Milada Horáková: Šla s hlavou vzhůru

Stala se asi nejznámějším československým symbolem zápasu za ideály svobody a demokracie, boje proti dvěma totalitním režimům. V násilně přerušeném životě této mimořádné ženy se odrážejí peripetie, jimiž česká společnost v první polovině minulého století prošla.

Narodila se o Vánocích roku 1901 v rodině obchodního zaměstnance tužkárny Čeňka Krále. Otec pro ni byl autoritou. Učila se od něho razanci, statečnosti, cílevědomosti a také vlastenectví. Od mládí se pod otcovým vlivem zajímala o společenské události. Na gymnáziu se účastnila protirakouských demonstrací a byla za to vyloučena ze školy, kterou mohla dokončit až po vzniku Československé republiky.

Žena první republiky

Stejně jako u většiny generačních souputníků byly Miladiny politické a životní postoje ovlivněny tradicemi první republiky. Vzorem jí byl prezident Masaryk, k jehož idejím se odvážně hlásila i před komunistickým tribunálem. Přirozenou součást života této ženy tvořila i víra (po sňatku s Bohuslavem Horákem v roce 1927 vstoupila do českobratrské církve evangelické), která jí pomohla zejména v době věznění v nacistických a komunistických kriminálech.

Profesně využila možností, které demokratický československý stát nabízel. Na Karlově univerzitě absolvovala práva, jejichž studium bylo za rakouské monarchie vyhrazeno mužům - před rokem 1918 mohly ženy jako řádné posluchačky studovat pouze lékařskou a filozofickou fakultu. Po promoci pracovala až do roku 1939 na Ústředním sociálním úřadu pražského magistrátu. Rozvíjela svou právní odbornost a podle vzpomínek československých diplomatů si ve třicátých letech získala renomé v holandských vědeckých kruzích během několikatýdenní studijní stáže na mezinárodním právním učilišti v Haagu.

Kromě toho se Horáková angažovala ve veřejném životě a na konci dvacátých let vstoupila do řad národněsocialistické strany. Těžiště činnosti však před válkou našla v ženském hnutí. Důvodem byla snaha, aby občanská rovnoprávnost - a s ní související rovnost pohlaví - nebyla pouze literou zákona, nýbrž se promítla do běžného života. Využívala přitom praktické zkušenosti, které získávala při práci na pražském magistrátu. Navrhovala úpravy, které měly přispět jak ke zlepšení profesního uplatnění žen, tak jejich role při výchově dětí. Věnovala se problémům osamělých matek, nemanželských dětí a rozvedených žen. Apelovala na politické strany, aby zajistily ženám důstojnější místa na volebních kandidátkách. Úzce spolupracovala se známou senátorkou Františkou Plamínkovou, která byla v době heydrichiády popravena na kobyliské střelnici.

Akce a reakce

Jako většina národa, prožila i Milada Horáková těžkou deziluzi z Mnichova. Avšak reagovala aktivně: organizovala pomoc pro české i německé rodiny, které prchaly z obsazovaných Sudet. Hned v prvních týdnech po okupaci se zapojila do odbojového hnutí v okruhu skupiny Petiční výbor věrni zůstaneme, která sdružovala zejména zástupce předválečných socialistických stran.

I v ilegalitě se však Horáková podílela na koncipování plánů na reformy sociální péče v osvobozeném státě. V duchu svých zásad pomáhala rodinám uvězněných. Nezůstalo to bez následků. Společně s manželem Bohuslavem byla zatčena a zbytek války strávila ve věznicích - nejprve na Pankráci, poté dva roky v Terezíně a nakonec v ženské káznici v bavorském Aichachu, kde se dočkala konce války. Řada spoluvězňů vzpomínala, že i za těchto podmínek se Horáková snažila pomáhat ostatním překonávat fyzické i duševní útrapy.

Mé místo je doma

Po osvobození se přes podlomené zdraví - což byl následek mučení - zapojila do činnosti Svazu osvobozených politických vězňů. Starala se o péči o pozůstalé obětí nacistické perzekuce a působila jako předsedkyně Rady československých žen. Euforie po osvobození ji přivedla také do Svazu přátel SSSR.

Na žádost prezidenta Beneše se zapojila do politického života. V roce 1945 se stala poslankyní parlamentu. Prosazovala koncepci kontinuity s prvorepublikovou demokratickou ústavností. Logicky se tak často dostávala do sporů s komunisty, kteří připravovali cestu k převzetí moci a o žádnou kontinuitu nestáli.

Jako předsedkyně zahraničního výboru národněsocialistické strany Horáková vyzývala k posilování diplomatických vztahů se Západem a k vytváření protiváhy ke Stalinovým záměrům. Stala se jednou z hlavních mluvčích poválečného demokratického tábora, takže již před únorem 1948 byla pod dohledem komunisty ovládané Bezpečnosti.

Po komunistickém převratu byla zbavena všech veřejných funkcí. Po smrti Jana Masaryka se na protest proti vzrůstající perzekuci vzdala poslaneckého mandátu. Na výzvy k emigraci odpovídala: "Mé místo je doma."

Exemplární případ

Věrnost humanistickým a liberálním zásadám ji vedla k organizování protikomunistického odboje. Otevřeně vystoupila proti kolaborantům v řadách národních socialistů. Na vinořské faře se na podzim 1948 účastnila setkání představitelů různých politických proudů, řeč šla o společném postupu v podmínkách etablující se diktatury. Dne 27. září 1949 Miladu Horákovou zatkla Státní bezpečnost. (Jejímu muži se podařilo uprchnout a posléze emigrovat do Spojených států, kde zemřel v roce 1976.) Následovalo martyrium výslechů. Vyšetřovatelé StB ji vinili z organizování násilného politického zvratu, z podněcování nové války a ze spolupráce s americkou rozvědkou.

Situace se však vyvíjela jinak než u dosavadních procesů s aktivními odpůrci komunistické diktatury. Přípravu řízení s Miladou Horákovou významně ovlivnily mezinárodní okolnosti. Ve většině států sovětského bloku totiž začínal v duchu teorie zostřování třídního boje hon na "vnitřního nepřítele" a komunisté začali hromadně inscenovat monstrózní, exemplární procesy. Podobný měl proběhnout i u nás.

Počátkem října 1949 dorazili do Prahy sovětští poradci. V důsledku jejich zasahování se scénář přípravy procesu s Horákovou několikrát změnil, aby vyhovoval aktuálním politickým potřebám. Vedení KSČ a bezpečnostní orgány chtěly vykreslit členy nekomunistických stran jako škůdce režimu a současně ukázat jejich propojení s lidmi v exilu a jejich prostřednictvím i se špionážními centrálami. Proto byli k Horákové přiřazeni i lidé, kteří se navzájem ani neznali.

Krev a symbolika

Při projednávání případu Horáková a spol. se poprvé ve velké míře uplatnily metody stalinských monstrprocesů, kdy se obžalovaní museli naučit texty výpovědí zpaměti. Mašinerie výroby "zločinců" se rozběhla naplno. Soud s Miladou Horákovou a dalšími dvanácti obžalovanými byl zahájen 31. května 1950 a již o měsíc dříve proběhl velký proces s vysokými církevními hodnostáři.

Průběh osmidenního přelíčení s Horákovou a spol. přenášel rozhlas, podrobně se mu věnoval tisk a jeho nedílnou součástí se stalo i více než šest tisíc rezolucí ze škol, továren a úřadů, požadujících nejpřísnější tresty. Milada Horáková vyslechla ortel smrti. Soud ho udělil ještě dalším třem obžalovaným, mimo jiné i levicovému intelektuálovi Záviši Kalandrovi. Ostatní dostali tresty v rozsahu od 15 let po doživotí. V následujících měsících bylo v dílčích procesech odsouzeno ještě dalších šest set lidí.

Proti popravě Horákové protestovaly přední světové osobnosti včetně Alberta Einsteina, Winstona Churchilla a Bertranda Russella. Klement Gottwald však milost neudělil.

Těsně před popravou, v posledním dopise, Horáková mimo jiné napsala: "Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží - tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné lidské jméno... jdu s hlavou vztyčenou."

V půl šesté ráno 27. června 1950 se život Milady Horákové uzavřel na nádvoří pankrácké věznice v Praze. Urna s popelem se ztratila, takže po roce 1989 byl na vyšehradském hřbitově alespoň zřízen symbolický hrob.

Autor je historik