešení, zvláště ta, v nichž byl použit email. Smělé ve výrazu, jisté ve ztvárnění.

Vratislavu Šotolovi tuhle suverenitu umožnila jeho zevrubná znalost technologií. V oblasti průmyslového designu se projevila zejména v návrzích lisovaného skla, ať už to bylo pro ruční, nebo automatickou výrobu. Dal vzniknout řadě mis, talířů či sklenic, které se samozřejmostí výborně vymyšlených věcí vstoupily do "obyčejného života". Byli to jejich uživatelé, kteří v praxi osvědčili jejich smysluplnost. Platí to především o Šotolově univerzální sklenici na silné nízké nožce s vroubkovaným povrchem z roku 1972, používané většinou na zmrzlinové poháry, ale také jako nápojové sklo. Už méně se ovšem ví, že se stal autorem sice ne nejpoužívanějšího, ale zřejmě nejslavnějšího českého půllitru na pivo. Vymyslel jej na začátku osmdesátých let: užší než jeho předchůdci, s elegantním uchem, jeho povrch byl pojednaný diagonální žlábkovou strukturou. Jako jediný svého druhu byl vyvážen do zahraničí - zalíbil se Francouzům a Polákům. Takového uznání tak říkajíc na otevřené scéně se jinému půllitru nedostalo. Šotola ale nepřešlapuje na místě a neopakuje se. V cestě nastoupené před více než půlstoletím pokračuje a svůj volně i ryze užitkově zaměřený projev i nadále prohlubuje. Důkazem je třeba jeho Oheň, expresívní objekt vycházející z vázy z roku 1991, nebo soubor Vyšehrad 2000, v němž dochází k obdivuhodné eleganci jednotlivých, vzájemně se doplňujících součástí. Je to prostě sklář, který pochopil sklo.

PETR WOLF, RELEX

obsah | kultura - kultúra