Václav Fischer: Návrat trosečníka

Ještě před pěti lety zařadil Wall Street Journal Václava Fischera (49) jako jediného Čecha mezi deset nejúspěšnějších středoevropských podnikatelů a na žebříčcích popularity šlapal jako senátor na paty Grossovi a Bůžkové. Muž v černém koženém saku, který teď sedí přede mnou ve své nové, pravda, už ne tak honosné kanceláři, má za sebou pád, ale na tváři úsměv. Zkříženými pažemi na prsou mi zároveň v "řeči těla" sděluje, že o své zajímavé životnístory mi toho zase tak moc prozradit nechce. V každém případě nyní, skoro v padesáti, začíná od začátku. Nebydlí už ve vile na Ořechovce ceněné na desítky milionů, nový mercedes si ale již koupil.

Kterým uchem telefonujete?

No... levým.

Co pro vás znamená, že iste přeučený levák?

Psaní je to jediné, v čem se jim podařilo mě přesvědčit. I když umím dodnes psát i levou rukou. Koneckonců je to teď jedno, lidi už vlastně rukou moc nepíšou. Ale je fakt, že na to "přeškolení" nemám příliš dobré vzpomínky. Pamatuji se, jak s tím ty učitelky začaly. Bylo nás několik leváků ve třídě a ony po nás tvrdě šly. Pořád nás nutily, abychom brali třeba lžíci do pravé ruky. Ale nepodařilo se jim to, dodneška jím polívku levou rukou! (tváří se vítězoslavně) A bez ohledu na nějaký předpis si zkrátka vždycky dám tu lžíci na druhou stranu a vždycky si posunu hrnek s kávou nalevo.

Býval jste tlouštík a ještě k tomu vzorný žák. Posmívali se vám spolužáci?

Já jsem měl to štěstí, že jsem byl až třetí nejtlustší ve třídě. Takže taková ta dětská krutost se mi vlastně skoro vyhnula. Ale ten první, ten to měl úplně nejhorší, taky byl ale extrémně tlustý. Já jsem měl tohle období tak mezi dvanáctým a patnáctým rokem, ale potom mi bylo patnáct a najednou jsem během několika měsíců vyrostl, zeštíhlel a od té doby jsem s váhou neměl problém. I když s přibývajícím věkem zase člověk začne trochu ... zkrátka musím si dávat pozor, abych zase neskončil...

...jako tlustý chlapeček?

Jako tlustej dědek spíš! (směje se) O to samozřejmě velmi dbám.

Chodíte do fitka. posilujete?

Dřív jsem měl posilovnu doma. Tak to už teď nemám, takže právě začínám chodit do posilovny.

Traduje se o vás taky, že jste byl ..chudý chlapec z Karlina". Váš otec byl herec. V jakém prostředí jste vyrůstal?

V zajímavém. U nás byl vždycky otevřený dům a hodně otcových hereckých kolegů k nám často chodilo. Takže už jako malý kluk jsem měl možnost poznávat takzvané slavné lidi. Chodil k nám například pan Kodet, kameraman pan Ondříček nebo Helena Růžičková.

Ještě v roce 2001 iste bvl slavný i vv. Na žebříčku nejúctyhodnějších českých firem iste byl řazen hned za automobilku Škoda. Pak iste zkrachoval. Jaké to je spadnout z takové výšky?

Já bych to trošku poopravil, protože skutečný krach naštěstí nepřišel. Podařilo se nám tu velmi nepříjemnou situaci, do které jsme se dostali tím, že na nás tři české společnosti v jeden jediný den zcela zbytečně uvalily exekuci, rychle vyřešit. Značka zůstala stabilní a pokračuje dál, i když za cenu toho, že jsem na společnost, která nese mé jméno, ztratil vliv. V současné době jsem pouze 25% akcionářem. Ale každý podnikatel musí počítat s tím, že zažije vrcholy i větší či menší pády.

Naznačujete domluvu tří subjektů o exekucích proti vám. Měl iste pocit komplotu?

Ano, mám pocit komplotu.

A důvod?

Nevím.

Neříkejte.

Skutečně nevím. Věřte mi to. Třeba to ukáže až čas.

Jakou cenu má značka Fischer?

Myslím, že vysokou. V řádech miliard korun.

Opravdu vám vůbec není líto, že na "svou" společnost nemáte už žádný vliv?

25% podíl je bezvýznamný. To byl také důvod, proč jsem 31. ledna společnost opustil, ale ne s nějakou hořkostí. Chtěl jsem uvolnit místo mladým manažerům pana Komárka. Spolupráce s nimi byla pro mě obtížná, došlo k určitému střetu generací. A samozřejmě že když je člověk zvyklý tak dlouho ty firmy vést sám, tak těžko může akceptovat, že najednou už je jenom jedním z kolektivního orgánu vedení. Pro mé to bylo zcela jasné rozhodnutí. No, a od té doby jsem vlastně trávil dva měsíce cestováním po Evropě, zejména po Německu. Strávil jsem několik týdnů na Kanárských ostrovech, srovnal jsem si myšlenky, načerpal energii... A teď jsem prostě tady a začínám znova.

Říkáte to s úsměvem. A iá jsem si vždvcky myslela, že kdvž podnikateli exekútori přijdou až do bvtu. dokonce do matčina bytu, jako se stalo vám, nezbývá mu. než si prohnat kulku hlavou...

No to v žádném případě! To mě skutečně ani ve snu nenapadlo. Jsou zcela jiné důvody, proč by člověk měl být osobně nešťastný než to, že se mu třeba dočasně nevede v podnikání. Možná si vzpomenete, že když jsem byl ve svém podnikání na vrcholu, nedělal jsem z toho žádnou velkou událost. Choval jsem se pokorně a slušně ke svému okolí. A na druhé straně nevidím důvod, proč bych v okamžiku, kdy se mně po 251etém úspěšném podnikání chvíli nedaří, měl skákat z Nuselského mostu.

Vy iste nikdy nepřiznal vlastní chyby. To se dá pochopit, cestovní ruch je něco iako bankovnictví, důvěra klientů ie podstatná. Ale přece jenom, uměl bvste dneska s odstupem času pojmenovat největší chybu, kterou iste udělal?

Ztráty mých společností v uplynulých třech letech byly v kontextu ztrát významných cestovních a leteckých společností po celém světě. Byl rok 2001, kdy došlo k teroristickým útokům, byl rok 2002, který byl pro Evropu trochu příznivější, pro nás ale ne, protože jsme prožívali uprostřed vrcholné sezóny záplavy. Potom přišel rok 2003, kdy se chystala válka v Iráku. Ale u mě k tomu přistoupilo i několik chyb, za které nesu odpovědnost. Například to, že jsem vstoupil do vrcholné politiky. Nedostatek času se určitě projevil v tom, že jsem udělal celou řadu chyb v řízení. Nepodařilo se nám zajistit pro cestovní kancelář Fischer odpovídající financování, banky nám financování naopak zastavily, a to přesto, že věděly, že já osobně budu na podzim roku 2003 mít k dispozici prostředky na úhradu ztrát minulého období. Jednalo se o třináct milionů amerických dolarů...

To ie váš popis událostí. Jak jste to prožíval osobně? Začali se k vám například někteří lidé chovat jinak?

Samozřejmě. Ale určitě vám nebudu říkat jejich jména.

Kde teď vlastně bydlíte? Vaše vila na Ořechovce ie na prodej...

Máte pravdu. Byl to firemní dům, opustil jsem ho počátkem března. Nikdo mě sice nenutil, ale já jsem si nemohl dovolit nést vysoké náklady provozu domu. Teď bydlím na Starém Městě. A jsem poměrně spokojen, já jsem skromný člověk. Ale je to jiný způsob bydlení. Mám to všude blízko, všude chodím pěšky. Asi tady nějakou dobu setrvám.

Takže, když jste skromný, už nemáte ani mercedes

Mercedes samozřejmě mám. Dokonce jsem si koupil nový. A nejedná se o firemní vůz.

Máte tak vyrovnanou povahu, nebo čerpáte sílu z nějakých východních filozofií? Jednou iste řekl, že věříte v reinkarnaci...

Od osmdesátých let jsem se velmi intenzivně zabýval studiem různých těchto filozofií. A meditací se zabývám pravidelně.

Pomohlo vám to v poslední době?

Samozřejmě. Bylo to pro mě skutečně velkou pomocí v těch kritických dnech. A pomáhá mi to neustále. Jsem vyrovnaný, soustřeďuji se vždy pouze na to, co v daném okamžiku dělám.

Říkal iste, že iste si srovnal myšlenky na břehu moře. Meditujete i v Praze?

Jistě, meditovat můžete i v tramvaji. Člověk se může soustředit sám na sebe, na své myšlenky, i uprostřed davu.

Jak se to dělá? Vysvětlete mí to.

To bych si v životě nedovolil. Na to jsou lepší učitelé.

Máte vy nějakého duchovního vůdce?

Ano.

Kdo to je?

Člověk, který žije na Dálném východě.

Máte s ním pravidelný kontakt?

Ano, písemný.

Co vám radí?

Nic jiného, než co radí všem ostatním, kteří se studiem těchto filozofií zabývají.

Řekl byste, že iste buddhista?

Ne. Já jsem ateista. Ale učím se především tomu, jak dospět k vnitřnímu klidu. A na dně už se dávno necítím. Jsem velmi vyrovnán a těším se na své nové úkoly. V poslední době jsem začal zase intenzivně pracovat. Dohodli jsme se s panem Komárkem, že tzv. necestov-ní aktivity budu nadále spravovat sám. Takže se nadále zabývám vydavatelstvím Fischer, provozuji síť kaváren a restaurací Fischer Café, připravujeme otevření luxusního Fischer Café v Celet-né ulici v Praze... Spoluzaložil jsem i hotelovou společnost, která se bude zabývat provozem malých prestižních hotelů.

Není to dlouho, co jste říkal, že po padesátce budete jen chodit po pláži...

Do padesátky mám ještě dva měsíce. (směje se)

Ale už jste médiím začal říkat, že budete největší obchodní dům cestovatelů v republice. K tomu restaurace a hotely... Nechystáte se ukousnout si zase příliš velký kus koláče? Někteří tvrdí, že důvodem vašeho krachu bvlv vaše megalomanské sklony.

Ti lidé nevědí, o čem mluví. Já bych si třeba osobně nikdy nedovolil podobně nekvalifikované soudy. Mě vždycky kritizovali ti, kteří sami příliš velkých úspěchů nedosáhli a pravděpodobně nikdy nedosáhnou, ale samozřejmě mají vždy připraven ten správný recept.

Na rozjezd firmy isou potřeba finance. Kde na to berete?

Já jsem vždy dělil své podnikání mezi Českou republiku, Německo a celou řadu jihoevropských zemí. A mé nejvýznamnější podnikání se týkalo oblasti pronajímání letadel. V roce 1997 jsem založil v Hamburku dvě leasingové společnosti, které mi stále patří. A to bylo vždy podnikání, co se týká obratu, z těch všech mých činností nejvýznamnější. Kromě toho stále vlastním na jihu Evropy několik cestovních kanceláří, které se zabývají incomingem do Španělska, na Kanárské ostrovy, na Maltu a které pečují nejenom o klienty kanceláře Fischer, ale i o klienty dalších cestovních kanceláří. Takže na rozjezd Cestovní agentury Zlatnická se nám prostředků dostávalo.

V čem ie dnes Václav Fischer jiný, než byl v dobách, kdv patřil k uznávaným byznysmenům?

Já si myslím, že i nadále patřím k uznávaným byznysmenům, (tváří se potutelně) A jiný nejsem v ničem. Možná jsem trochu opatrnější a podezíravější.

Jak vnímáte svět po 11. září? Změnil ho strach z terorismu? Nebo si rekreanti prostě zvyknou na všechno?

Lidé si zvykají. Určitě to znáte sama u sebe: Zprávy, které by vás dřív zaskočily, se dneska staly bohužel součástí našeho života. Cestování patří k významným lidským potřebám a lidé podle mě tuto potřebu budou nadále uspokojovat.

Tři roky jste působil iako senátor, a zřejmě iste nenaplnil očekávání, která ve vás voliči vkládali. Vv sám jste před chvílí řekl, že bvla chvba iít do politiky. Co vás ve světě politiky nejvíc překvapilo?

V Senátu sedí osmdesát jedna senátorů, jména většiny jste asi nikdy neslyšela a ani nikdy neuslyšíte, a přesto tam jsou. V mém případě byla ta očekávání možná nepřiměřeně vysoká. Přesto si myslím, že jsem tam určitou stopu zanechal. Bojoval jsem tam tři roky za práva nezávislých senátorů, proti jejich diskriminaci. Ta situace je dneska výrazně lepší, je tam nezávislých senátorů celá řada. Kdežto já jsem byl prvním, nezávisle na politických stranách zvoleným senátorem. A poměrně intenzivně jsem pracoval i ve svém senátním obvodu. Koneckonců moje současná kancelář, kde právě sedíme, je moje bývalá senátorská kancelář.

Je pravda, že v Senátu panuje jakýsi "duch dvora"? Že jsou tam prakticky kasty - na jedné straně lidé, kteří byli zvoleni, a tudíž isou vyvoleni, a pak kasta zaměstnanců, u nichž se uplatňuje například tendence: mluv, až budeš tázán?

Samozřejmě jsem se s tím setkal. A musím říci, že právě moje skvělé vztahy se zaměstnanci Senátu mi nejvíc pomohly. Protože zejména v těch začátcích se tam proti mému zvolení velmi tvrdě vystupovalo, cítil jsem tu nevoli. Najednou tam byl nějaký nezávislý exot.

Jak ten odpor v nraxi vypadal?

Například mi přidělili malou páchnoucí komůrku se zamřížovaným oknem, byla naproti hlavnímu vchodu, malilinkatá kancelářička, která čpěla plísní a nedalo se v ní prakticky pracovat. Proto jsme s mými kolegy většinou pracovali právě zde, ve Zlatnické ulici. Někdy se v noci dívám v televizi na zasedání Senátu a je to zvláštní, nic to se mnou nedělá. Připadám si jen jako divák.

Kdvž srovnáte svět byznysu a svět politiky, jak se v nich liší vztahy?

To bychom museli rozdělit ještě například na Německo a jiné velké země a Českou republiku. Protože velký byznys je třeba v Německu naprosto jiný než tady.

To mi vysvětlete prosím...

Například v Německu jsou naprosto upravené vztahy. Lidé se k sobě chovají slušněji, korektněji, přestože je tam velmi tvrdý konkurenční boj. Ale jsou vyhrazeny zcela jasné mantinely, který nikdo nesmí překročit. Kdo to udělá, je z té byznyskomunity vyobcován.

Co ie třeba tím mantinelem?

Třeba nějaký podraz nebo i pomluva.

To se v českém bvznvsu toleruje?

Já si myslím, že tady se to toleruje. I v byznysu, i v politice. A český politik si pravděpodobně dovolí výrazně více než kterýkoliv evropský politik. Vzpomínám si na příklad, kdy manželka jednoho německého ministra zaměstnávala uklízečku tak-říkaje načerno, to jest neplatila za ni daně. A ten ministr musel okamžitě, když se to provalilo, odstoupit. Taková určitá čistota podnikání tady chybí. Já jsem byl na své zaměstnance přísný, tím mám na mysli zejména uniformované zaměstnance, kteří se dostávali do přímého kontaktu se zákazníkem. Kdokoliv překročil určité meze, které byly přesně definovány, musel společnost opustit. Jinak by to narušilo pracovní morálku celého týmu.

Myslíte, že budeme mít jednou takovou ..čistotu" v podnikání jako Němci?

Kultivace probíhá zcela jistě i tady, ale taková ta přísnost k sobě samému, sebezapření, se u nás neprosadí stoprocentně nikdy. Protože to nekoresponduje s naší národní povahou. Zase je ale v Čechách větší legrace. Což mi vyhovuje. Ovšem člověk za to platí určitým zmatkem a neuspořádanými poměry. Co zažívali všichni obchodníci třeba kvůli změnám daně z přidané hodnoty, to bylo skutečně něco strašného. Stovky hodin zbytečně vynaložené práce. Ale na druhé straně Češi své politiky nectí a to se mi také nelíbí. V Německu požívají politici výrazně větší důvěru, dokonce obdiv. Přestože ti úplně nejschopnější tam jdou spíše do byznysu než do politiky. Jako špičkový manažer nadnárodního koncernu budete vydělávat dvacetinásobek platu německého politika.

Dotkli isme se možně korupce u politiků. Vv sám jste pověstný tím, že jste měl vždycky dobré vztahy s novináři. Mnozí totiž s vámi rádi zadarmo jezdili na zahraniční zájezdy. Takže co si myslíte o českých novinářích? Dají se snadno koupit?

Žurnalistické cesty se dělají po celém světě a v podstatě každý pořadatel zájezdů zve ve spolupráci s hotely či leteckými společnostmi tak dvacetičlenné skupiny novinářů k návštěvě té které destinace. A ten novinář zase rád jede a o té destinaci napíše. Je to, řekl bych, takový výměnný obchod. Samozřejmě by se mohlo zdát, že pokud jsem v průběhu devadesátých let podobné cesty organizoval, že jsem si ty novináře "kupoval", což jsem nikdy nečinil. A pokud, tak jen ve prospěch těch destinací, které jsem jejich prostřednictvím představoval. Ostatně ke mně byli vždycky novináři spíše kritičtí. Moc mě nešetří, rozebírají mě na kousky, hledí mi do soukromí, kterým já se navíc nikdy netajil. Takže mě velmi pobavily nějaké takové zprávy v období mého zvolení do Senátu, abych se k něčemu přiznal. Nebylo k čemu, já jsem se ničím netajil. Já jsem rád, že mohu tímto způsobem života žít, protože by mě štvalo, kdybych musel žít jinak. A je mi líto lidí, kteří z různých důvodů musí žít jinak.

No, vy iste se tenkrát spíš ani nemohl ničím tajit, když se před volbami do Senátu objevily billboardy s nápisem: ..Homosexuál do Senátu? Proč ne! Volte Václava Fischera!" Nebo byste svůj comminq out udělal i bez toho?

Tak já jsem nikdy neměl pocit, že bych měl chodit na barikádu a mávat nad sebou duhovou vlajkou. Protože já jsem byl z německého prostředí zvyklý žít s touto, z pohledu části populace neobvyklostí naprosto samozřejmě. Stýkal jsem se s lidmi, pro které to nebylo téma, bavili jsme se o odlišnostech způsobu života, ale nikdy jsem nic netajil. Všichni moji obchodní partneři to brali jako samozřejmost. Právě proto jsem se podivoval těm různým článkům tady. To bylo to jediné, co mě na tom vlastně štvalo.

Když nic netajíte, jak říkáte, tak s kým žijete?

A vidíte, to vám třeba neřeknu. Protože to je osobní věc, o které nechci mluvit.

Ale kdybyste kandidoval na prezidenta, takové úvahy se tu přece objevily, předpokládalo bv se. že představíte národu svého partnera...

Zcela jistě bych v takovéto situaci ženu nebo muže, který by zrovna v tom okamžiku vedle mě byl, veřejnosti představil jako potenciálního průvodce na svých zahraničních cestách.

To by bylo pikantní, kdybyste představil muže.

A proč by to bylo pikantní?

Protože tady taková ..první dáma" zatím nikdy nebyla.

Tak podívejte se, na to si budeme muset časem zvyknout i u nás doma. Zvykli si na to v Německu, ve Francii, v Holandsku a v celé řadě dalších evropských zemí, je to zkrátka celosvětový trend. A dneska s tím nemají žádný problém ani předsedové vlád významných německých spolkových zemí. Pokud jedou na nějakou státní návštěvu, doprovázejí je, například na významných banketech, jejich mužské protějšky.

Říkáte, že nemáte potřebu na barikádě mávat duhovým praporem. Na druhé straně iste hvězda české qav komunity. Když iste vyhrál volby do Senátu, vypadalo to na festivalu qav filmů v Beskydech, který zrovna probíhal, jako kdybychom vyhráli mistrovství světa v hokeji.

Když už jste se dotkla tohoto tématu, musím říci, že já jsem se nikdy do této komunity nechtěl uzavírat. A považuji za významnou chybu, kdyby se ta komunita měla nějak uzavírat širokému okolí. Nejdůležitější je žít naprosto běžný normální život uprostřed ostatních lidí.

Jste pro registrované partnerství?

Určitě, i když já sám to k ničemu nepotrebujú a asi ani nikdy potřebovat nebudu. Ale jsou lidé, kteří to potřebují, a to právo by se jim nemělo upírat.

Obraťme list. Měl jste někdy nějaký vzor?

Obdivoval jsem některé lidi. Třeba Milan Kundera, to byl vždycky člověk, kterého jsem si nesmírně vážil a čekal jsem na každou jeho novou knížku.

Je vaším vzorem í v tom, že nechce mít s Čechy moc společného?

Já si myslím, že to ani tak není, zrovna včera vyšel jeho článek v Lidovkách. Já ho sice vždycky velice obdivoval, ale na druhé straně jsem nikdy nechtěl být jako on. Vždycky jsem chtěl být svůj.

Rozjíždíte novy podnik. Ale proč to vlastně všechno děláte? Komu to jednou odkážete, když nemáte děti?

Já nevím. Tím já se vůbec nezabývám, na sepsání závěti ještě vůbec nemyslím. Ale já určitě nepracuji pouze a výhradně pro peníze. Peníze jsou samozřejmě potřeba, to jsem si hodně uvědomil v těch uplynulých třech letech, kdy se jich mému podnikání zoufale nedostávalo. Na druhé straně by si každý člověk měl uvědomit, že není potřeba hromadit nějaké ohromné majetky, protože je to stejně k ničemu.

Vlastně když věříte v reinkarnaci, tak ani nic nikomu odkazovat nemusíte...

Víte, v reinkarnaci není zas tak úplně jednoduché věřit. Protože žijete v určitých obavách, jak vlastně po návratu skončíte. Pokud se člověk moc neprovinil, měl by přijít zase jako člověk. A já doufám, že skončím zase jako člověk.


Ing. Václav FiSCher (49) vystudoval Vysokou školu ekonomickou a v den své promoce, 13. listopadu 1978, odešel do Německa, kde o dva roky později založil cestovní kancelář Fischer Reisen.Tu v roce 1995 prodal, aby se mohl věnovat své české firmě Fischer, která se stala největší soukromou cestovní kanceláři v ČR. V roce 1999 byl v prvním kole zvolen senátorem.

Vloni v létě na něj tři různé subjekty (ČSA, ČSL a Komerční banka) vyhlásily exekuci kvůli dluhům ve výši přibližně půl miliardy korun. O několik dni později již Fischerovi věřitelé dostali nabídku podnikatele Karla Komárka na převzetí dluhů. V důsledku toho je dnes Václav Fischer jen 25% vlastníkem jím založené firmy. V těchto dnech otevírá novou cestovní agenturu, která bude prodávat zájezdy jiných cestovek a nabízet další služby. Václav Fischer je rozvedený (jeho žena byla Němka) a bezdětný.

ALENA PLAVCOVÁ

obsah | osobnosti