Radek Jaroš: Na horu Říp jsem ještě nevylezl

Ještě než mu ho přinesli, lékaře Pollerta zajímaly Jarošovy omrzlé a otlačené prsty na nohou, z nichž si nejlepší český horolezec z vysokých hor v průběhu dne odstřihával nehty... Bez rozpaků si sundal ponožky, nohy položil hezky na stůl a Pollert mohl začít před večeří vyšetřovat...

Myslíš si, že by se o tobě mělo psát víc?

Ať si každý píše, o čem chce, ne?

Když jsi kdysi začal lézt, napadlo tě, že se o tobě bude jednou dost psát?

Já jsem začal lézt kvůli vztahu k přírodě a taky proto, abych měl klid.

Klid od čeho?

Od lidí. Většinou jsem lezl někde pokud možno schovaný v lese, aby o mně nikdo nevěděl. Vrátím se ale ještě k předchozí otázce. Když se chceš vydat do Himálaje, tak potřebuješ prachy. A protože řekněme 300 tisíc korun na expedici nemůžu doma brát z kešeně, tak je zájem médií taky dost důležitý.

Napadlo tě, že když se tady o tobě ví, že můžeš spoustu lidí ovlivnit? Třeba na besedách.

Tohle vím. Já jsem o tobě taky četl a líbilo se mi, žes byl dost nekonvenční. Určitě jsi ale byl i pro dost lidí vzorem. Já o sobě taky neříkám, že jsem svatej a občas třeba i zakalím. A co se týče těch besed, vzpomínám si na jednu na učilišti, který mělo strašně špatný jméno...

...a učňové tu besedu měli nejspíš povinnou, že jo?

Po pěti minutách jsem jim říkal, jestli je to nezajímá, ať jdou pryč a zakouří si, že tam přece nejsou povinně. Oni na to, takový to, že tam povinně právě jsou. Zůstali ale všichni.... Důležitý bylo naladit se na jejich notu. Hodil jsem tam nějaký to vole, sem tam sprostý slovo a představ si, že po dvou hodinách nikdo nechtěl odejít. Ti borci mi pak dokonce na mail psali, že to bylo to nejlepší, co na škole zažili. Pak si říkáš, že to tvý povídání nějaký smysl určitě mělo. Já jim říkal, že pokud to nechtějí nikam dotáhnout, ať jdou do hospody a jen chlastají. Ať se ale zamyslí, jestli by přeci jen třeba alespoň malinko neměli něco dělat. Vtom případě pak můžou klidně poznat celej svět.

Čím se vlastně živíš?

Měl jsem firmu na výškový práce. A teď... Asi to bude znít blbě, ale momentálně jsem horolezec.

Jenže, když zrovna nejsi na nějaký expedici, tak z něčeho musíš žít. Máš nějakýho sponzora?

Nebyl jsem schopný vydělat si na expedice, protože nejsem milionář a nic jsem ani nezdědil. Takže jsem sháněl sponzorské peníze. Věcí pro sponzory a kolem nich je ale tolik, že na lezení už pomalu nemám čas. Jsem ale spokojenej, ani ve snu mě dříve nenapadlo, že bych tímhle způsobem mohl jednou žít.

V kolika letech jsi začal lézt?

Na základní škole jsem hrál fotbal a pak volejbal. S lezením jsem ale začal na dnešní poměry dost pozdě, až v osmnácti letech. Pak jsem si ještě někdy v pětadvaceti letech znovu asi na rok a půl odskočil k volejbalu. Sice mě bavil, ale potřebný uspokojení mně přeci jen nepřinášel. Tak jsem se zase vrátil k lezení.

Mně ale pořád nejde ten volejbal s horolezectvím dohromady...

Člověk si z volejbalu odnese třeba rovnováhu, fyzičku, silné nohy i prsty, což je pro lezení důležitý. Já se ale dlouho za horolezce nepovažoval. Ani potom, co jsem vylezl na Everest. Já byl zkrátka sportovec. Odjakživa mě bavil jakýkoliv sport.

Loni jsem dělal rozhovor s Joskou Rakoncajem, kterej byl dvakrát na K 2. Lezl jsi s ním někdy?

Při své první himálajské expedici před deseti lety jsem s ním lezl na Mount Everest. Po určitý stránce mě tam ale zklamal. Měli jsme mezi sebou problémy a moc jsme se pak spolu nebavili.

Můžeš mi to vysvětlit?

My jsme si to hlavně už mezi sebou vyřešili. On tehdy zkoušel Everest, myslím, potřetí a byla to jeho poslední možnost na něj vylézt. A ono to zase nevyšlo, což bývá vždycky problém. Joska je ale určitě jedna z největších postav v českém horolezectví. Uznávám ho a teď už jsme spolu v pohodě. Když se ale Míra Caban nechá vyhlásit prvním Čechem, který byl na Everestu, to mně vadí. Protože první tam byl v roce 1991 Polda Sulovský.

No jo, to je nepříjemný...

Představ si, že tenhle Míra leze teprve tři roky, předtím nezatloukl jedinou skobu, neuměl slaňovat. A pak ze sebe udělá nejlepšího českého horolezce a veřejně se vyjadřuje ke každý věci, která se v horolezectví stala. Pak lidem, jako je třeba právě Rakoncaj, musí hrůzou vstávat na hlavě vlasy. Já Mírovi otevřeně a na rovinu do očí říkal - ty nejsi horolezec a já tě na žádnou expedici nechci.

Jak tě tak poslouchám, musím se zeptat, jestli náhodou nevládne mezi našimi nejlepšími horolezci i jistá dávka ješitnosti...

Ale to víš, že každý z nás je asi alespoň trochu ješitnej. Já si myslím, že horolezci jsou trochu zidealizovaný. Vždycky se o nich říkalo, že jsou to správný chlapi na správným místě, že je to o přátelství na laně. Jenže ona to až tak úplně pravda není...

Máš snad na mysli řekněme rivalitu mezi horolezci?

Vem si třeba Messnera. Tvořil dějiny, byla to perla. Pro mě se ale shazuje tím, když říká, že Himálaj už není, co býval, že je v něm moc lidí. a ti že lezou hlavně už jen normálky. Něco podobného u nás doma říká i Rakoncaj. Oni mají do jistý míry pravdu, ale kdo za to může? Právě Messner anebo u nás "Rak" přece lidem Himálaj ukázali, představili jim ho v knížkách. Tak proč by tam teď nejezdili?

Ty za to ale taky můžeš...

Já za to ale nikomu nenadávám, jen říkám, ať si každý dělá, co chce. Proč by tam neměl jet kdokoliv, kdo na to má, ať už fyzicky, nebo finančně? Vždyť lezení je o svobodě a Himálaj nemůže být přece výsadou jen několika jedinců.

Radku, leckdo asi ví, že jsi v květnu s lyžařem Martinem Koukalem vylezli na Cho Oyu. Jaký je vlastně mezi vámi rozdíl?

Martin je třeba hodně soutěživej. No, a tak mi tam zkoušel trochu utéct. Pravda je, že mě honil skoro jako nadmutou kozu. Jeden den mi pak říkal, že spíš čekal, že mu uteču já. Já mu odpověděl, že teda rozhodně nemám mindrák z toho, že neuteču borcovi, kterej je o patnáct let mladší, tvrdě trénuje, dbá na životosprávu a je lyžařským mistrem světa v běhu na 50 kilometrů. Byli jsme absolutně vyrovnaný, což mě jen utvrdilo v tom, že moje tréninková cesta je dobrá.

O výstupu Jižní stěnou na Shisha Pangmu, odkud ses teď vrátil, jsi před časem říkal, že to bude poněkud jinej "bigbít" než cesta na Cho Oyu. Dovolil by sis vzít Martina i na tuhle, mnohem náročnější expedici?

Na Shishu určitě ne. Na Cho Oyu jsem ale věřil, že je schopen na vršek vylézt. Martin už zkušenosti z vysokých hor měl, dostal od nich už i na držku a věděl jsem taky, že nemá vyloženě problémy s výškou. Kdybych nevěřil, že výstup zvládne, přece bych ho tam nebral a měl ho pak třeba na svědomí. Přesto tam Martin měl malinký aklimatizační problémy. Tak jsem mu, v té době perle českého národa, (směje se) říkal - ty vole, jestli mi tu chcípneš, tak se nebudu moct vrátit do republiky.

Viděli jste se od tý doby?

Počkej, to, že jsem vzal Martina na jaře na Cho Oyu, nebyl rozhodně nějakej mediální tah. My jsme totiž kámoši. Jezdíme spolu na běžkách, v létě zase spolu lezeme. Anebo teď po návratu ze Shishy byl Martin první dva večery u mě a kecali jsme.

Radku, dodržuješ v Himálaji místní zvyky? Třeba, že někdy nevylezeš úplně až na vrchol?

Třeba na Kanchendzongu, což je svatá hora, bylo dříve zakázáno lézt. Poprvé ji v roce 1955 zlezli Britové, ale dopředu slíbili, že nevystoupí až na samý vrchol. My jsme to tak taky udělali. Zůstali jsme stát asi deset dálkových a čtyři výškové metry pod vrcholem.

Nekecáš?

Nekecám. A to nejsem věřící. I tak jsem se bál, jestli jsem nevylezl až moc vysoko. Když jsme sestupovali, s Martinem Minaříkem jsme se objali až úplně dole, když jsme se konečně postavili na pevnou zem. Teprve v tu chvíli jsme uvěřili, že nás hora pustila, a že jsme tedy snad bohy nerozzlobili.

Dodržujete při expedicích nějaké rituály?

Třeba nad základním táborem vztyčujeme modlitební praporky. Třepetají se ve větru a jsou na nich napsané modlitby. Když jsem byl v Himálaji poprvé, tak jsem si na ně sáhl pokaždé, když jsem šel nahoru. Jak už jsem říkal, nevěřím, že existuje něco konkrétního, třeba Bůh. Spíše věřím v nějakou řekněme sílu hor nebo v něco takovýho.

Zažil jsi někdy v horách situaci tak beznadějnou, že sis říkal, tak to už je fakt špatný?

Nevím jestli zrovna beznadějnou... Vzpomínám si ale třeba na loňský rok, kdy nás špatný počasí drželo na K 2 ve stanu tři dny v 7400 metrech. Tam to moc veselý nebylo.

Co jste v tom stanu dělali?

Hráli jsme karty a přemýšleli, jestli nám z toho náhodou nehrábne... A taky jsme vařili. No, a na Broad Peaku jsme se zase dostali v jednu hodinu v noci do lavinovýho terénu v sedmi a půl tisících metrech. Nic jsme neviděli, takže jsme si udělali záhrab. Seděl jsem na batohu a kameře za sto tisíc, klepal se a vítr mě postupně zafoukával. Tam tedy byla slušná zima...

Před několika dny jsi říkal, že Jižní stěna na Shisha Pangmě, kterou jste lezli nahoru, je past. V případě změny počasí se prý z ní prakticky nedá dostat. Co byste tedy dělali, kdyby se počasí skutečně zhoršilo?

Museli bychom to nějak řešit. Hlavně si musíš vždycky nechat alespoň trochu fyzické rezervy. Nesmíš být motivovanej jen na ten vrchol a nesmíš nikdy zapomenout, že se taky musíš vrátit. Mně se tohle kdysi stalo a pak jsem měl při sestupu obrovský problémy. Doufám proto, že si tuhle věc už budu navždy pamatovat.

Ještě k tý Shisha Pangmě. Jak byste se ale z tý stěny mohli dostat, když to dolů nešlo?

Lukáši, ono se nám to počasí ale nezhoršilo... Třeba bychom pak dolů nešli den, ale probojovávali se odtud tři dny. Bylo by to šíleně těžký a nebezpečný, ale dělali bychom všechno pro to, abychom se odsud dostali.

Někde si přiznal, že si měl při jednom z aklimatizačních výstupů před cestou na vrchol Shishy dost velký strach. O co šlo?

Potřebovali jsme prolézt takovým trychtýřem. Nahoře viselo dost sněhu a kdyby to sjelo dolů, tak by to muselo proletět právě tímhle místem ... Řekl jsem klukům, že do tohohle nejdu, že se bojím. Zdeněk Hrubý mi ale povídal, že bych pak nebyl aklimatizovanej, a že bych vlastně všechno rozbil. Tak jsem to skousnul, ale dobře mi teda nebylo.

Myslíš si, že v horách dokážeš poznat hrozící nebezpečí?

Připouštím, že se bojím lavin. Možná i proto, že když mi bylo 20 let, o dva roky mladší kočka, se kterou jsem chodil, zahnynula ve Vysokých Tatrách v lavině. Byli jsme domluvený, že za mnou přijde na Popradské pleso, a že spolu oslavíme můj svátek. Jenže tam nedošla...

Tak to teda není moc dobrý... Na expedici jste teď jeli ve čtyřech. Nevznikal někdy problém, že jste se dělili na dvě party?

Trochu vznikal, ale my jsme to ukočírovali. Nejlepší určitě je, když jsme tři. Předtím jsme jeli ve třech třikrát po sobě.

Proč tentokrát ve čtyřech?

Nějak to tak vyšlo...

Když jste ale čtyři, může nastat situace, kdy třeba dva jsou pro cestu nahoru a dva ne. Jak jste tohle pak řešili?

Naštěstí k týhle situaci nedošlo. Dva třeba pro něco byli, jeden proti a čtvrtý dejme tomu neutrál. Takže jsme se vždycky dohodli.

Trochu mě překvapilo, že jste se v tý těžký Jižní stěně nejistili. To kvůli rychlosti lezení?

Jasně. V horách platí pravidlo, že rychlost znamená bezpečnost. Kdybychom se jistili, motali bychom se tam mnohem dýl. A vzhledem k tomu, že tam padaly šutry, vystavovali bychom se mnohem většímu nebezpečí, Navíc bychom museli tahat fixní lana a ty už bychom neunesli.

Když připustíme, že byste zvolili variantu jištění, dokázali by v téhle stěně, která měla sklon 70 stupňů, tři lidi udržet čtvrtýho, kterej by eventuálně spadnul?

To je další otázka. Jestli by jištění bylo tak kvalitní, aby se nevytrhlo, kdyby někdo spadnul. Ono to sólo lezení je možná paradoxně zodpovědnější. Ostatní borce totiž tím, že nejsme navázáný, nevystavuješ nebezpečí. V jednu chvíli mě ale tep vyskočil snad na 250... Při sestupu jsem uklouznul a spadnul. Stačil jsem ale rychle zareagovat, zasekl oba cepíny a zůstal na nich viset.

Kam bys letěl?

Asi kilák dolů. Prostě bych byl v pytli.

Ty ses někdy učil, jak řešit podobný situace?

Kdysi jo. Když jsi chtěl získat výkonnostní třídu, byly tyhle kursy povinností. Na Shishe mi v téhle chvíli určitě pomohla zkušenost, člověk ale potřebuje i štěstí.

Jaký byl zatím tvůj nejtěžší výstup?

Na tuhle otázku se strašně blbě odpovídá. Ale asi Kanchendzonga v roce 2002. Vylezli jsme ji za úplně strašných podmínek. Od nástupu do stěny po vrchol nám to tam trvalo měsíc a půl, zatímco teď na Shisha Pangmě pět dnů. Na Shishe to bylo hodně těžký technicky, hrozilo objektivní nebezpečí padajících věcí, ale nejvíc jsme se skousli asi stejně fakt na tý Kanchendzonze.

Vzal bys někdy do party do hor ženu?

Nikdy neříkej nikdy, ale je pravdou, že jsem do hor ženskou dvakrát vzal, a pak jsem si říkal, už nikdy. Když už bych jí vzít měl, tak možná na nějakou ´veselejší´ expedici...

Chápu... Radku, proč bys ale ženskou na tu řekněme vážnou expedici nechtěl brát?

Kvůli psychice. Spousta ženských je sice hodně nabušených, ale na druhou stranu si myslím, že ženská se nikdy nestane tím člověkem, který v krizový situaci expedicí pohne tam, kam potřebuješ. Kromě toho ženský přemýšlejí jinak než chlapi.

Jak jinak?

Nechci teď dělat chytrýho, ale kdysi jsem četl dost zajímavou vědeckou teorii na podobné téma. Předesílám, že ji psala ženská. Je o tom, že na ostrově žijí sloni a nikdo je neohrožuje. A to stádo tam vedou samice. V okamžiku, kdy se ale ocitnou v ohrožení, vedoucím se stane slon. Protože uvažuje jinak. Takže, když se nic neděje, vládne matriarchát, když ale vznikají problémy a je potřeba řešit životně důležité věci, rozhodnutí dělají samci.

Občas jsem zaslechl názor, že ženy dokonce do hor vůbec nepatří. Co ty na to?

Ale ať tam jezdí, ale se svojí expedicí... Každopádně má tahle věc taky sexuální podtext. Když je v expedici jedna baba s pěti chlapama, tak to není dobře. Přeci jen ta baba pro tebe představuje sexuální objekt, byť někdy třeba jen podvědomě. A protože ta ženská všem nedá, vybere si jednoho. A už v tý skupince vzniká problém. No, ale psycholožku bychom možná potřebovali... (směje se)

Vím, že letos na Shishu vylezly i dvě Češky. Prý ale jinou, snazší cestou, jo?

Je to od nich samozřejmě úctyhodný výkon, ale lezly normálkou. Ta je úplně jiná než ta naše cesta. Napadá mi přirovnání třeba s petřínskou rozhlednou. Je to asi tak, jako kdyby na ní někdo šel po schodech a druhý nahoru lezl venkem po konstrukci.

Příští rok se chystáš na další dvě osmitisícovky Nanga Parbat a druhou nejvyšší horu světa K2. Vypadá to, jako kdybys začal přemýšlet o zlezení všech čtrnácti osmitisícovek...

To ne. Mě spíš láká vylézt tři nejvyšší hory na světě bez kyslíku. K tomu mi chybí už jen K2. Moc lidí to nedokázalo, pořád tohle něco znamená. A co se týče zlezení všech osmitisícovek, co si budeme nalhávat, nejsem už nejmladší. O téhle myšlence se zmínil poprvé letos na jaře jeden můj kámoš. Mě to do tý doby fakt snad nenapadlo. Je třeba si taky uvědomit, že letos se mi zadařilo extrémně, protože jsem vylezl v Himálaji dva kopce. To se pokaždý nestává.

Někdy se může stát, že tě na vrchol nepustí třeba počasí, ale víš, že jsi udělal maximum. Jindy se naopak třeba nahoru dostaneš a pomůže ti trocha štěstí. Kterého výkonu si pak víc vážíš?

Ono to porovnávání je dost složitý. Já mám třeba někdy ´problémy´ s chlapama, co dělají skalní lezení, abych před nima obhájil, proč vůbec lezu na osmitisícovky. Existuje lezení na rychlost, na obtížnost, na překližce, jak tomu říkám, pak lezení na skalkách, na středních horách a pak to, co dělám já. Mně připadá docela srandovní, že i kámošům musím vysvětlovat, proč lezu na vysoký hory.

Napadlo tě někdy, že bys v horách používal prostředky typu dopingu?

Nenapadlo, protože můj organismus, který znám a důvěřuju mu, by pak mohl v tý vejšce reagovat jinak a ty nikdy nevíš jak.

Joska Rakoncaj mi říkal, že s sebou pro kritické situace nosil v kapse myslím fenmetrazin. Můžou přece nastat momenty, kdy tě tahle tableta může spasit...

Když v roce 1950 zlezl Herzog Annapurnu coby první osmitisícovku na světě, pomáhal si pervitinem Dolů se vrátil bez rukavic a vůbec mu to nevadilo. Jenže, domů se pak vrátil samozřejmě i bez prstů... Mě tohle prostě nenapadlo, možná i proto, že nejsem lékařsky vzdělaný jako třeba ty.

Jak moc tě lákají dobrodružství mimo hory? Co třeba takový výlet na Měsíc nebo Mars?

Tam bych letěl. Jedno z mých hesel je, že by člověk měl v životě poznat všechno. Horko i zimu, zlo i dobro...

Promiň mi teď trochu impertinentní otázku - máš sepsanou závěť?

Nemám, ale je pravda, že když jsme jeli s Rakoncajem na první expedici, tak jsme řešili otázky, co uděláme, kdyby se s jedním z nás něco stalo. Bez problémů jsme se domluvili.

Jak?

Že jeden z nás mrtvolu toho druhého šoupne do trhliny, abychom nezatěžovali ostatní. Tyhle věci mám ujasněný. A co se týče té závěti, napsanou ji nemám, ale... Řeknu ti to takhle: Něco by po mně zůstalo, aby mé dvě děti byly zajištěné...

Nakonec jsem se tě chtěl zeptat na českou mytickou horu, která se jmenuje Říp. Už si na ní byl?

A víš, že ne! Je prostě trochu z ruky (rozesměje se). Slibuju ti ale, že to napravím, a že se na něj vydám...

Málokdo asi pochybuje o tom, že Radek Jaroš (nar. 20. 4. 1964) je momentálně nejlepším českým lezcem ve vysokých horách. Dokázal již zlézt pět himálajských osmitisícovek - Mt. Everest, Kanchendzongu, Broad Peak, Cho Oyu a Shisha Pangmu, všechny bez použití kyslíku. Na vrcholu poslední z nich stanul před dvěma týdny po extrémně těžkém výstupu alpským stylem Jižní stěnou. Příští rok se chystá na K2 a Nanga Parbat. Jaroš žije na Vysočině v Novém Městě n. M., kde má dvě děti - Andreu (15 let) a Ondřeje (12 let).