Petr Jákl: Pokud člověk neumírá hlady, neměl by brát všechno

Nová kariéra bezmála dvoumetrového obra Jákla se zatím rozbíhá nad očekávání dobře. Jákl si zahrál mimo jiné po boku Vina Diesela ve filmu xXx v americkém akčním trháku loňského roku. Minulý týden na Silvestra zase ztvárnil titulní roli vexperimentálním snímku F. A. Brabce Krysař.

Jak se vlastně z profesionálního judisty stane profesionální filmový herec?

Všechno začalo tím, že ještě ve-dle juda jsem začal dělat i filmovou kaskadéřinu a od ní jsem se dostal k filmu. V roce 1998 jsem točil Johanku z Arku s režisérem Lucem Bessonem. A ten mi po natáčení zavolal, že bych si mohl zahrát v některém z jeho filmů, protože jsem se mu líbil typově. Začal jsem se tedy učit angličtinu, jenomže se blížilo mistrovství světa v judu, které bylo součástí kvalifikace na olympiádu 2000 v Sydney, kam jsem chtěl strašně moc jet. Besson mi nabídl, že pokud na ten šampionát nepojedu, tak mě seznámí s Ridley Scottem, který točil Gladiátora. Já jsem si ale vybral mistrovství světa.

Nemrzelo vás, že jste tehdy takovou šanci propásl?

Luc Besson se znovu ozval v době přípravy na olympiádu. Shodou okolností v době mého soustředění ve Francii mi zavolal, že by strašně moc chtěl, abych přijel do Paříže na casting filmu Polibek draka, kde hrál hlavní roli čínský akční hrdina Jet Lee. Na roli hlavního zabijáka jsme byli dva. Po kamerových zkouškách Luc Besson řekl, že by chtěl mě. Jenomže nebyl režisérem, ale pouze producentem a Jet Lee trval na tom, že chce na tu roli karatistu. Tak ji nakonec dostal ten druhý. Uměl totiž karate, kdežto já jenom judo.

Vyvíjela se vaše spolupráce s Bessonem dál?

Luc mi nabídl, že mi pomůže, kdybych chtěl odjet do Ameriky a věnovat se tam filmu. Poděkoval jsem mu, ale nějak jsem se k tomu neměl. Čekala mě olympiáda, navíc jsem na tom byl špatně se zády. Po Sydney se to ještě zhoršilo, de facto jsem musel s judem skončit. Tak jsem se angličtinu začal učit: šest hodin denně se soukromým učitelem. V roce 2001 jsem pak dostal největší nabídky na Bad Company s Anthony Hopkinsem a potom na film xXx. Z toho se stal akční megafilm roku 2002.

V něm jste se objevil v roli ruského mafiána Kolji. To už byla oproti dřívějšku poměrně dost velká role... Natáčelo se mimo jiné v Praze, myslíte, že vám to k té roli pomohlo?

Určitě. Kdyby se netočilo v Praze, tak bych ji nedostal. Nikam jinam bych na casting nejel, neměl jsem žádného mezinárodního manažera, který by mi sháněl kšefty z ciziny. Taky mi hodně pomohla Nancy Bishopová, která dělá tady v Praze castingy. Přes ni jdou všechny velké filmy. Je to taková příjemná Američanka, která mě znala už z dřívějška. A taky mi pomohly takový strašně bláznivý, ujetý fotky, co jsem si udělal před castingem. Měl jsem na nich třeba vykulený oči, otevřenou pusu a nůž přes půlku obličeje. To jsem tam ukázal, a oni vykřikli: To je Kolja! A i když tu roli měli původně pro někoho jiného, tak ji nakonec dali mně.

Jak vám role ruského zabijáka seděla?

Mně se to líbilo, hodně jsem si to užil. Bylo tam sice dost zabíjení, které ale bylo ve filmu nakonec sestříhané. Museli hodně násilí vyházet, což bylo nutné po atentátech z 11. září. Ve filmu se tedy objevilo méně násií, alkoholu a sexu (úsměv). Já jsem třeba měl vytáhnout z kašny holku, co na sobě měla jenom tanga, hodit si ji na záda, plácnout ji a kousnout do zadku... Ve filmu sice tyhle záběry nebyly, ale na DVD by měly být ivystřižené scény, tak se těším. Amíci jsou totiž v podstatě děti, třeba ženská prsa ve filmu vůbec neexistujou, pořád slyšíte pískání, aby nebyla slyšet sprostá slova... A to ani leckdy nejsou sprostá slova. Já například v jednom záběru volám: ˝Pojďte, kurvy!˝ Jenomže do televize jsem to musel předabovat, chtěli, abych říkal ˝Pojďte, dámy!˝ To jsem nechtěl, tak nakonec jsem volal jenom ˝Pojďte sem!˝ Tohle byly věci, které jsem nějak nemohl skousnout.

V Americe jste byl i na oficiální srpnové premiéře xXx. Jaký to byl zážitek?

Nepopsatelný. Odehrávalo se to v LA, a bylo to gigantické - přivezli nás limuzína, vystupovali jsme na červený koberec... Okolo několikatisícový dav, fanynky hlavního hrdiny Vina Diesela úplně šílely, byly schopný se snad zabít (usmívá se). Všude stovky fotografů, asi dvacet nebo třicet televizních štábů. Z hlavních rolí jsme tam byli vedle Vina Diesela už jenom tři, takže zájem o nás byl obrovský. Byl jsem z toho úplně vykulenej, něco takovýho jsem vůbec nečekal. Když jsme druhý den s mým kamarádem, co ve filmu hrál zabijáka-ostřelovače, vyšli na ulici, tak nás lidi zastavovali a chtěli pořád dokola podpisy a fotky. Oni to Amíci všechno hrozně prožívají. Film měl obrovskou propagaci, která celá směřovala k postavě Vina Diesela. Udělali z něj superakčního hrdinu, vyhrává všechny ankety o to, kdo by měl být nástupcem Arnolda Schwarzeneggera.

Jak na vás Vin Diesel zapůsobil? Z plátna vypadá jako nafoukaná, arogantní hvězda.

Choval se výborně, byl v pohodě. On je hodně soustředěný na práci, takže pak na někoho může působit arogantně. Když pracuje, tak prostě pracuje, a ani moc nevtipkuje. Navíc byl i koproducentem, takže mu šlo o všechno: mohl vydělat i prodělat, měl velkou odpovědnost. Musím říct, že byl příjemný, dobře jsme si spolu pokecali. Já lidi soudím podle toho, jak se chovají ke mně, a ke mně se Vin choval výborně.

Byl pro vás xXx velký zlom ve vaší herecké kariéře?

Každopádně, absolutní. Do té doby jsem neuvažoval, že bych se herectví plně věnoval. Po xXx mě ale režisér Rob Cohen přesvědčil, abych přijel do Ameriky a tam šel do herecké školy v Hollywoodu. Všechny peníze, co jsem měl, jsem do toho investoval. Po premiéře xXx jsem tak zůstal v Americe dalších šest měsíců.

Byla to tvrdá škola?

Hrozně. Volno jsem měl jenom v sobotu, jinak jsem byl denně osm hodin ve škole. Byl jsem sice asi tak půlhodinky od moře, ale za poslední dva měsíce jsem se nebyl vykoupat ani jednou.

Co vám pobyt v hollywoodské škole dal?

Uvědomil jsem si, že je velký rozdíl hrát v češtině a v angličtině. Češtinu víc procítíte, v angličtině jsem na řadu slov třeba zbytečně ˝tlačil˝. Tak jsem například dostal šest stránek monologů, hodinu a půl na přípravu, a pak jsem to musel přede všemi předvést. Úplně jsem se zhroutil a říkal si: Tohle nemůžu udělat (usmívá se). Pak to ale šlo, i když ze začátku dost ztuha. Kolikrát jsem si říkal, že na to nemám a že jedu domů, ale nakonec jsem to vydržel a jsem rád, protože ta škola mi hodně dala. Bylo to dobré na vůli, navíc jsem tam byl sám. Jednou za týden jsem volal domů, abych nezapomněl česky...

Na Silvestra jste s režisérem F. A. Brabcem točil v pražských ulicích Krysaře. Celý film jste zvládli za čtyřiadvacet hodin, což je světový rekord. Jak jste se dostal k tomuto projektu?

Začalo to tak, že jsme s tátou napsali scénář k filmu o životě kaskadérů. Pak jsme to nabídli režiséru F. A. Brabcovi a ten nám řekl, že se mu to líbí a že by to chtěl dělat. Tak jsme se začali stýkat a on nám sdělil, že ještě předtím chce natočit něco, co rozbourá stereotyp klasických filmů. Takže vymyslel film, který chtěl natočit za jediný den. Původně to ale nebyl Krysař, ani jsem tam neměl hrát já. Jenomže devátého prosince v noci zavolal, že chce točit Krysaře a že chce, abych já hrál hlavní roli. Ze začátku jsem myslel, že se zbláznil, ale pak se mi to strašně zalíbilo.

Točilo se v jednom tahu čtyřiadvacet hodin, v zimě a přímo v městském ruchu, mezi obyčejnými lidmi. Byl to velký zátah?

Vlastně ani nebyly žádné přípravy, na všechno byly jenom tři týdny. Nic jsme nezkoušeli, text jsme dostali dva dny předtím, to se nedalo naučit. Ale to právě František chtěl. Chtěl, aby tam byla přirozenost. Chodil jsem v kápi a s píšťalou po Praze a lidé si mě přímo v záběru kamery fotili. Nebo se mě jedna paní bála a utíkala přede mnou... To nejhorší nastalo o půlnoci, kdy jsme se dostali na Staromák. Tam jsem si uvědomil, jaký jsou některý lidi hovada. Chvílema to bylo opravdu nebezpečný! Točili jsme třeba záběr, kdy já vedu Agnes pod kápí, a ti ožralí kreténi okolo na nás házeli flašky od šampaňskýho! Kolem lítaly střepy, pak na nás dokonce stříleli rachejtle, Ester Geislerovou trefili do ruky a spálili ji... Kdybych netočil film, tak vezmu tu píšťalu a jdu jim namlátit. Byl to doslova akční film na vlastní kůži.

Juda jste nechal kvůli chronickým problémům se zády. Jak jste na tom po této stránce v současnosti?

Pořád mě to bolí, za poslední tři roky každý den. Na podzim jsem byl u doktora, a ten mi zjistil, že mám víc vyhřezlých plotýnek, zúžené kanálky a vůbec všechno možné. Přitom jsem měl letět desátého ledna na sedm týdnů do Ameriky natáčet film o amerických hokejistech z roku 1980, kdy vyhráli olympiádu. Měl jsem hrát jednoho Rusáka, ale musel jsem to odmítnout. Chtěli, abych sedm týdnů trénoval na ledě a potom dva měsíce točil někde v Kanadě, což s těmi zády nešlo. Chci si je dát nejdřív do pořádku. Chodím k doktoru Kasíkovi, vypadá to nadějně a možná ani nebudu muset na operaci. To by mi totiž museli spojit tři obratle železem.

V čem se nejvíc liší život judisty a herce?

Judo byla větší fyzická námaha, to se nedá srovnat. Tam jsem byl kolikrát téměř na hranici života a smrti. U filmu je zase náročnější psychická stránka. Když dostanete roli, tak se s ní musíte sžít. Každý ráno si musíte říct, co by ta postava udělala, a zkusit to třeba i v normálním životě. Okolí si pak sice říká: Co to je, on je nějakej divnej..., mně to ale pomáhá. Během natáčení jsem potom skutečně Krysařem nebo Koljou.

Po judu se vám už nestýská?

Strašně moc. Pořád mě šíleně bolí, že jsem toho musel nechat, a kdybych mohl, tak se vrátím. První dva roky jsem se s tím nemohl srovnat, proto jsem si našel herectví, abych zapomněl. Jinak mi ale judo strašně moc schází... Kdybych dostal šanci se vrátit zpátky, tak bych to udělal. Nechal bych film, na ten bude čas i potom, ale na judo ne. Účast na olympiádě byla sice bonbonek na konec, ale nejhorší bylo, že řada těch, co jsem porážel, pak získávala medaile. Kdyby to šlo, vrátil bych se, abych si splnil svůj největší sen - vyhrát olympiádu.

Toho snu jste se ještě nevzdal?

Logicky bych už měl, ale třeba vymyslí nějakou novou metodu a vymění mi celou páteř (směje se). Už se to ho ale pomalu vzdávám, nejde žít z toho, co bylo. Smířil jsem se s tím, že už judo dělat nebudu. Hned jsem si ale stanovil další obrovský cíl: uspět v herectví.

V judu bylo vaším snem olympijské zlato. Ve filmu to bude Oscar?

(usmívá se) Samozřejmě, tady člověk nemůže jinak přemýšlet. Když mi bylo deset, řekl jsem si, že v roce 2000 vyhraju olympiádu. Tehdy se mi všichni smáli, ale nakonec jsem se na tu olympiádu dostal, i když jsem ji nevyhrál. Mluvit teď o Oscarovi nebo o Českém lvu je směšné, protože na to momentálně nemám. Třeba na to nebudu mít ani za patnáct let, ale Oscara chci mít jako svou metu. V judu jsem bojoval sám za sebe, věděl jsem, že když vyhraju, tak vyhraju. O Oscarech za vás rozhodují druzí a leckdy ho dostane herec, který podle mě nebyl tak dobrý. Pro mě je nejdůležitější být ve filmu, který je divácky úspěšný, ale má přitom hlavu a patu. Pokud člověk neumírá hlady, neměl by brát všechno. Když jsem třeba odmítl reklamu pro český trh, řekli mi: Vy jste ale nějakej namyšlenej... Já ale nechtěl lítat s jogurtem v ruce a křičet, jak mi chutná, když mi přitom vůbec nechutná.