Šuhájkovi bohové plodnosti z doby skleněné

Expozice, kterou až do 8. září hostí Zámecká galerie v moravském Vsetíně, by klidně mohla být vystavena v pařížském Centre Pompidou nebo newyorském Muzeu moderního umění. A nepochybuji o tom, že by tu vzbudila zájem. Tím, kdo ve Vsetíně vystavuje, je Jiří Šuhájek, rodák z Pardubic. Je dobrým malířem i kreslířem, ale především znamenitým sklářským výtvarníkem. Letos na jaře mu bylo devětapadesát, takže tato retrospektiva je bilancí téměř v předvečer kulatého jubilea. Její největší atrakcí jsou obrovské figury z cyklu čtyř ročních období. Jako by šlo o bratry proslulých staroegyptských Memnonových kolosů, ovšem nevytesané z kamene, ale vytvořené ze skla.

Základem každého z tři a půl metru vysokých obrů je kovová kostra s drátěnými mřížkami. Dovnitř mřížek Šuhájek umístí barevné sklo. Potom následuje celkové postříbření, které dává objektu kovový nádech. Ke kostře se nakonec přimontují volné skleněné části, které někdy působí jako zkroucené liány a jindy jako plody rostlin neznámých druhů. A unikátní sochy jsou hotové. Jak sám autor tvrdí, inspiraci mu poskytly kreace manýristických umělců z doby císaře Rudolfa II. Zejména nejpodivnější obrazy Arcimbolda, které současníci označovali za "vynalézavé bizarnosti". Každá z Šuhájkových plastik symbolizuje jiné roční období. Podzim má medově zlatý nádech. Mřížky připomínají voskové plástve z úlu, naplněné tekutým medem. Zima je zas modrá a bílá, sklo vypadá, jako by šlo o zmrazené kousky ledu. Jaro rozkvétá nejrůznějšími barvami. Čtvrté Léto dosud existuje pouze v rozpracované podobě. Šuhájek by ho chtěl dodělat v portugalské sklárně Mandata v Marina Grande, kam pravidelně zajíždí. Na výstavě působí figury impozantně. Ostatně okouzlená jimi byla i odborná veřejnost na bienále skla v italských Benátkách v roce 1998, kde autor představil dvě ze soch a pořadatelé je umístili na čestná místa v Dóžecím paláci.

Někomu připadají Šuhájkovy figury jako zvláštní barevní roboti nebo astronauti mimozemské civilizace. Já bych si je dovedl docela dobře představit jako pohanské idoly v nějaké pradávné svatyni, obklopené zlatem a drahými kameny. Bohové plodnosti z doby skleněné! Jsou tak úžasní a fascinující, magičtí a uhrančiví, že by se k nim člověk opravdu i modlil. Obdobný estetický dojem jako ve Vsetíně jsem měl naposledy na velké výstavě v Mnichově, kde čínští archeologové představili umělecká díla dosud neznámé civilizace doby bronzové z Sanxingdui, jimž dominovala třímetrová kovová socha muže se zvláštní korunou na hlavě a s tváří, či lépe maskou zakrytou zlatým plechem.

Retrospektiva, kterou připravil znalec ateliérového skla Jiří Bohdálek, představuje divákům také Šuhájkovy designérské návrhy užitého skla, stejně jako jeho už tradičně známé foukané skleněné figurální plastiky. A jsou tu i soubory kvalitních obrazů. Malou raritu představují dekorativní kresby tváří a postav, dělané jediným tahem, s nimiž umělec poprvé experimentoval během svých pobytů v Číně. Sám je nazývá jednotažníci a jsou bravurním důkazem jeho představivosti i výtvarné šikovnosti. Šuhájek není z těch sklářských výtvarníků, kteří připraví jen projekty a návrhy a vlastní řemeslnou část díla za ně udělá někdo jiný. Stejně jako sám maluje, sám i svoje figury vytváří ve sklárně. Věří, že autor by měl být se svým dílem pevně propojen od samého počátku až do poslední chvíle.

Možná nejhlouběji ho k tomuto přesvědčení přivedla praxe ve slavných benátských dílnách na ostrově Murano, kam se před třiceti roky dostal jako stipendista proslulé londýnské školy Royal College of Art, kterou absolvoval v letech 1968 až 1971. Řemeslo a umění se tak u Šuhájka vzájemně prolínají, což je nutné zdůraznit, protože dnes už to vůbec není samozřejmostí.

Vsetínská výstava také naznačuje, že Šuhájek je přímo posedlý prací, že je skutečný moderní workoholik. Jednou jsem se ptal jeho ženy, novinářky Evy Kúnové, kde a kdy byli spolu naposledy na nějaké dovolené. "S Jirkou? Po několika marných pokusech jsem to vzdala. Kdykoli jsme někam přijeli, tak po pár hodinách utekl do nejbližší sklárny."

PETER KOVÁČ

obsah | kultura - kultúra