Edvard Beneš: Kontroverzní postava českých dějin

Ihned po vypuknutí první světové války se Edvard Beneš začal podílet po boku pozdějšího československého prezidenta T. G. Masaryka na přípravách k vytvoření samostatného československého státu. Stal se vedoucím představitelem ilegální organizace tzv. Maffie a v roce 1915 odešel za Masarykem do zahraničí. Jako generální sekretář Národní rady československé v Paříži významně přispěl k organizování zahraničního odboje a dosáhl již v průběhu roku 1918 mezinárodního uznání tvořícího se Československa.

Jako československý ministr zahraničních věcí (1918-1935) se významně podílel na vzniku Společnosti národů, iniciativně přispíval k prosazení zásad kolektivní bezpečnosti a k vytvoření mechanismů zajišťujích mír. Byl mimo jiné v roce 1924 spoluautorem mírového tzv. ženevského protokolu, 1923-27 členem Rady Společnosti národů, 1927-28 členem jejího bezpečnostního výboru, 1932-34 generálním zpravodajem odzbrojovací konference. V rámci Společnosti národů zapojil Československo do demokratické politické struktury Evropy. Hlavní oporou byly spojenecké svazky s Francií a s Malou dohodou (spojenectví s Jugoslávií a Rumunskem), které byly v průběhu dvacátých let doplněny smlouvami téměř se všemi dalšími evropskými zeměmi. Situace se zásadně změnila nástupem Hitlera k moci v Německu v roce 1933. Na obranu před vzrůstající agresivitou nacistického Německa sjednal v roce 1935 československo-sovětskou spojeneckou smlouvu, která byla propojena se smlouvou francouzskou-sovětskou.

Po svém zvolení prezidentem republiky v prosinci 1935 se Edvard Beneš podílel na užším seskupení demokratických sil v republice. Podporoval a jako ministr zahraničí otevřel hranice Československa pro německé a rakouské demokraty a vystupoval proti Henleinově Sudetoněmecké straně (SdP), která spolupracovala s Hitlerem. Dal podnět k upevnění armády a k výstavbě pohraničních opevnění.

V letech 1937-38 sváděl Edvard Beneš usilovný zápas na obranu republiky proti stupňujícím se územním a politickým požadavkům Henleinovy sudetoněmecké strany. V té době se zhoršilo i mezinárodní postavení Československa, neboť okolní státy (Maďarsko, Polsko, Rakousko) navázaly spolupráci s Německem. O dohodu s Hitlerem usilovala i anglická politika tzv. appeasementu - usmiřování - podporovaná Francií. 29. září 1938 se uskutečnila v Mnichově dohoda čtyř velmocí (Anglie, Francie, Německo, Itálie) o připojení pohraničních oblastí republiky k Německu. Edvard Beneš, kterého Hitler pokládal za svého úhlavního nepřítele, byl z těchto jednání vyloučen. Smlouva vstoupila v platnost v okamžiku, kdy byla čtyřmi velmocemi podepsána. Československá vláda se pod pohrůžkou osamocené války rozhodnutí podřídila. Na nátlak z Berlína byl Edvard Beneš přinucen 5. října 1938 abdikovat ze svého prezidentského úřadu a opustit republiku. Za práci ve prospěch míru ve Společnosti národů a postoje v mnichovské krizi byl opakovaně navržen (mj. budoucím britským premiérem Churchilem a mexickým parlamentem) na Nobelovu cenu za mír. Návrh byl postoupen do nejužšího výběru, cena však nebyla po vypuknutí války v roce 1939 udělena.

Do nové politické akce se zapojil v okamžiku, když Německo 15. března 1939 vojensky okupovalo zbytek českých zemí a včlenilo jej do německé třetí říše jako protektorát Čechy a Morava a ze Slovenska vytvořilo německý vazalský stát. Den poté vystoupil Edvard Beneš s mezinárodním prohlášením zaslaným Spojeným státům, Anglii, Francii, Sovětskému svazu a Společnosti národů, v němž označil německou agresi jako mezinárodní zločin spáchaný na českém a slovenském lidu a zahájil boj za osvobození Československa.

V letech 1939-1945 vytvořil v Londýně mezinárodně uznané československé exilové státní zřízení. Jako prezident ustavil exilovou vládu a Státní radu zastupující parlament, navázal spojení s odbojovými organizacemi ve vlasti a vybudoval československou zahraniční armádu. Opatření vlády se uskutečňovala formou prezidentských dekretů. Poté, co Anglie a Francie v roce 1942 odvolaly mnichovskou dohodu (Itálie v roce 1944), otevřela se cesta k obnově republiky v předmnichovských hranicích. Podpisem Atlantické charty uzavřené Spojenými státy, Anglií a Sovětským svazen v roce 1941 se Československo stalo součástí spojenecké aliance bojující proti Německu, Itálii a Japonsku.

Po vojenských vítězstvích sovětské armády na východní frontě bylo zřejmé, že Sovětský svaz se stane novým velmocenským činitelem ve střední a východní Evropě. Tato skutečnost byla potvrzena i na spojeneckých konferencích v Teheránu, na Jaltě a v Postupimi. Byl si jí vědom i Edvard Beneš, a proto se snažil zabezpečit právní postavení budoucího Československa ve vztahu k Sovětskému svazu. Při své cestě do Moskvy v prosinci 1943 uzavřel proto československo-sovětskou smlouvu, která navazovala na anglicko-sovětskou smlouvu z roku 1942 a potvrzovala spolupráci obou zemí ve válce proti Německu i v poválečném období. Ustanovením o "nevměšování do vnitřních záležitostí druhého státu" měla současně zabránit zasahování Sovětského svazu do vnitřních záležitostí Československa. Benešovou návštěvou u francouzské exilové vlády generála de Gaullea v Alžíru v lednu 1944 byla zahájena příprava budoucí československo-francouzské smlouvy, která měla vytvořit protiváhu ke smlouvě se Sovětským svazem.

V roce 1945 se Edvard Beneš vrátil do vlasti jako vítěz s cílem navázat na demokratický politický vývoj první republiky. Sovětské vojenské vítězství, ale i válečné strádání a brutalita nacistické okupace, vedly však k výrazné radikalizaci obyvatelstva a k posílení pozic Komunistické strany Československa, která byla řízena Moskvou. V roce 1947 se Edvard Beneš pokusil využít amerického Marshallova plánu obnovy poválečné Evropy a zapojit Československo do evropské ekonomiky a podpisem smlouvy s Francií i do evropské politiky. Sovětský zásah však tento program zmařil a po porážce demokratických sil v únoru 1948 se vlády v republice zmocnili komunisté. V průběhu únorového převratu byl prezident Beneš vystaven soustředěnému tlaku komunistické strany, proti kterému se nemohl opřít o účinnou podporu demokratických sil. Ze svého prezidentského úřadu odstoupil v červnu 1948 poté, co odmítl podepsat novou, komunistickou ústavu. Střežen státní bezpečností zemřel ve své vile v Sezimově Ústí 3. září 1948.

Po smrti Edvarda Beneše byly jeho knihy zničeny a pouze malá část se uchovala v nepřístupných odděleních knihoven jako libri prohibiti. Jeho činnost byla zamlčována a skandalizovaná. Uchování tradice demokratického Československa se ujal Ústav dr. Edvarda Beneše pro hospodářské a sociální dějiny, který působil v Londýně v letech 1950-1964 pod vedením Jaromíra Smutného. Na činnost Ústavu navázala v roce 1990 v Praze Společnost Edvarda Beneše.