Davidovy slzy

Jak známo, v euroatlantické civilizaci je to vymyšleno tak, že chlapi nebrečí, a pokud ano, nanejvýš na filmovém plátně. Aby rozplakali ženskou část publika. Když už si chlapi nemůžou pomoci, dají průchod svým emocím v soukromí. Je to smutné, ale na veřejnosti je mužský pláč pořád čímsi podezřelým, u politiků lze v takovém případě hovořit dokonce o jeho nepřípadnosti. Když občas zaplakal Vladimír Mečiar, byl hnedle obviňován z nepříčetnosti.

Jiří David přesto rozbrečel sedmnáct velmi důležitých mužů (jeden z nich je nejhledanějším zločincem světa), které viděli plakat snad jen jejich nejbližší, ba řekl bych, že v některých případech možná ani ti ne. Můžete je vidět na výstavě, jež byla zahájena 13. února v pražské Galerii Václava Špály.

Riskantní plán

Dá se očekávat, že projekt pojmenovaný Bez soucitu vyvolá veliké rozpaky. Z nejrůznějších příčin. Ne snad že by někoho museli nutně pohoršovat plačící politici nebo teroristé, ale z toho prostého důvodu, že dělat umění odrážející politické události nebo jejich hlavní aktéry je velmi riskantní. Jeho autor se dobrovolně vystavuje případnému nařčení z parazitismu, z populismu, z kariérismu, z idiotismu a z dalších odporných nemocí ducha.

Hra s ďáblem

Co se na západ od českých hranic bere jako něco samozřejmého - totiž že se umělci svým dílem vyjadřují k bezprostřední realitě - , je u nás přijímáno velmi citlivě. Jistě, má to úzkou příčinnou souvislost s uměleckou tvorbou, která sloužila jako prodejná děvka k podpoře totalitního režimu. Být angažovaným se přímo nosilo. A vyžadovalo. Kdo nebyl, hrozilo mu doživotní outsiderství, zapomenutí, chudoba, což zdaleka ne každý byl ochoten podstoupit: to raději připojit svůj podpis k nějakému prohlášení (Anticharta), to raději psát na objednávku budovatelské romány a malovat horníky.

Proto slova jako angažovat se či angažovaný tvůrce mají i po třinácti letech od Listopadu nepříjemnou pachuť připomínající spolčování se s mocí či ďáblem. Pro připomínku: "Angažované umění (francouzsky engagé - dobrovolně sloužící) je v české marxisticko-leninské estetice pojem pro označení umělecké tvorby plnící politické úkoly socialistické revoluce, socialistické společnosti." Tak se o něm psalo v Encyklopedii českého výtvarného umění, kterou v roce 1975 vydalo nakladatelství Academia. Zbavit se takového dědictví je dřina, a to přesto, že v soudobých publikacích se už o angažovaném umění nepíše. Když otevřete Akademický slovník cizích slov z poloviny devadesátých let, najdete v něm: "Angažovat se znamená stávat se osobně účastným, projevovat aktivní zájem o něco, o někoho." V Nové encyklopedii českého výtvarného umění (Academia, 1995) onen termín docela chybí, jako by snad i samo angažované umění se zánikem režimu zmizelo. Není to pravda.

Malík urvi

Pro příklad nemusíme chodit daleko. Právě ve Špálovce před dvěma lety proběhla výstava skupiny mladých umělců PodeBal nazvaná Malík urvi. Představovala Galerii Etablované Nomenklatury - GEN: politicky pořád činné lidi, kteří se zapletli s bývalým režimem; komunisté, agenti tajné policie, usvědčení udavači, a přesto ministři, opěvovaní budovatelé kapitalismu. Byla to jedna z nejlepších výstav posledního roku minulého století. Strhl se kolem ní také menší virvál, neboť se ozvaly potrefené husy, všechny ty malí kurvi. Podobně skupina PodeBal reagovala v době bojů proti schválení tzv. protidrogového zákona; pro Parlament vytvořila originální plakáty, které měly poslancům přiblížit absurditu chystané novely. Výstava se sice minula účinkem, neboť nesmyslný zákon byl zástupci lidu odsouhlasen, přesto to bylo pozoruhodné gesto.

Postoj

Jiří David, jenž na sebe loni výrazně upozornil rozzářenou trnovou korunou nad pražským Rudolfinem, je angažovaný umělec. V osmadevadesátém měl v Nové síni výstavu Moji rukojmí, která na fotografiích zachycovala spoutané děti a vyznívala jako velmi výtvarné upozornění na jejich zneužívání. Ani se té nálepce, když s ní na něj vyrukuju při vybírání fotografií pro tenhle článek, nebrání. "To slovo je samozřejmě zprofanované minulým režimem. Navíc když se takzvaně začínáš angažovat, zaplétáš se do politicko-mocenských vazeb, které nejsou příjemné." Na chvilku se odmlčí. Po deseti vteřinách, jako by si všechno důkladně rozmýšlel, dodá: "Hrozí ti pak totiž, že se v tom všem utopíš. Ovšem jestli rezignuješ, že budeš na věci kolem reagovat, zříkáš se možnosti cokoliv ovlivnit. To mě rozlaďuje. Nevím, co s tím. Můžu se uzavřít do světa obrazů a utěšovat se, že politici odejdou, ale umění zůstává. To je pravda, ale kdo dnes ví, co opravdu umění je? Myslím, že umění je vždycky spoutáno s dobou vzniku, a pokud je přesně zacílené, může přežít. Já chci pochopit svět, v němž žiju. To je to hlavní, proč to dělám."

Bez soucitu

Jiří David patří k nejplodnějším současným umělcům. Žádný jiný z jeho souputníků ze skupiny Tvrdohlaví, kterou před patnácti lety spoluzakládal, není tak vidět. V pětačtyřiceti letech musí neustále vysílat signály o své existenci. Jako by ho hnal motor s turbogenerátorem. Když nedělá svoje umění, organizuje výstavy, píše do novin, polemizuje, napadá své oponenty. Někdy to až vypadá, že trpí mesiášským syndromem. Loni ho zřejmě i částečně kvůli němu vyhodili nečistým způsobem z Akademie výtvarných umění. Takže má hodně času.

Na druhém břehu jsou v Galerii MXM k vidění jeho ručně malované obrazy hor. Do Galerie Václava Špály měl původně taky připravené obrazy, vybíral je z osmi desítek, ale pár týdnů před termínem zahájení se rozhodl, že všechno bude jinak. Uvědomil si, že ho sice hodně věcí v téhle zemi rozčiluje, ale že jsou zase jen úzce ovlivněny tím, co se děje ve světě: "Politika, ekonomika, média, násilí, manipulace, strašně mě to štve, cítil jsem se bezmocný, ale přesto jsem se chtěl nějak k tomu všemu vyjádřit. Jednoznačně, avšak ne prvoplánově. Aby ta věc měla silný emotivní podtext a zároveň aby byla sdělná, umožňovala širší obsahové čtení. A aby ji pochopili i lidé, kteří jinak na výstavu nepřijdou. To je pro mě hodně důležité."

Vybral tedy sedmnáct osobností, o nichž se domnívá, že mají vliv na současný svět: například Bushe juniora, Putina, Arafáta, Annana, Blaira, Papeže, dalajlamu, Chiraka, Ládina, také Havla (možná proto, aby se našinci necítili příliš smýkáni vnějšími silami). "To oni rozhodují o našem životě. Každý po svém, podle vlastní morálky, vlastních schopností a možností. A nechal jsem je plakat."

Jak se to dělá? Bylo to prosté. Stačí se orientovat v moderních technologiích. Slzy jsou Davidovy. Krapet si podráždil sítnici, až brečel a brečel, slzy stékaly po tváři, posléze byly zachyceny na digitální fotografii. Nakonec pomocí zařízení Quantel Graphic Paintbox 2, s nímž pracují ve studiu Trilabit, slzy přemístili tam, kde vypadají jako ... živé. Jinak se tomu říká elektronická retuš. Když umělec cítí, že něco není v pořádku, a nemíní se s tím smířit, má právo použít prostředky, kterým věří a s nimiž umí nakládat. Pokud něco z toho ošidí, hrozí mu nebezpečí, že mu zbudou leda tak oči pro pláč. Bez soucitu.

PETR VOLF, REFLEX

obsah | kultura - kultúra