Světoběžník z moravské Kelče

Za tři týdny mu bude osmdesát. Loni byl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti a představil dokument Návrat do neobyčejných let. Stále přednáší na Columbia University a School of Visual Art. A v hlavě už nosí tři další filmy - v Česku by rád natočil Kominíčka a korouhvičky, zfilmovat chce Nemilovanou Arnošta Lustiga a na realizaci čeká také scénář BESHT o zakladateli chasidského hnutí Baal Shem Tov.

Když po sovětské okupaci Československa dali v roce 1970 Vojtěchu Jasnému čtyři dny na rozmyšlenou, aby se veřejně omluvil za své filmy Všichni dobří rodáci a Českou rapsodii, věděl, že nic takového nemůže udělat, chce-li si zachránit duši. Využil toho, že jeho žena byla s nemocným synem v rakouských lázních, a vydal se přes Maďarsko do Záhřebu, kde se celá rodina sešla. Jugoslávci mu obratem opatřili víza do Rakouska a tam už se ho ujali herečtí přátelé Dietmar Schönherr a Vivi Bachová, která hrála v Jasného filmu Dýmky. Rakouský kancléř Bruno Kreisky pak zařídil, že celá rodina brzy dostala občanství.

Přes veškerou vstřícnost rakouského prostředí, kde učil v Salcburku, psal scénáře a točil (například satiru Nejen o vánocích podle Heinricha Bölla, s nímž se již léta kamarádil), se tam Jasnému moc dobře nedařilo. Rakouský filmový průmysl je malý, a měl proto pocit, že tamějším kolegům jen ujídá z beztak skromného koláče.

Skutečný úspěch zažil Jasný v Rakousku na divadle. Po smrti Alfreda Radoka ho pozval vídeňský Burgtheatr, aby inscenoval Havlovy hry Audience, Vernisáž a Mrožkovy Policajty. Po letech řekl: "Dělal jsem to rád, zvlášť Audienci. Podle mě je to jedna z nejsilnějších Havlových her - a přitom bytostně česká."

Konečně domov

Skutečně doma se však Jasný cítí až od roku 1984 v New Yorku. V roce 1990 v jednom z rozhovorů řekl: "Poznal jsem, že kdo tam neuspěje, musí hledat chybu v sobě, ne v nich. Velkého úspěchu tam obvykle dosáhne ten, kdo byl předtím hluboko dole. A právě v tom prostředí jsem našel svou novou vlast. V Central Parku jezdím na závodním kole a denně běhám. Ve škole mám svých dvacet až třicet žáků z různých končin světa... A v kanadském Montrealu mám dobrého přítele a producenta... V Americe se také vyplatí mít čisté ruce, nepodvádět v daních ani v jiném. Těch, kteří mají čisté ruce, je tam hodně... Je to tam v mnohém lepší, než si u nás lidé myslí." V amerických indiánech navíc objevil valašskou duši, a protože je sám Valach, cítí se tam jako ryba ve vodě.

Poznamenané dětství

Oba rodiče Vojtěcha Jasného byli učitelé. Maminka měla navíc výtvarné nadání a po ní zřejmě zdědil vztah k barvám, kterým na sebe upoutal už ve svých prvních filmech, a pak hlavně ve snímku Až přijde Kocour s Janem Werichem z roku 1963. "Byl jsem vychován v duchu Masaryka a Komenského, mým katechetou byl kardinál Tomášek." Jasný je přesvědčen, že dětství v lidech vytváří základy na celý život, a čerpá z nich při své tvorbě. "Dětství - samo fantastické - v nás ukládá smysl pro fantazii, bez níž se umění neobejde."

S nástupem Hitlera mladému Jasnému dětství skončilo. Po dlouhém skrývání se jeho otec, vlastenec a náčelník Sokola, vrátil na chvilku domů - a místní kolaboranti ho udali. Zemřel v Osvětimi a Vojtěch se rozhodl, že ho pomstí. Alespoň tak, že se snažil pomáhat lidem v ilegalitě.

Tvrdé prozření

Sklony k filmu se u Jasného objevily velice záhy: od osmi let fotografoval a na střední škole, tedy za války, dokonce se spolužáky natočil pro majitele hodslavického lomu 9,5milimetrovou kamerou film Skaláci. Po válce se přihlásil na Filmovou fakultu AMU, chtěl studovat scenáristiku, vzali ho však na kameru, kterou tam tehdy učil děkan školy Karel Plicka. Brzy dělal Plickovi asistenta. Ještě předtím, než v roce 1951 absolvoval, vytvořil se spolužákem Karlem Kachyňou režijně-kameramanský tandem a začali točit dokumenty. O jednom z těchto filmů, Za život radostný, pak natočil snímek Návrat do neobyčejných let - o tom, jak se točily dokumentární filmy v padesátých letech, tedy de facto jde o film o vlastním selhání.

Po osmnácti měsících ve Studiu dokumentárních filmů u Elmara Klose přijali s Kachyňou nabídku Armádního filmu zúčastnit se zájezdu Armádního uměleckého souboru do Číny a do Koreje. Cestou projeli Sovětský svaz a tímto zážitkem zcela vystřízlivěli z poválečného komunistického poblouznění, a to nejen kvůli tomu, jakou bídu viděli, ale především kvůli tomu, co zažili: jeden z členů jejich výpravy, Radim Drejsl, byl z toho, co viděl, tak šokován, že se rozhodl o situaci v Sovětském svazu promluvit na veřejnosti - a StB ho prý nechala zavraždit, podřezali mu žíly a vyhodili ho z okna.

Potíže s režimem

V půli padesátých let potkala Jasného pohroma: v krátké době pochoval maminku, narodil se mu mrtvý syn a zemřela mu manželka na rakovinu. Měl intenzivní potřebu se ze svých zážitků vypovídat, a tak vznikl snímek Touha (1958). Film nakonec přes značný odpor vedení Barrandova - hlavně díky Marii Pujmanové, Jánu Kadárovi a Elmaru Klosovi - natočil. "Touha je kus mé duše," říká Jasný, "kus mého života a předznamenává mé další filmy Až přijde kocour i Rodáky."

Také kolem filmu Až přijde kocour s JanemWerichem byly na Barrandově pochybnosti. Teprve když Jasný pohrozil, že jestli mu film nepovolí, s točením skončí a odejde i se ženou na Šumavu chovat ovce, blahosklonně mu natáčení povolili - zvlášť, když měl právě ten den narozeniny. Psal se totiž 30. listopad 1960 a Jasnému bylo pětatřicet let. Problémy byly i s obsazením Jana Wericha - jeho účast musel povolit sám prezident Antonín Novotný, který naštěstí Jasnému fandil, a dokonce nařídil StB, aby ho nechala na pokoji a nenutila ho ke spolupráci.

Šťastné náhody

V emigraci měl Jasný minimálně dvakrát štěstí. Poprvé, když jeho přítel Heinrich Böll dostal Nobelovu cenu a on mohl natočit už hotový scénář jeho Klaunových názorů (1976) a hned potom i řadu filmových portrétů zajímavých lidí - kromě Bölla ještě dirigenta Herberta von Karajana, rakouského kancléře Bruna Keiského, herce Maxmiliana Schella, profesora salcburské univerzity Stefana Rehrla a nakonec v roce 1990 i portrét Václava Havla.

Podruhé ho štěstí potkalo v lednu roku 1984, když mu Miloš Forman nabídl, aby po dobu natáčení Amadea (část se realizovala tehdy v Praze) za něj učil jako hostující profesor na Columbia University. Tehdy také zásadně změnil způsob svého života: rozloučil se s alkoholem a začal s jógou.

Snaha proniknout k podstatě věcí je podle odborníků patrná i z jeho posledních filmů, jako je třeba jeho šedesátý snímek: Návrat ztraceného ráje (1999), který vypráví o cestě k vlastním kořenům, či příběh stoleté babičky Gladys. Svým studentům říká: "Pokud má někdo talent a výdrž, nějaký způsob filmové řeči si vždycky najde. Na co se ale nedá spolehnout a co je třeba pěstovat pořád, je lidskost."

Proč jsem odešel

Po osmašedesátém mně bylo jasné, že po filmech, které jsem natočil v šedesátých letech, bych nemohl dělat snímky, jakými byly Touha a další... Jestli bych vůbec mohl točit a kdyby, tak CO a JAK? Byl jsem prokletý, hrbit jsem se nechtěl. Tak jsem odešel do světa: točil jsem a inscenoval divadelní hry v Rakousku, Německu, Finsku, Norsku, Jugoslávii, Itálii i Kanadě...

KAREL HVÍŽĎALA

obsah | osobnosti