Písničkář, který nechtěl zpívat

Známý hudebník, spisovatel a překladatel Jiří Dědeček se ujal českých literátů i politiky zelených na Vysočině Jiří Dědeček je pro většinu lidí hudebníkem. Někteří znalejší vědí i o jeho knihách a překladatelské činnosti.

A ti ostatní mohli nedávno zaznamenat jeho politické angažmá ve Straně zelených. Poslední volby, které vyhrál, však s politikou přímo nesouvisí: 25. dubna byl zvolen prezidentem českého PEN klubu.

Když necháme stranou politiku a umění, objevilo se Dědečkovo jméno naposledy v médiích právě tehdy, když vystřídal ve funkci prezidenta českého PEN klubu spisovatele a filmového scenáristu Jiřího Stránského. Ten se ve své práci mohl opřít o zkušenost politického vězně. Dědeček je člověk zcela jiné generace, je o dvaadvacet let mladší, byť má s komunistickým režimem také své zkušenosti. Jisté však je, že úkoly bude mít stejné. Není žádným tajemstvím, že český PEN klub skomírá. Organizace má málo peněz, mnozí spisovatelé nepovažují členství v této organizaci za nějakou závratnou poctu, některé slavné autory vyloučili za neplacení příspěvků.

Nový předseda by měl být schopen sehnat prostředky na provoz instituce a plnění jejích cílů, mimo jiné třeba na podporu pronásledovaných spisovatelů v celém světě. Podle Dědečka by mělo být věnování peněz na kulturu stejně prestižní, jako když dá podnikatel peníze na činnost sportovního klubu.

Studené a sladké stopy peněz

Dědečkova životní dráha začala v letech, kdy múzy raději mlčely, aby nepřišly o krk. Atmosféru té doby vyjadřuje i známá Dědečkova píseň Vraťte mi nepřítele. Začíná slokou: "Já jsem přišel na svět v padesátých letech,/ tenkrát slušný lidi auta neměli,/ to se jenom buržuj vozil v chevroletech,/ po Praze jezdily starý tramvaje."

Do světa slušných lidí bez aut vstoupil Jiří Dědeček v pátek 13. února 1953. Sovětskému diktátorovi Stalinovi zbývalo jen o málo více než dva týdny života a jeho československému místodržícímu Klementu Gottwaldovi měsíc. Místem Dědečkova narození byly Karlovy Vary, kde také prožil dalších jedenáct let života.

V regionální příloze tohoto listu Jiří Dědeček nedávno vzpomínal na výrazné okamžiky svého dětství s tímto místem spojené: "Bydleli jsme blízko Palackého náměstí, kolem něhož jsem v roce 1963 vyhrál koloběžkový závod. Dodnes mě píchne v noze, když si vzpomenu, jak ztuha to šlo po tom mírně svažitém okruhu zpátky. Opodál, v ulici 5. května, bydlela moje první dětská láska, Kateřina P.

To ještě ulice Vrchlického byla jen blátivá cesta s hlubokými výmoly, v nichž se většinu roku držela voda a kudy se auty moc nejezdilo. Na místě dnešních novostaveb bujela divoká tráva amy jsme tam za letních večerů chytávali zlatohlávky. Když odsud můj bratr chodil do houslí dolů do Úvalské, často ho v parku u řeky přepadaly tlupy chuligánů a kradly mu struny. Ve sklepích jednoho domu na náměstí Anežky Hodinové-Spurné jsme s partou našli ukrytý německý motocykl se sajdkou. Polozbořené městečko bylo tenkrát velmi romantické a já jsem je měl moc rád."

Dnes má Dědeček pocit, že se atmosféra města změnila. Je podle něj "studené a sladké" a všude jsou vidět stopy peněz, jejichž zdroje možná nebudou moc čisté. Popisuje to větou, jakou by Raymond Chandler mohl klidně vložit do úst Phila Marlowa: "Někdo si to město koupil a já nevím, kdo to je. Nebo nechci vědět. Nechává tam bydlet moje známé a přátele jako stafáž."

Pět let s děrnými štítky

Dospívání prožíval na samém začátku normalizace. V sedmdesátých letech začal studovat v Praze žurnalistiku, ale vydržel tam jen rok. Pak přišly čistky a na školu dolehlo stejné komunistické temno, které prostupovalo celou společností. Přešel tedy na Filozofickou fakultu UK na obor knihovnictví, kde ho nikdo s politikou neobtěžoval. Dnes říká, že si tento obor vybral, protože měl hrůzu z vojny. (Na vojnu nakonec stejně narukoval a prožil tam dva roky.)

Na stanici BBC pak po letech své studium hodnotil s nadhledem: "Obor se vlastně jmenoval celým jménem knihovnictví a vědecké informace a zabýval se, v kostce, řešením informační exploze pomocí děrných štítků. Kdykoli se mě potom někdo zeptal, co jsem vlastně vystudoval, odpovídal jsem s trochou pohrdání, že jsem strávil pět let studiem čehosi, ačkoli by byl stačil intenzivní třítýdenní kurz."

Dnes však už svůj přezíravý vztah ke knihovnám odvolal. Ke starému výroku jednoho politika z počátku devadesátých let, že když se doma maluje, musí knihovna na balkon, říká, že už je načase ji zase nastěhovat zpátky. Počátkem osmdesátých let se Dědeček ještě do školy vrátil - studoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU.

Chtěl toho říct víc...

Doba studií znamenala pro Dědečka také začátek veřejného vystupování. Na pódiu se objevoval s písničkářem Janem Burianem ve dvojici Burian & Dědeček. Jejich spolupráce začala v roce 1974 a trvala 11 let, do roku 1985. Původně Dědeček veřejně vystupovat nechtěl a raději by psal knížky, jenže v té době by něco takového nebylo prakticky možné a Burian Dědečka přesvědčil. Dědeček však nechtěl zpívat, takže jen recitoval. Nakonec spolu dvojice odehrála kolem 1100 koncertů, oba spolu napsali tři kabaretní dramata a přes třicet písniček. Ty většinou otextoval Dědeček a hudbu k nim složil Burian. Před koncem této éry se Jiří Dědeček v roce 1984 oženil, dnes má dvě dcery, Viktorii a Antonii. K tomu všemu píše a také překládá z několika jazyků.

Jaké byly nakonec u dvojice Burian & Dědeček důvody rozchodu? Dědeček to vysvětluje tak, že Jan Burian v sobě spojoval lyrickou i veselou polohu, kdežto on se snažil o "duchaplné veršování". Chtěl toho vyjádřit víc, než bylo v rámci spolupráce možné, a tak se rozešli.

Vzadu na tribuně

Pak najednou přišla ta krásná doba, o které Dědeček v jedné písni zpívá: "Už jde rudoch od válu, o tom není sporu,/ i ta krysa z kanálu nosí trikoloru. Kam se oko podívá, svěží vítr vane,/ i ta svině ze chlíva volá na vás ,pane'!" Během revoluce se Dědeček objevoval kolem tribun. Dnes na to vzpomíná tak, že byl vždy někde vzadu, a když už nebylo na tribunách co říkat, pozvali ho dopředu, aby zahrál.

Nebylo to pochopitelně žádné náhlé prozření. Už v lednu 1989 podepsal petici na obranu vězněných aktivistů bojujících za lidská práva. A ještě mnohem dříve se ptal Václava Havla na podpis Charty. Havel si však tehdy myslel, že Dědeček dělá svým vystupováním víc než podpisem. Dnes se zdá, že to bylo chvilku před koncem režimu, jenže to tehdy nikdo nevěděl. Zatýkání a věznění probíhalo až do samého konce.

V jednom textu, který byl publikován v Divadelních novinách, oslovuje v rámci Opožděných dopisů básníka Františka Gellnera a vzpomíná na jednu výpůjčku, kterou si od něj dovolil. "V listopadu 1989 byla vlastenců plná Letenská pláň. Nebyli opilí a nohou zcela nedřevěných, přesto však - kde se schovávali a proč přišli až teď, ptal jsem v duchu sám sebe. A cosi ve mně už nemohlo vydržet a muselo jim to říci po tvém: ,Vraťte mi nepřítele a jděte do háje anebo do prdele!'"

Bude sloužit lidu?

V devadesátých letech si myslel, že se politiky ujmou kvalifikovaní lidé, a Karel Kryl se mu za toto přesvědčení smál. Nakonec tedy skončil v "předpokoji" politiky on sám. Kandiduje za Stranu zelených, kterou již předtím několikrát volil. Jak k tomu došlo?

Dědeček tvrdí, že prostě potkal na poště předsedu Strany zelených Martina Bursíka. Prohodil, že jim v kampani rád zahraje. Za dva týdny se zelení ozvali, že mají problémy s kandidátkou na Vysočině. Dědeček má v Bohuslavicích na Telčsku už jedenáct let chatu a místo se mu líbí, tak se jim zřejmě jevil jako lídr pro tento region kvalifikovaný. Podle Dědečka by mělo být zásadou politika totéž zvolání, kterým kdysi voják odpovídal na pochvalu svého velitele: Sloužím lidu. Jeho styl je nepochybně neotřelý. Když se třeba účastnil předvolební televizní debaty, pronesl ještě během hlasové zkoušky před vlastním vysíláním výroky, kterým se smála i konkurence. "V nemocnici vám spíš než drahou léčbu s nejistým výsledkem navrhnou amputaci. Je levnější, protože už je jednou provždy," řekl. Moderátor Václav Moravec se zeptal: "A to se děje často?" "Mám jen omezený počet končetin k amputaci," pravil na to kandidát. "Byl jsem tam jednou."

Jak to dopadne? V onom již citovaném dopise Františku Gellnerovi Dědeček píše: "Dodnes mezi literáty tvrdím, že jsem písničkář, kdežto mezi hudebníky se prohlašuji za básníka. To víš, kašlou na mě všichni, ale život je přece tak krásný!"

Co však bude Jiří Dědeček o sobě říkat mezi politiky? "Dodnes mezi literáty tvrdím, že jsem písničkář, kdežto mezi hudebníky se prohlašuji za básníka. To víš, kašlou na mě všichni, ale život je přece tak krásný!"

Život v datech

13. února 1953 - narodil se v Karlových Varech Od roku 1964 - žije v Praze 1971-1976 - studoval na Filozofické fakultě UK knihovnictví 1976-1977 - sloužil na vojně 1982 - na desce Ozvěny malých scén se objevilo jeho desetiminutové vystoupení s Janem Burianem 1983-1988 - studoval na FAMU scenáristiku a dramaturgii 1984 - oženil se se spisovatelkou Terezou Brdečkovou, má dvě dcery 2006 - vydal zatím poslední CD Řekněte to mýmu psovi Kompletní bibliografii a diskografii autora najdete na www.dedecek.cz