Jak Werich s Ježkem utíkali do USA

Jan Werich odletěl do exilu s Jaroslavem Ježkem 9. ledna 1939. Při přípravě výstavy konané v rámci oslav třiceti let Artfóra - Jazzové sekce o tomto muzikantovi, který zemřel 1. ledna 1942 v New Yorku v pětatřiceti letech, se mj. ukázalo, že Werich jednal tři dny před odletem v Poděbradech pět hodin se sovětským vyslancem Sergejem Alexandrovským. O čem, to už zřejmě nikdo nezjistí. Pokusme se přesto rekonstruovat poslední dny obou přátel v okleštěném Československu.

Jiří Voskovec (1905-1981) odjel do zahraničí jako první na podzim 1938. Jaroslav Ježek měl však propadlý pas. Jeho platnost skončila 22. června 1938. Jan Werich (1905-1980) vzpomínal, že po obsazení pohraničí Německem nebylo možné sehnat víza bez uplácení. Na úřadech byly návaly vysídlenců. A republiku navíc postihla chřipka. Jestliže v roce 1937 bylo za celý rok vydáno asi 48 tisíc pasů, jen za leden 1939 to už bylo 10 162. Většinou vystěhovaleckých. Pasové oddělení Policejního ředitelství v Praze si libovalo: za uplynulý rok 1938 vydělalo na poplatcích 1 318 535 korun.

Ježek byl zamilovaný

Ježek požádal o prodloužení pasu 24. listopadu 1938. Jako účel cesty uvedl: návštěva Spojených států severoamerických. Policejní ředitelství mu sdělilo, že nemá námitek proti prodloužení a rozšíření pasu "mimo jiné též k cestě do Spojených států amerických". Ježek přiložil potvrzení, že nebyl odveden, přidal potvrzení sborového velitelství, které nemá proti cestě námitek, potvrzení obchodní a živnostenské komory, jak je jeho cesta obchodně nutná, vyjádření úředního lékaře, že se musí v cizině léčit.

Zemský úřad dal souhlas s prodloužením pasu a s přechodem hranic buď vlakem v Moravské Ostravě, nebo odletem z Ruzyně. Policejní ředitelství Ježkovi prodloužilo pas do 30. listopadu 1943 za účelem obchodní cesty a poskytlo mu to hlavní: vysvědčení zachovalosti, potřebné k udělení amerického víza, neboť "nevyšlo najevo nic úhonného". Datum 1. prosince 1938, vypraveno o den později. Ježkovi se do Ameriky nechtělo. Byl čerstvě zamilován. Ještě 12. listopadu 1938 píše své slečně: "... Věř mi, moje drahé dítě, že jsi to Ty, že jsi to Ty, jediná, kterou jsem miloval víc než sebe, své okolí a svou muziku... Počkej mi chvíli, musím si přece jen dnes nalít trochu whisky, protože vidím Tvé růže, se kterými musím dnes spát... Víš přece dobře, že chci být jen a jen u Tebe..."

Slyšet od Ježka, že něco miluje více než muziku, bylo nepředstavitelné. A přece: Ježek byl "socialista, který musí znát napřed zájmy svých lidí, a až potom svou blaženost", jak o sobě sám tvrdil. Motivem, proč opouštěl vlast, nebyla jen záchrana života, ale jsme přesvědčeni, že to byl odboj proti Hitlerovi. Ježek je dostatečně znám jako hudebník a skladatel, méně se už ví o jeho společenském působení. Přitom jeho podpisy najdeme nejen pod prohlášeními Uměleckého spolku Devětsil i Surrealistické skupiny, jejímž byl členem od samého počátku, ale i pod peticemi proti narůstajícímu nebezpečí domácího fašismu, proti Mnichovu, proti okupaci pohraničí a nastupujícímu nacismu. Ježkovo antifašistické přesvědčení a politické sympatie k levici byly upřímné, silné a konkrétní. Ježek přitom o emigraci nijak zvlášť nestál. Jeho přítel a životopisec Václav Holzknecht vzpomíná, že Ježkova první slova po přistání lodi v New Yorku byla, kde hraje Benny Goodman a že se hned vrací. Otřesnější je vzpomínka na opilého Ježka, kdy v New Yorku přebíhal několikaproudou dálnici. A na Voskovce a Wericha volal: "Unesli jste mne, unesli."

V+W b yli pro policii ''známí levicoví herci''

Nebezpečnými byli Voskovec s Werichem. V záhlavích policejních svodek o "předmětu hlášení" byli většinou jmenováni jen oni dva jako "známí levicoví herci". Dnes je také rozšířený názor, že na Wericha existoval zatykač. Žádný však nebyl vydán. V archívu ministerstva vnitra neexistují ani příbuzné písemnosti. Nenašlo se ani udání, pro které mu podle jeho vzpomínek telefonoval policejní úředník a držel jej v šuplíku do 9. ledna 1939.

Werich často vzpomínal, že devět dní hleděl k obloze a vracel se k Ježkovi s tím, že letadla nestartují. Měli totiž odletět z Ruzyně do Curychu s Československou leteckou společností Praha, která měla ředitelství a cestovní kancelář v Praze ve Vodičkově ulici. Když nakonec 9. ledna 1939 Ježek s Werichem odstartovali, nepřijímal Curych. Kvůli mlze. Pilot se chtěl vrátit do Prahy, ale Werich jej přemluvil, aby přistání riskl, jinak je v Praze seberou. Co by je čekalo po 15. březnu 1939, o tom nemůže být pochyb. Na seznamu gestapa prý byli vedeni na čtrnáctém a patnáctém místě. Pilot přistál. Do úplné okupace zbytku republiky zbývalo deset týdnů. Navíc, Zdena Werichová a malá dcera Jana odmítly odjet - a skutečně zůstaly v Praze. Jak Werich vzpomínal: "Za Zdenkou, která odjížděla později, přišlo druhý den po obsazení Prahy gestapo na Kampu a ptali se po mně." Často vyprávěl o některých podrobnostech odletu do emigrace. Například při setkáních zaznamenaných Jiřím Janouškem v jeho Rozhovorech s Janem Werichem z roku 1986 uváděl: "Já se nemohl dostat ven. Bylo mizerný počasí a nelítaly eroplány. A najednou mi volá jeden úředník z policejního ředitelství a říká: "Pane Werich, je tu proti vám fingované obvinění, a než se prošetří, mám vám sebrat pas. To je proto, abyste nemohl odjet. Já to můžu zdržet v šuplíku, ale jen několik dní. Nejdéle do 9. ledna - to datum si pamatuju jako máloco."

Zakázané Osvobozené

Emigraci Voskovce, Wericha a Ježka předcházely problémy s koncesí Osvobozeného divadla. Poslední koncese nutná k provozování byla udělena výměrem Zemského úřadu z 20. ledna 1937. Měla platnost do konce příštího roku a byla evidována na Jiřího Voskovce - Wachsmanna. V létě 1938 už divadlo nehrálo. Ve středu 21. září 1938 o něm Telegraf napsal: "Osvobozené divadlo, které původně chtělo zahájit sezónu 28. října, se rozhodlo v posledních dnech přeložiti začátek již na konec září. Svolalo proto na pondělí poradu členů. Na schůzi však bylo znovu rozhodnuto se zahájením počkati, až se vyjasní politická situace." Navzdory tomu tři týdny poté (11. listopadu 1938) požádal Voskovec úřady, že "hodlá zahájiti provoz hrou Hlava proti Mihuli". Text hry nejprve s Werichem předložili cenzuře, jak bylo podle zákona nezbytné, která konstatovala, že "hra jest sama o sobě zcela nezávadná fraška se zpěvy, vůbec bez jakékoliv tendence politické". Zemskému úřadu však nebylo chystané zahájení Osvobozeného divadla po vůli.

"Je však obecně známo," píše se v policejním referátníku, "že Osvobozené divadlo sloužilo po celou řadu posledních let politickým cílům krajní levice a že Voskovec a Werich exponovali se značně v řadách tzv. levých intelektuálů zúčastňujíce se činně všech jejich akcí a propůjčujíce svou popularitu i své jeviště k hlásání tendencí ne-li komunistických, tedy jistě krajně levých. Umožňoval jim to zejména způsob jejich hry, v němž glosovali různé časové události nedržíce se schváleného textu, aniž by bylo vždy možno označiti tato extempore závadnými." Problémem kolem zahájení činnosti Osvobozeného divadla se dokonce zabýval policejní prezident. Vyslovil obavu, že při hře dojde k nežádoucím projevům extrémních nacionálních vrstev. Zda schůzka proběhla, nevíme. Ze 7. listopadu 1938 je však přímo návrh Zemského úřadu na odnětí koncese Osvobozenému divadlu.

"Bylo-li možno trpěti jejich působení za dřívějších politických poměrů, mám za to," píše policejní prezident, "že v nynější politické situaci nutno pohlížeti na ně jako na nežádoucí. Proti Voskovcovi a Werichovi a jejich divadlu vyvstal v poslední době silný odpor v části tisku a nechybí hlasů, podle nichž část veřejnosti nehodlá v klidu připustiti opětné otevření Osvobozeného divadla, ikdyby předvádělo hry zcela nepolitické. Proto mám za to, že nynější politické poměry vnitřní i zájem politiky zahraniční vyžadují, aby opětné zahájení her Osvobozeného divadla nebylo připuštěno, a navrhuji, aby Zemský úřad odňal Voskovcovi divadelní koncesi podle par. 5 divadelního řádu ze dne 25. 11. 1850 čís. 454 Ř.z., a to ještě dříve než divadlo znovu otevře."

Od koho se Werich dozvěděl, že právě v pondělí 9. ledna mohou konečně odletět, není známo. Rozhodnutí však určitě nepadlo z hodiny na hodinu. Zdá se, že ani ne ze dne na den. Ježek měl dokonce dost času oznámit svůj odlet kdekomu a ve svém diáři si poznamenal: Neděle 8. ledna 1939: "Poslední den v Praze. Pak jdu do klubu se rozloučit s Májkou. Odtud do divadla U Nováků se rozloučit. Dávám večeři v Bulgarii. Jdu do Broadwaye. Tam sedíme až do rána. Kolem šesté jdu domů si všechno připravit na cestu. Z domova jdu k notáři a odtud na letiště. Tam se s námi loučí mnoho lidí . V 11 odlétáme. Ve dvě hodiny jsme v Curychu." Dostat se přitom na letiště nebylo jednoduché, jako je tomu dnes; jezdil hlavně linkový autobus do Kladna.

Ježek se o problémech s odletem a přistáním nezmiňuje. Jaké bylo vlastně počasí od 1. do 9. ledna 1939? Teplota od mínus pěti do plus čtyř, vlhkost mezi 68 až 88, vítr přes den v průměru od 6,2 do 25,5 km/hod. a nárazový vítr v poměru k maximální rychlosti větru od 160/13 po 280/26 km/hod. Když populární umělci nakonec vzlétli, byly čtyři nad nulou, vlhkost nejnižší (68), nárazový vítr 240/48 a rychlost větru byla naopak ze všech devíti dnů největší - 25,5 km/hod. Přesto 9. ledna 1939 všech 21 cestujících odstartovalo. Během kritických devíti dnů však došlo k něčemu, o čem Werich příliš nemluvil. Jak vypovídají archívy ministerstva vnitra, v pátek 6. ledna 1939 se sešel se sovětským vyslancem Sergejem Sergejevičem Alexandrovským, který v letech 1933 až 1939 vedl diplomatickou misi v Praze. Právě jemu prozradil prezident Edvard Beneš, že se český diplomat Vojtěch Mastný v Berlíně dozvěděl od Trauttmannsdorffa o protistalinovských "spiklencích" generálu Tuchačevském, Rykovovi a dalších, které Stalin krátce poté nechal popravit. Tyto čistky vedly k oslabení velení Rudé armády. Stalin skočil Hitlerovi na lest. V srpnu 1938 Alexandrovskij také ujistil prezidenta Beneše, že SSSR přispěje na pomoc Československu v případě válečného konfliktu. Pár týdnů nato byla zakázána komunistická strana a rušeny prosovětské organizace.

Pět hodin s vyslancem Alexandrovským

Setkání Wericha s Alexandrovským nemělo zřejmě charakter běžného rozloučení před cestou. Jednání byl přítomen tajemník ambasády a schůzka trvala téměř pět hodin. Neproběhla dokonce ani v Praze, ale Werich se za ambasadorem rozjel autem do Poděbrad. (Z Ježkovy korespondence víme, že v Praze nebyla v té době ani kapka benzínu, nebylo lehké ho sehnat.) Schůzku musel někdo vyjednat a vzhledem k novoročním svátkům o ní mohl Werich vědět ještě před koncem roku, případně ji sám vyjednal právě v kritických devíti dnech před emigrací.

Do Poděbrad přijel ve 12.30. Policejní zpráva uvádí, že se Werich s vyslancem nejprve odebrali do "odlehlého místa v kavárně hotelu Tlapák, zřejmě k projednání nějaké záležitosti". U kavárenského stolku setrvali tři a půl hodiny. Ve čtyři odpoledne se pak odebrali do vyslancova pokoje. Jan Werich odjel až v 17.15 automobilem ČD 13151 do Prahy. Policejní svodka uvádí, že "návštěva Werichova nasvědčuje důvěrnějším stykům jeho se sovětským vyslancem". Byl pátek a Werich za tři dny mazal do Spojených států - nebo měl přijít o pas. Co mu stálo za to, věnovat celý den sovětskému přestaviteli, když už měl letenku v kapse? To se bez znalosti Alexandrovových zpráv do SSSR nejspíš nedozvíme. Žádosti adresované ruské straně zatím nic nepřinesly.

Vyslanci obvykle musí mít k jednáním souhlas - tedy z Moskvy. Alexandrovskij byl ubytován s chotí a synem v Park hotelu nazývaném též Tlapák. Je uveden na seznamu hostů od 1. do 30. ledna ve zpravodaji Lázně Poděbrady jako vyslanec SSSR. Alexandrovskij odešel z Prahy v roce 1939. Zemřel v roce 1945, když mu bylo padesát šest let. Jana Wericha mohl znát přinejmenším od roku 1935, kdy mu udělil vízum do Moskvy.

Cílem měl být Hollywood

Vyslancovo setkání s Janem Werichem na jedné straně odporuje konspiračním praktikám MGB (ministerstvo státní bezpečnosti, které v té době řídilo tajnou policii a agenty v zahraničí - předchůdce KGB) - na straně druhé se Alexandrovskij jistil přítomností svého prvého tajemníka, kde vazba na MGB existovala. Důvěrná zpráva české tajné policie zdůrazňuje "jednání na odlehlém místě a pak v hotelovém pokoji". Vyslanec se zřejmě dozvěděl o Werichových úmyslech emigrovat a sondoval jeho další plány. Možná mu nabídl hostování v SSSR. Vycestování Voskovce, Wericha a Ježka do USA bylo totiž v podstatě fingované: pozvání získali od tanečnice z Balady z hadrů Lotte Goslarové, která utekla před nacismem do USA. Herci pak kolem sebe šířili zprávy o chystaném natáčení filmů v Americe.

"Cílem cesty má býti Hollywood v USA," píše se v policejní zprávě "kde dostali engagement při natáčení filmů prý za zvlášť výhodných podmínek... Přezkoumáním záležitosti bylo zjištěno, že Jan Werich odcestoval z Prahy kolem 10 t. r. do Paříže, kde na něho již čekal jeho společník Jiří Voskovec." Jak ukázal další osud všech tří umělců, žili ve Spojených státech skromně a z Hollywoodu sešlo. Zato se potvrdila další část policejní zprávy, že "se dá předpokládat, že iv novém svém působišti budou pokračovat v hlásání tendencí ne-li komunistických, tedy jistě krajně levých, a není vyloučeno, že se dotknou i nových poměrů v Československu ve formě kritiky různých časových událostí". A z 23. ledna 1939 je ručně psaná poznámka označená jako "důvěrná": "Ministerstvo vnitra doporučuje, aby na cestu jmenovaných do Hollywoodu bylo upozorněno vyslanectví ve Washingtonu."

Posledních devět dnů Jana Wericha a Jaroslava Ježka rozhodně nebylo jen čekáním na počasí.

KAREL SRP, FRANTIŠEK CINGER (PRÁVO)

obsah | kultura - kultúra