Peter Kovarčík: Světák

Boty z hadí kůže, kufřík Louis Vuitton, masivní zlato na krku a zápěstí, kancelář v střeženém paláci na Václavském náměstí. Ing. Peter Kovarčík (50) tichým hlasem vypráví, jak v mládí musel podbíjet s krumpáčem koleje, a sem tam mu ujede slovenské slovo. Málokterý tuzemský podnikatel má tak dlouhé prsty a málokdo taky chodí se ženou některými považovanou za sexuální symbol doby.

Jste považován za bohatého muže. Dáte na ulici peníze bezdomovci?

Dám vždycky stovku, když jdu kolem. Ale ne každému. Já si nejdřív všimnu, jak vypadá. To poznáte, jestli je to někdo, kdo trpí a opravdu potřebuje pomoct, nebo je to vychytralý, zdravý, ale nepracující člověk. Na to jsem alergický.

Jaromír Jágr jednou řekl, že u sebe vždy nosí tolik peněz, aby si mohl koupit auto, aspoň malé... Kolik u sebe nosíte vy?

Já u sebe nikdy nenosím v hotovosti vůbec žádné peníze.

Vůbec žádné peníze je u vás kolik?

Normálně u sebe mám do tisíce korun.

Co nejdražšího jste si pro sebe koupil?

(váhá) Z osobního majetku to byl asi nějaký oblek, tak za 2000 eur. Já ale vůbec netrpím na to, že si musím kupovat věci. Když jsem ještě dělal do tenisu, řekl jeden z nejslavnějších manažerů světa Ion Tiriac, který s Nastasem vyhrál Davis Cup, pak byl manažerem Borise Beckera a teď žije v Monte Carlu a založil největší rumunskou banku: "Nejsem tak bohatý, jak bych si přál, ale ani tak chudý, jak by si přáli mí nepřátelé." To bych řekl, že sedí i na mě.

Kde všude na světě můžete žít ve svém?

Ve Španělsku, v Americe, ve Vídni, v Curychu a v Praze.

Ještě pořád nevěříte autům pod čtyři miliony? A kolik jich momentálně máte?

Kolik mám aut, nevím, to bych musel začít počítat. Jsou ale auta, která stojí přes čtyři miliony, a stejně nefungují. Například mám Plymouth, drahé auto, které se začalo kazit, protože se s ním nejezdí. Ale já si na to doopravdy nepotrpím. Stává se mi často, že nemám své auto po ruce a poprosím asistentku. A ona mě odveze Opelem Corsa třeba do žofínského paláce.

Máte jachtu a letadlo?

Jachtu mám, letadlo ne. Ani ho nechci. Nemám ani vodovodní kohoutky ze zlata, ani sedačky v autě na míru svého pozadí.

Copak vy si neumíte užívat svého bohatství?

To mi nepřipadá vůbec důležité. Já pocházím z opravdu chudých poměrů. Když jsem měl šestnáct let, zemřel mi táta. Moje rodina byla jinak úplně průměrná, tuctová, táta byl bankovním úředníkem a máma sekretářkou v národním podniku. Jako student střední školy jsem si vydělával tím, že jsem na trati mezi Komárnem a Nitrou s krumpáčem v ruce podbíjel koleje šutrama. Pak jsem studoval vysokou ekonomickou, zahraniční obchod, po vojně začal pracovat v podniku zahraničního obchodu Incheba. Ale ani na vysoké škole nebylo léto, kdy bych nedělal nějakou brigádu, nevydělával peníze. Když jsem začínal, chtěl jsem mít například Porsche 911. Dneska je mi padesát a žádnou věc už nepotřebuju vlastnit. Vím, že je jednodušší si dům pronajmout. Ve stadiu, v jakém se nacházím já, už peníze nehrají absolutně žádnou roli.

Co vás tedy motivuje, když ne peníze?

Trochu jsem workoholik. A jde mi spíš o zážitky. Mně se povedlo do padesáti zažít všechno. Já nejsem z těch českých podnikatelů, kteří neumějí žádný jazyk, a když jedou na dovolenou, musí jim tam někdo tlumočit. Já mám za sebou Hongkong, Melbourne, Singapur, Casablanku, Bagdád, Kuvajt, Miami, Londýn...

Co jste tam vlastně dělal?

V těch prvních letech výstavy, veletrhy a promotion akce. Taky jsem byl například s prezidentem Dynama Kyjev v Singapuru, když fotbalový klub nakupoval první computery na Ukrajině.

Kolika jazyky se domluvíte?

Asi šesti nebo sedmi, já to nepočítám. Německy, anglicky, francouzsky, rusky, španělsky, česky, slovensky, srbochorvatsky... Mám odjakživa ucho na jazyky.

Kdo za totality pracoval v zahraničním obchodu, mohl cestovat, to bylo tenkrát velké privilegium.

Jezdil jsem hodně, ano. To jste musel být v KSČ, ne?

To jsem nemusel. Byly nějaké diskuse na toto téma, ale nikdy se to nerealizovalo. A vlastně když jsem se dostal do té činnosti naplno, to bylo kolem roku '81, '82, už klepala na dveře perestrojka. Takže už všem záleželo spíš na tom, aby naše prezentace v zahraničí byla dobrá, a míň než dřív šlo o to, jestli máte červenou knížku.

Kdo tehdy jezdil ven, byl obvykle také kontaktován StB.

Mně se to nestalo. Já jsem v podstatě tenkrát vystupoval stejně, jako vystupuji dnes, velice kontroverzně. A v zásadě nikdo nenašel odvahu, aby mě kontaktoval.

Co tím myslíte, že jste vystupoval "velice kontroverzně"?

To znamená, že jsem odjakživa říkal, že musíme odvádět kvalitu a že nic jinýho nám nepomůže. Opravdu mě ani nekontaktovali. Možná to bylo i tím, že v té době se málo lidí dokázalo orientovat jako já.

Když jste se dokázal tak orientovat už před revolucí, měl jste velký náskok pro soukromé podnikání.

To je pravda. Já jsem oficiálně zahájil činnost jako soukromá firma 1. února '89. Devět měsíců před revolucí.

Jste dnes považován za odborníka na marketing a vlivného lobbistu. Myslím ale, že hodně lidí vlastně ani neví, co to ten lobbing vlastně je.

Většina lidí si lobbing ztotožňuje s korupcí, což je velice nesprávné. Ve Spojených státech je dnes asi deset tisíc oficiálně registrovaných lobbistických firem. V Bruselu, pokud se nemýlím, je jich sedm tisíc. Musím říct, že neexistuje přísnější protikorupční právo než to americké. Korupce je v Americe federální zločin, který spadá přímo pod FBI, ne pod republikové právo. Takže je vyloučeno, aby se tam lobbismus nějakým způsobem dotýkal korupce. Tam to tak nikdo nechápe, kdežto u nás se to ztotožňuje a občas i stává. Tato činnost u nás ani není oficiálně registrovaná.

Co je úkolem lobbisty?

Přesvědčit politika, že zákon, pro který hlasuje, je zákon, pro který hlasovat má, poněvadž ho k tomu zavazují jeho voliči. Žádný politik, žádný ministr, žádný poslanec nemůže ovládat komplexní problematiku všeho. A úlohou lobbisty, i když ve službách nějaké firmy, je přesvědčit ho a vysvětlit mu, že to je v zájmu jeho voličů. Nikoli ho uplatit.

Můžete uvést nějaký příklad?

Aktuální je teď třeba problematika mýtného. Česká republika může mít ročně zhruba 10 miliard korun mýtného z kamionů a aut se zbožím, které projíždějí naším územím. A podstata problému je vysvětlit politikovi, že mýtné musí být zavedeno, protože zatím se přes naše území jezdí za 300 korun, kdežto přes Německo za 3000 korun. Ten politik to sám od sebe neví.

Čím to je, že je u nás tolik korupce?

Je to dáno také životní úrovní jako takovou. Když někdo v Německu, Francii nebo ve Spojených státech funguje řadu let jako politik, je finančně za vodou, skvěle zabezpečený. Takže není odkázán na žádnou korupci. A pak tady určitě existuje velká společenská tolerance ke korupci, je to obecně tolerovaný nešvar.

Mohl byste zpětně říct, co se vám podařilo úspěšně prolobbovat?

Pochlubil bych se například tím, jak se svého času, před mnoha lety, privatizovala farmaceutická firma Léčiva. Byl o ni zájem z celého světa, chtěly ji velké monopoly jako například švýcarská CIBA. A tenkrát přišel generální ředitel Léčiv pan Jiří Michal s koncepcí, že by to management s podporou a půjčkou zahraničního kapitálu koupil. Firma byla privatizovaná bez veřejné soutěže, přímým prodejem managementu. A dneska je Zentiva nejlepší firma na trhu i na burze. Tak na to jsem opravdu pyšný. Protože to ukazuje, že nelze šmahem odsuzovat českou cestu privatizace. Jsou jenom dobří nebo špatní manažeři a dobrý nebo špatný projekt.

Měl jste možnost poznat zákulisí české politiky. Jakým slovem byste ji charakterizoval?

Česká politika je naprosto standardní, stejná jako ve všech zemích kolem, v Rakousku, v Polsku, Maďarsku, ve Švýcarsku. Je to typická politika s t ředoevropské země, to znamená, že jsou dva bloky, levicový a pravicový, a někde uprostřed je někdo jako lidovci. A taky se do této politiky bez problému dostanete, stačí, když to chcete dělat. Zatímco v Americe musíte být, obrazně řečeno, řidič těžkýho obrněnýho vozu, abyste pronikl do vysoké politiky.

Mimochodem, co si myslíte o aféře Kořistka?

Já se k tomu nemůžu moc vyjadřovat, protože o tom vím jen z novin. Ale podle mého názoru to vypadá jako zfušovaná provokace proti ODS. Nemá logiku, že by si ten člověk nepočkal a nezavolal k tomu policii, což neudělal.

Manželé Klausovi dvakrát strávili dovolenou ve vaší rezidenci na Mallorce. Jací to byli hosté?

(chvíli přemýšlí) Prostě takoví, jací jsou ve skutečnosti. Pan profesor i o dovolené studuje od rána do večera knížky, čte si a podtrhuje si větičky. A sem tam dokonce popíše loď. Hráli jsme ale samozřejmě taky tenis.

Jak vám popsal loď?

Bílou kůži na lodi mi popsal propiskou. Protože loď se kýve a on si v knize podtrhuje věty i v takové situaci. No a sem tam mu propiska ujede. Tak mu musíte říct, ať si vezme obyčejnou tužku, protože to z té kůže nejde dolů. Je to tam dodnes.

Víte, že se říká, že už se s Václavem Klausem nekamarádíte?

Tykáme si, můžu mu kdykoli zavolat. Ale samozřejmě po roce 2002, po prohraných volbách, došlo k určitému ochlazení vztahů. Ovšem byl jsem to já, kdo řekl, že by pan profesor měl odejít z postu předsedy ODS a ucházet se o funkci prezidenta republiky.

Takže jste si zalobboval i u něj?

Já jsem mu to poradil. Jenomže to nebylo osobně, ale přes noviny, takže trochu problematické. A když ODS prohrála volby, začal jste se pochvalně vyjadřovat zase o Vladimíru Špidlovi...

Já se o panu Špidlovi pochvalně vyjadřuju dodnes. V roce 2002 vyhrál volby zaslouženě, skvělou kampaní a skvělou přípravou svého týmu. A pak, na pozici premiéra to byl naprosto antikorupční člověk, který prostě odmítl jednat s jakýmikoli klany. To, že s levicově orientovanou politikou nesouhlasím, je jiná věc.

Nedávno jste na mezinárodní kongres Dny EU a USA do Česka přivezl Madeleine Albrightovou, Johna Majora a José Mariu Aznara. Jak se to dělá, přimět takovéhle celebrity k cestě do Ostravy?

Tuto činnost děláme už několik let, takže máme styky s agenturami, které je zastupují. A protože jsme vždycky dodrželi slovo, máme u nich kredit. Těmto lidem je v zásadě jedno, kam je zveme. Oni nerozlišují mezi Ostravou a Prahou nebo mezi Vídní a Paříží.

Takže co je motivuje?

Mluvili jsme o korupci v Čechách, která ve světě neexistuje. Tudíž světoví politici chtějí vydělat tehdy, když z politiky odejdou. Ale musí být kontrakt a serióznost, všechno musí stoprocentně fungovat.

Asi nemůžete prozradit, kolik dělá jejich honorář?

To nemůžu samozřejmě říct, ale jsou to miliony.

Liší se tito politici v chování od tenisových hvězd jako Agassi nebo Becker, s kterými jste spolupracoval dřív?

Je to to samé. Ale jedno mají tihle lidé společné - jsou velkorysí a standardní. Můžete kalkulovat dopředu, co kdy udělají. To u českých hvězd nikdy nevíte. Česká hvězda kolísá z extrému do extrému. Chvilku má komplexy, že si jí nikdo nevšímá, pak zase úplně šílené požadavky. Je s nimi sice větší zábava, ale jsou míň dospělé.

Když jste tak seriózní firma, jak říkáte, proč vlastně musel váš Teleaxis do konkursu a teď funguje nový Czech Teleaxis?

My máme od roku 2002 dvě firmy. Firmu, která dělala jen hokej, jsme poslali do konkursu, protože se nedomluvila s hokejovým svazem.

Ještě se s ním pořád soudíte?

To dělá konkursní správce, to není můj job. My jsme měli mít dvacetiprocentní podíl na mistrovství světa. V civilizovaných zemích rychle vysoudíte zpátky, co vám patří. Ale tady? Jsme v prosinci 2004 a mistrovství, které bylo v dubnu 2004, stále není zúčtováno.

Když jste se v Rakousku rozváděl, řekl jste: "To není jako v Česku, tam nic neošulíte..." V Česku se dá opravdu leccos ošulit?

Já bych to demonstroval na případě Kateřiny Brožové. Ona je asi osm měsíců rozvedená, ale od svého manžela miliardáře dosud nedostala ani korunu. Platí jí jen výživné 25 000 korun měsíčně. Za to vám v Rakousku koupíme na týden tramvajenku. To by se tam stát nemohlo.

To téma jste teď sám nakousl - nevadí vašemu byznysu, že se o vás kvůli vašemu vztahu s Kateřinou Brožovou píše skoro jen v bulváru?

Absolutně ne. České podnikatelské prostředí je stejné jako všude na světě. To znamená, že všichni, od politiků po podnikatele, jsou závislí na showbyznysu. Respektují ho a rádi by se ohřáli ve světle jeho paprsků. Proto firmy financují všecky ty České slavíky. Jaký jiný smysl má například pro Mattoniho dělat Českého slavíka, když, jak sami říkají, jim to prodá čtyři lahve minerálky navíc?

V anketě Lidových novin čeští muži vyhodnotili vaši přítelkyni Kateřinu Brožovou jako nejvíc sexy českou ženu.

Jaký je to pro chlapa pocit, když jde po ulici s ženou, za kterou se všichni otáčejí? Je to hezkej pocit. Ale na druhou stranu to má spoustu aspektů, které ti muži, co se za ní na ulici otáčejí, nevidí.

O čem to teď mluvíte? Jaké aspekty?

No třeba to, že to s ní doma není lehký. Ten vliv z té ulice se prostě přenáší i domů. To sebevědomí a ten nárok máte pak i doma a musíte s tím pořád bojovat. Venku jsem to mnohokrát zažil, že je centrem pozornosti mužů, a nemám s tím žádný problém. Na veřejnosti to pokládám za normální. Ale doma ne. Doma to nemá co dělat a prostě s tím tvrdě bojuju. A je to fifty fifty, někdy lítají i talíře. Bitva je na denním pořádku. Ale mám to spíš těžké já než ona.

Řekl jste v jednom rozhovoru, že v Pojišťovně štěstí Kateřina Brožová hraje mrchu a že je to tak trochu pravda.Vám nevadí mít za partnerku ženu, o které si tohle myslíte?

To mi nevadí, to mi připadá normální. Je to prostě tak.

Vaše partnerka zase v rozhovoru pro magazín Pátek upřímně řekla, že chudého muže, i kdyby byl krásný a mladý, by si nikdy nevzala. Není to pro vás problém, když se vaše partnerka tak pragmaticky netají tím, že ji přitahuje majetek?

Já s tím problém nemám a ani bych neřekl, že je to pragmatické. Podle mě je to normální. I z mé strany je to svým způsobem stejný vztah.

Takže spíš takový obchodní kontrakt?

To bych neřekl, protože Kateřina sama vydělává hodně peněz, a z minulosti má dokonce zkušenost, že někoho živila a ten někdo to zneužíval. Já ji neživím, ani bych nechtěl být s někým, koho platím. Ten vztah je fifty fifty, i když je náramně složitý. Svým způsobem jsem stejný jako ona: Nedokážu si představit, že bych žil s nejkrásnější, nejnádhernější ženou světa, kterou bych musel živit a která by sama nic nedělala.

Jste šťastný?

Jsem tak oukej, něco mezi šťastný a nešťastný. Říkat "jsem šťastný" je ostatně velice nebezpečné. Protože nemáte co získat, můžete jenom ztratit.

Kdy se cítíte šťastný?

Když vyjde kongres, který organizuju, jako teď ten v Ostravě, v tom momentě jsem šťastný. Ale jakmile to skončí, jedu dál, myslím na další akci, teď třeba na březnové Ceny Thálie. Makáte na tom, abyste to měla pod kontrolou.

A přitom byste jistě mohl už jenom ležet někde na pláži a do smrti nic nedělat...

To bych mohl, určitě. Ale můj oblíbený politik Ronald Reagan řekl, že v okamžiku, kdy nepracujete a už se nic nového neučíte, umíráte. To je velká životní pravda.

Čeho se člověk jako vy nejvíc bojí?

(dlouho mlčí) Smrti se bojím určitě. Jinak ničeho.

Vy nevěříte v Boha?

Jsem věřící, ale to je přece jedno. Ten otazník kolem konce tam stejně je. Můžete věřit, v koho chcete, ale pokud máte nějaké IQ, nemůžete nemít pochybnosti, že po smrti už nic není.

V kterém vašem životním období vám bylo nejhůř?

Když mi v roce 1970 zemřel táta. Bylo to pak dost špatný období. My jsme například nikdy neměli barevnou televizi, my jsme nikdy neměli chatu, my jsme nikdy neměli auto. My jsme nejezdili na chalupu, protože nebylo kam.

Cítil jste to tenkrát jako handicap?

Tehdy určitě. Pamatuju se, že jsem v sedmnácti miloval dceru pana primáře a paní primářky z nemocnice. A ten vztah prostě ztroskotal na majetkových poměrech. Což jsem si o třicet let později ověřil.

Kdo si vlastně to vaše bohatství jednou užije?

Mám dvě děti. Dcera končí právo v Curychu a syn aeronautickou univerzitu ve Spojených státech. Ale nějaký milion dolarů sem, milion dolarů tam, v těchto zemích to není žádný majetek. Možná tak stovka milionů dolarů, ale tu nemám. Chudý nejsem, ale není to zase tak úžasné, jak vidíte.


Ing. Peter Kovarčík (50) se narodil v Nitře (místopředseda HZDS Ján Kovarčík je jeho bratranec). Vystudoval VŠE, pracoval v bance a pak v zahraničním obchodu. Po roce 1989 začínal jako organizátor zahraničních veletrhů, pak se věnoval sportovnímu marketingu v českém tenise (zajišťoval např. turnaj ATP v Praze), v roce 1995 se ale s tenisovým svazem rozešel a začal investovat do hokeje. Jeho firma Teleaxis měla mít na starosti loňské MS, ale s Českým svazem ledního hokeje se nakonec rovněž nepohodla (vzájemně se dnes obviňují z dluhů a ušlých zisků). Teleaxis je v konkursu, její sestra Czech Teleaxis se ale má k světu. Peter Kovarčík investoval i do muzikálů Galileo či Bídníci a byl sponzorem ODS, mj. financoval reklamní kampaň knihy V. Klause Obhajoba zapomenutých myšlenek. Peter Kovarčík má české a rakouské občanství. Je rozvedený, je otcem dcery a syna. Jeho dnešní partnerkou je herečka a zpěvačka Kateřina Brožová.

ALENA PLAVCOVÁ

obsah | osobnosti