Román, který musel čekat třicet let

Dílo nazvané Láska ve slovenštině vyšlo teprve před čtyřmi lety, v českém překladu dramatika J. A. Pitínského, s předmluvou A. J. Liehma a doslovem Ľubomíra Feldeka je vydává nakladatelství Větrné mlýny.

Autor knihu označoval za román, i když formální podobou se blíží spíše deníkovým zápiskům, niterným úvahám, které roznítí denní asociace, náhlé vnuknutí, literární inspirace, ale třeba i rodinná hádka.

Mnohé je skutečnost, která se však jen obtížně rozlišuje od vzpomínek, představ a zejména snů, kterých si Sloboda vážil více než smyslu pro krásu či náboženství - sen totiž učí "spojovat všechny se všemi, sen vtěluje mrtvé, které jsme třeba neměli rádi, do postav, které rádi máme."

Publicista Liehm zmiňuje spisovatelovu zprávu slovenské redaktorce, v níž se vyjadřuje o vzpomínkovém románu, spojujícím sny a skutečnost: "Keďže nebudem presně určovať, čo je sen a čo nie, umožní mi to zájsť do minulosti, kedy chcem, nadávať, na koho chcem, nebudem žalovateľný. Tak si môžem niečo dovoliť aj o intímnych veciach, ktoré som doteraz predsa len nemal odvahu zverejniť."

Původní název knihy byl Pamäti. Svoboda rukopis nabídl bratislavské Smene, která jej z ideologických důvodů odmítla. Zklamaný autor pak daroval jediný exemplář polské přítelkyni Ewě Márii Huncové, která ho po letech zpřístupnila. Název Pamäti však mezitím Sloboda použil pro jiné své dílo.

Román není lehkým čtením, zpochybňuje mnohé z jistot, soudy jsou pronikavé a často též provokativní. Určitým svým aspektem, totiž až zničující náročností k sobě samému a urputnou snahou "rozšířit hranice svého ducha", upomene na zápisky holandské Židovky Etty Hillesumové. Sloboda lituje nešťastníky, kteří neokusili chuť myšlenky: "Jak krásné je neštěstí a ústrky, když nám přitom běhají v hlavě dobré věty."

Románem proniká Slobodův osobní vztah k víře a Bohu, komplikovaný "pohanským hukotem větru", návaly vzteku, přiznanou neschopností polepšit se a odpustit. "Nikdy jsem neměl výčitky svědomí. Cítil jsem, že mě Bůh takto nutí ke styku se světem, který je z jeho vůle takový, jaký je. Nevěděl jsem ještě, že se má láska upře k jedinému člověku, totiž k dceři: neměl jsem ani potuchy, že lidská láska je silnější než jakýkoliv strach před věčnými tresty."

Sloboda, který se za socialismu i kapitalismu potýkal s chudobou až bídou, po několika neúspěšných pokusech zvolil dobrovolnou smrt. "Jak je směšné, když někdo v době, kdy přemýšlím, jestli se nezabiju, jede do Budapešti a tam pookřeje. Jaká tupost těch věčných optimistů, kteří nedovedou přijmout do své duše pořádný smutek!" poznamenal k bojům se sebou, k zápasům o naději.