Prorok, který se vyjadřuje tóny

Karel Husa je skladatel, učitel a dirigent. Je autorem nesčetných hudebních děl a držitelem mnoha významných cen. Patří k jedněm z nejvíce ceněných Čechů, kteří se v minulých desetiletích prosadili v cizině. Po pádu minulého režimu ho docenila i jeho původní vlast.

Hudba se stala pro Karla Husu životním posláním. Nechápe ji jen jako něco estetického, ale považuje ji také za prostředek, jak vyjádřit úzkosti moderního člověka z toho, kam svět směřuje. V tomto smyslu je Husa, jak recenzenti jeho děl často připomínají, jakýmsi "prorokem", který se vyjadřuje uměleckým dílem.

Největší hudební talent

Karel Husa se narodil 7. srpna 1921 v Praze. Ačkoli si rodiče zřejmě přáli, aby nastoupil dráhu inženýra, dovolili mu navštěvovat také hodiny hudby a kreslení.

Nacistická okupace Československa krutě postihla intelektuální život. Po studentských protestech v roce 1939 byly zavřeny vysoké školy. Zavřen byl i technický institut, na kterém Karel Husa studoval. Mnoho studentů bylo odvedeno na nucenou práci do Německa, například do muničních továren. Konzervatoře však tehdy mohly zůstat otevřené, a tak v roce 1941 unikl Karel Husa deportaci přijetím na konzervatoř. Skladbu a dirigování poté studoval i na pražské hudební akademii. V roce 1943 složil své první dílo nazvané Sonatina. Poslední rok války se nesmělo učit ani na konzervatoři, ale to už přišlo osvobození - aspoň na chvíli - a Husa mohl odjet do Francie, kde se mu podařilo získat od francouzské vlády pětileté stipendium. Studoval pak na Conservatoire Nationale a na Ecole Normale de Musique v Paříži u Arthura Honeggera, Nadi Boulangerové a Andrého Cluytense.

V roce 1948 byl Husa považován domácími uměleckými kritiky za jeden z největších českých hudebních talentů. Naposledy jako hudebník vystoupil před veřejností v květnu 1948 a potom nastala pauza, která trvala více než čtyři desetiletí. Když se k moci dostali komunisté a Husa se odmítl vrátit do Československa, úřady mu odebraly pas.

Studenty učí dodnes

Začátky v cizině nebyly jednoduché. Coby uprchlík se živil v Paříži jako hudebník na volné noze. V roce 1950 navíc vážně onemocněl a musel odmítnout nabídku asistentského místa. Světlým bodem této těžké doby však bylo seznámení s budoucí ženou. Vzali se a vychovali spolu čtyři dcery.

V roce 1954 Husu pozval muzikolog Donald Jay Grout na Cornell University v New Yorku. Husa zde učil nejdříve hudební teorii a vedl univerzitní orchestr. Pak tam přijal profesuru a učil až do roku 1992. Tím jeho pedagogická dráha neskončila, protože jako hostující přednášející vystupuje dosud. Roku 1959 se stal americkým občanem. Po tolika letech může bilancovat svou dlouhou učitelskou dráhu a také se vyjádřit k tomu, jaký je rozdíl mezi studenty v době, kdy začínal, a dnes. Jeho hodnocení dnešních studentů vyznívá velmi příznivě, aspoň to tak zaznívá z interview, které s ním vedl v roce 2001 Bruce Duffie.

Co si Husa myslí o dnešních studentech hudby? "Celkově se zdá, že jsou připravenější a bystřejší. Více toho vědí a mají výhodu, že slyšeli mnohem více hudby, než jsem slyšel já. Mají přístup ke skvělým nahrávkám a partiturám. Skladatel se z partitur naučí velmi mnoho, takže jsou technicky velmi dobří. Pokud jde o ideje a inspirace, tak je to totéž, jak to bývalo, ale technicky jsou lépe připraveni. A myslím si, že účinkující jsou lepší. Musí být, protože dnes je doba velkého soupeření."

Tóny protestu

Ale zpět k jeho vlastní skladatelské dráze. Do konce padesátých let byla Husova hudba ovlivněna neoklasicismem skladatelů jako Stravinskij a stylem autorů jako Janáček a Bartók. Koncem padesátých let se Husa posunul ke skladatelskému experimentu - ke stylu střízlivému, atonálnímu. Podle znalců se mu nakonec podařilo v polovině šedesátých let spojit doposud rozdělené prvky své tvorby v nový celek.

Vyjmenovat všechny jeho skladby a ocenění, která za ně dostal, by vydalo na zvláštní publikaci. Můžeme tedy jen namátkou vybrat, že byl v roce 1974 jmenován členem Belgické akademie umění a věd, dirigoval významné světové orchestry, ať už to bylo v Paříži či Německu, Hongkongu nebo v New Yorku a v Praze, a v roce 1969 dostal Pulitzerovu cenu. V roce 1993 obdržel Grawemeyer-Award, a tím by výčet ještě nemusel skončit.

Třináctého února 1990 se Husovi splnil sen a mohl ve staré vlasti provést svou Hudbu pro Prahu 1968. Smysl této skladby vlastně okomentoval už v roce 1974, kdy hodnotil úlohu hudby jako takové: "Hudební noty se staly tóny protestu. Tyto tóny jsou jedinou mocí, kterou hudba má; nemá žádné kulky nebo bomby. Všechno, co může dělat, je varovat před budoucností, která by mohla nastat."

Varování před budoucností

Richard Dyer napsal v roce 1987 v Boston Globe o Hudbě pro Prahu: "Husovo dílo je odvážné ve výrazu a současné, pokud jde o prostředky, ale je zároveň spojeno i s tradicí. Jeho hudba je založena na husitských hymnech, které jsou známé nejen Čechům, ale každému, kdo si cení české koncertní hudby. Je to zároveň dílo, které je spojeno s hlubokými lidskými hodnotami."

Hudba pro Prahu 1968 se dosud hrála více než osmtisíckrát a bývá označována za jednu z nejúspěšnějších orchestrálních skladeb moderní doby. Byla také prvním dílem triptychu, který sám Husa označuje za jakési "manifesty".

Druhým "manifestem" se pak stala Apotheosis of This Earth (Apoteóza této země) pro sbor a symfonický orchestr z roku 1971, kterou skladatel považuje za jakýsi protest proti znečištění a ničení Země. V předmluvě k partituře Husa napsal: "Pokud bude pokračovat dosavadní brutální vlastnictví a zneužívání krás přírody i nadále tímto zběsilým tempem, povede to ke katastrofě."

Třetím dílem triptychu byl v roce 1981 balet Trojské ženy napsaný podle Euripidovy hry Trojanky. Dílo chtělo spojením hudby a tanečních gest vyjádřit hrůzu z války.

Oslnivá vroucnost

Svou životní zkušenost imigranta nepochybně využil o několik let dříve ve svém díle Americké Te Deum z roku 1976. Te Deum vyjadřuje zkušenost skladatele, imigranta, který nalezl v Americe svou druhou vlast a stal americkým občanem. V tomto díle použil různé texty, které vyjadřují pestrost americké kultury obohacované vlivy těch, kteří přicházejí a ze své vlasti si přinášejí vlastní kulturní hodnoty. Mezi jím zvolenými básníky jsou tu vedle sebe například Thoreau a Březina.

Karel Husa skládal v této době také díla provedená u příležitosti různých výročí, ať už šlo o oslavu dvoustého výročí přátelských vztahů mezi Spojenými státy a Nizozemskem v roce 1982 nebo stopadesáté výročí Newyorské filharmonie v roce 1993, kdy se hrál jeho houslový koncert.

V roce 1986 dokončil Koncert pro orchestr, čtyřicetiminutové dílo, které našlo velký ohlas u kritiky: "Jeden z nejintenzivnějších autorových projevů", je to hudba naplněná "téměř nesnesitelnou emoční intenzitou" a "vyžaduje od interpretů i dirigenta tu nejvyšší virtuozitu". Elliott Galkin napsal krátce po premiéře: "Je to dílo vroucí a oslňující, v tomto koncertu je toho mnoho, co připomíná mohutnost Bartókovu a mystickou výmluvnost Mahlerovu."

Reprezentant české hudby

Karel Husa se stal vskutku důstojným reprezentantem české hudby v Americe. Kritici a publicisté na jeho české kořeny nezapomínají, což v Americe jistě není pravidlem - vždyť kdekterý náš slavný rodák je už automaticky považován za Američana.

V roce, kdy Husa oslavil v plné síle své pětasedmdesáté narozeniny, napsal o něm Byron Adams: "Husova tvůrčí síla pochází z jeho nekompromisní individuality a pevně zastávaných etických hodnot. Přes všechny zlomy zapříčiněné tím, jak do jeho života zasáhly politické turbulence naší doby, dokázal Husa vytvořit velké a vynikající hudební dílo."

Určitě bych komponoval

Když byl Husa dotázán, co by zvolil, kdyby si měl vybrat jen jedno ze svých tří povolání, tedy skladatele, učitele a dirigenta, odpověděl v jednom rozhovoru: "Mám velmi rád všechna tři. Pokud bych si měl vybrat jen jedno, komponoval bych. Problém by však byl v tom, že bych musel být pořád doma a skládat. To bych dlouho nevydržel." Musí jít mezi lidi, setkávat se s nimi a slyšet, co si myslí. V tom vidí přínos své učitelské dráhy.

V každém ze svých hudebních povolání ušel Karel Husa dlouhou cestu, a ta stále ještě není u konce. I když značnou její část prožil v cizině, nakonec se dočkal oficiálního uznání i doma. V roce 1995 obdržel od prezidenta Václava Havla státní vyznamenání Za zásluhy. Bez ohledu na medaile však určitě můžeme říci, že pro skladatele a dirigenta je největší poctou a zadostiučiněním, když se nakonec stane "prorokem" i ve své vlasti.

Proč odešel

Karla Husu zastihl komunistický převrat v roce 1948 v cizině. Když se odmítl vrátit, sebraly mu československé úřady pas. Z odstupu let se zdá, že jeho volba byla správná, tím, kdo ztratil, byla jeho původní vlast, zatímco on svůj talent za mořem rozvinul až ke světové proslulosti.

JAN JANDOUREK

obsah | osobnosti