Česko-slovenský Sluneční stát má premiéru

S podtitulem, který by mohl leckoho i vyděsit, přichází do kin nový film režiséra Martina Šulíka Sluneční stát. Ten podtitul zní "aneb hrdinové dělnické třídy", nicméně by byla věčná škoda, kdyby diváky odradil. Sluneční stát totiž sice opravdu je z rodu filmů sociálních, ale po vzoru řádky populárních britských komedií typu Do naha!

Autoři scénáře Marek Leščák a Martin Šulík si za ústřední hrdinku vybrali Ostravu - město plné silných chlapů a silné nezaměstnanosti, žen oddaných i nedobrovolně nezávislých na mužích, kteří ještě včera nosili domů v peněženkách klid a pocit bezpečí. Město, kde spolu zcela přirozeně žijí lidé několika národností.

Čtyři chlapi, na které autoři zaměřili hlavní pozornost, právě přišli o práci: zároveň s vraty fabriky se zavřely i dveře černých limuzín, do nichž pod širokými rameny ochranky nasedli muži z managementu. Vědomi si faktu, že bez goril by nejspíš zdrávi neodjeli, prchli před vztekem chlapů, vyrostlých v přesvědčení, že jejich práce a tudíž i oni jsou nepostradatelní. Opak se ukázal pravdou, ale vzdát se a odebrat do beznadějných a ponižujících front na úřadu práce, je pro tuhle čtveřici stejně nepřijatelné jako ženská nevěra. To už je lepší se zadlužit, odkoupit od fabriky "svoje" auto a zkusit to na vlastní pěst se všemi riziky, jež přináší podnikání i povahové a charakterové odlišnosti čtyř mušketýrů této doby.

Poctivý film

Sluneční stát je film poctivý jako lidská dřina. Nesází na spekulace, nemíří pod pás v citech ani v humoru, jeho postavy jsou lidé dostatečně zajímaví na to, aby se stali filmovými hrdiny, k nimž si diváci mohou vytvořit vztah, ale současně tak obyčejní, že jim jejich myšlení i počínání lze snadno uvěřit. Obraz jejich života je přirozeně tragikomický, v sociální rovině tvůrci navzdory nalinkované situaci netlačí na pilu, většina dění vychází z roviny vztahové. Jisté výhrady lze mít k poněkud rozpačitému závěru, který tak úplně z logiky předchozího děje neplyne, spíš působí jako přece jen poněkud násilně vystavěná konstrukce v situaci, která v životě nekončí, ale ve filmu zkrátka nějak skončit musí.

Legrace to navzdory označení komedie moc velká není - ale co už je tak v životě opravdu velká legrace. A tak brilantní nápad jako v již jmenované komedii Do naha! se přece jen neurodil. Sluneční stát vyloudí na tváři spíš úsměv nad nezlomností a zvláštním druhem životního optimismu, který z těch čtyř (a nejen z nich) sálá, i když slovy říkají něco docela jiného. Někdy zajiskří sžíravou satirou, jindy odlehčí v podstatě tragickou situaci přesným fórkem, třeba když Anna Šišková řekne starostlivě Igorovi Barešovi - svému exmanželovi a otci jejich dítěte: "Měl by ses oženit, ten kluk potřebuje mámu".

Dobré obsazení

Herecky Šulík film obsadil dobře a docela odvážně: představitelé hlavních postav nepatří k mediálně nejprovařenější špičce, ale nejsou to ani herci neznámí. Igor Bareš, Oldřich Navrátil, Luboš Kostelný a Ivan Martinka jsou především výborně složený tým - každý je úplně jiný, ale společně tvoří celek, pevně spojený mušketýrským přátelstvím navzdory tomu, že jeden je striktní katolík, druhý chronický záletník, třetí až psychopatický problémista, čtvrtý vyléčený alkoholik - a to jsou jen některé z jejich charakteristik. Výborná je Petra Špalková, která naprosto přirozeně a působivě ztělesnila typ ženy sice takzvaně pořádné, která už má ale všeho dost a nejvíc chlapa, co nosí domů nepoměrně víc problémů než peněz. I ostatní herečky - Anna Šišková, Anna Cónová a Lucie Žáčková zvládly své role velmi dobře.

Obrazově Sluneční stát "sedí" přesně v Ostravě, ale kamera Martina Štrby ji nikterak příliš nevystrkuje do popředí. Tvoří z ní atmosféru, kulisu situacím a vztahům tak, že jistá předurčenost lidského osudu prostředím, v němž člověk žije, je patrná, ale není tím jediným určujícím, vždy je tu ještě dost prostoru pro charakter a povahu.

VĚRA MÍŠKOVÁ, PRÁVO

obsah | kultura - kultúra