Antonín Kratochvíl: Legie, Playboy, ženy a ceny

Ve World Press Photo jste zvítězil s fotkou z barmského vězení. Jak se člověk dostane do věznice v jednom z nejuzavřenějších režimů na světě?

Doba pro nás byla výhodná. Oni chtěli ukázat Američanům, jak bojují s pašeráky drog. Byl jsem tam s novinářem z New York Times, jehož strýc byl bývalý poradce prezidentů. Ten novinář se jmenoval Matt Brzezinski. To nám taky pomohlo. A major, co nás prováděl, si mě oblíbil. Takže dozorci mě nechali vlézt až do těch klecí s vězni.

Máte lidi, kteří vám pro reportáže připraví půdu a vyjednají povolení? Nemusíte někdy třeba uplácet?

Někdy vám připraví půdu, někdy uplatíte a někdy vás zavřou. Jako se mi to stalo v Etiopii na začátku 90. let. Tam mě zavřeli, když jsem fotil vězení. Mělo nad vchodem srp, kladivo a hvězdu. Týden mě tam drželi a pak mě propustili. Byl jsem na stejné cele s Mamo Woldem, který vyhrál olympijský maraton v Mexiku. Propustili ho až loni a on asi za dva měsíce zemřel.

Jak to vypadá v etiopském vězení?

Jako za Zapaty v době mexické revoluce. Všechno rozbouraný, ale utéct se odtamtud nedalo. Ale byl tam kostel a do něj normálně v neděli chodili lidi. Bizarní. To vězení se jmenovalo v překladu Vězení na konci světa.

Vy jste mezi fotografy známý tím, že si celkem rád užíváte života. Máte rád dobré jídlo, doutníky, ženy a...

Ženy už ne. Teď jsem hodnej.

Tak byly tři...

To patří k profesi.

Jste bonviván a přitom vás to táhne na místa, kde vládne svrab a neštovice. Máte vysvětlení pro ten rozpor?

Život může kdykoliv skončit, že jo. Takže si ho užíváte, co můžete nejvíc. Ale já nejsem na ničem závislej. Ani na dobré kuchyni. Když ta kuchyně není, vždycky se najde něco zajímavýho. V Kambodži jsem našel pavouky. Jsou dobrý. Vždycky se snažím najít nějakou specialitu, kterou potom chci napodobovat doma. Ale někdy nemám správné ingredience. Třeba ty pavouky.

Ti by se přece dali nachytat i u vás doma v New Yorku.

Ne ti správní. Není pavouk jako pavouk.

Uspokojuje vás víc vzrušující zážitek, nebo pohled na fotku, která se vám povedla?

Určitě ta fotka. Lidi říkají, že jsem dobrodruh. Ale ten život se odehrál, jak se odehrál. Já jsem nikdy po dobrodružství netoužil. Spíš než dobrodružství to někdy byl pěknej průser. Šlo o přežití.

Fotografoval jste také válku v Iráku, ale pohyboval jste se tam na vlastní pěst. Nebylo by lepší jet s konvojem vojáků?

Kdybych byl pod jejich kontrolou, nešlo by dokumentovat dopad na obyvatelstvo. A to byla pro mě jediná cesta. Jinak bych tu válku nefotil. Mě zajímá volnost vyjádření, i když to je třeba víc nebezpečný.

Jak jste vůbec přešel hranice do Iráku?

Naučil jsem se přecházet hranice ilegálně. Takže pro mě nebyl problém se tam dostat. V Kuvajtu jsem si pronajal auto. Ptali se: "Jedete do Iráku?" - "Ne, nejedu." Tak mi to auto půjčili bez velkých cavyků.

Šlo vám v nějaké situaci o život?

Třeba když na nás při obklíčení Basry začali pálit z minometů. Ale o těch nejhorších situacích nevíte. Musíte se koncentrovat na fotografii.

A kdy to bylo nejhorší v celé vaší fotografické kariéře?

V Afghánistánu mě chtěli zastřelit, protože si mysleli, že jsem ruský poradce. Asi dvě hodiny jsme vyjednávali. Nejhůř bylo, když si vzali můj americkej pas a dívali se na něj obráceně. Neuměli číst, ty vole! To byl blbej moment.

Cestujete většinou s někým, nebo sám?

Většinou jezdím sám. Jsem takovej lonely wolf, rozumíš? Já nemám svědky. Můžu všechno zaranžovat a nikdo to neví. (směje se) Ale naštěstí jsem nezaranžoval žádnou fotku v reportáži. Jenom portréty, což je o něčem jiným. Ale i ty dělám tak, že najdu světlo a nechám jím toho člověka proplouvat. Ale reportáž se dělá sama, to se nedá nastavit. Slyšel jsem, že jeden známý fotograf přišel na místo, kde pět jiných fotografů předtím fotilo plačící ženu. A on jí řekl: "Udělej to ještě jednou!" Ale to se stává málokdy.

Většina fotografů asi pije, aby se s tím, co vidí, nějak vyrovnali. Co vy?

Nepiju ani nekouřím (marihuanu), protože je to nebezpečný. Musíš reagovat správně. Jinak můžeš ohrozit ostatní nebo sám sebe.

Prý nejste typ fotografa, který na jednu situaci vycvaká celý film. Jak vystihnete ten správný moment?

Asi koncentrací. Koncentruju se na to, co fotografuju. I ve válce, kde kolem vás všechno lítá. Nekrčím se. Furt stojím rovně. Nakonec je jedno, jestli se krčíš. Když to tam prdne, budou mrtví i ti fotografové, kteří se krčili.

Nedávno jste řekl, že chcete "ukázat zbytečnost války". Je to i proto, že vás kdysi coby příslušníka cizinecké legie poslali bojovat do Čadu?

Právě tam jsem jako voják poznal válku, a proto jsem zběhnul.

Zastřelil jste někoho?

To nevím.

Jak vás změnil zážitek z cizinecké legie?

Spíš než aby mě změnil, tak mě utvrdil v tom, že moje fotografie má stát na straně toho, kterýho kopou do prdele.

Vaše první fotoreportáž, kterou jste dělal v 70. letech v Holandsku, vedla ke zrušení starobince, v němž lidé žili v nedůstojných podmínkách. Zažil jste ještě někdy poté, že by vaše fotky něco změnily?

New York Times nedávno otiskly moji fotku člověka umírajícího na AIDS v Zimbabwe. Jedna senátorka z toho udělala velikánskou fotku a prezentovala ji v americkém Kongresu, kde se začalo debatovat, jak pomoci Africe s AIDS. To bylo docela dobrý. Možná, že ta fotka ovlivnila jejich rozhodnutí.

Fotografoval jste Dylana, Bowieho, Richardse. Je těžší při focení navázat kontakt s celebritami, nebo přesvědčit afghánského vojáka, aby vás nezastřelil?

Většina z těch, co jsem fotil, chtěla být focená mnou, protože znali moji práci. Věděli, že to nebude zkrášlování nebo public relations. Takže bylo snadnější dostat se přes tu jejich fasádu. Ta spadne za třicet čtyřicet minut.

U koho to trvalo nejdéle?

Bob Dylan byl těžkej. Byla to první photo session po osmi letech, kterou dovolil. Dělal jsem s ním takový bláznivý fotky. Ten mi dával! Věděl jsem, že to jeho management nepustí. Musel jsem podepsat kontrakt. Já ty fotky mám, ale nemůžu je nikde ukázat. Fotku, co mám v knize Incognito, mi nikdy nevodklep.

Proč Dylan chtěl, abyste ho fotografoval právě vy?

Víš, proč chtěl, abych ho fotil? Za prvý, že to bylo žurnalistický, a to on měl rád. A za druhý, že jsem fotil Keitha Richardse. Pořád se mě ptal, jaký to bylo fotit Keitha Richardse. A taky mi nechal v autě rukavice. (Na manželku:) Máme ještě ty Dylanovy rukavice? (Manželka: "No, někde jsou.") Musíš je najít - můžeme je střelit v aukci v Sotheby! Ještě jsem měl děkovný dopis od Toma Cruise a ten ona vyhodila.

A jak vlastně probíhalo to focení?

To je dobrá story. Nejdřív ke mně přijel jeho manažer a říká: "Máš asistenta?" Říkám jo. - "Tak toho nech doma, Dylan se bojí, moc se bojí." Našli jsme ho na hřbitově. Tam jsem k němu přišel a on mi takhle podal ruku (AK mi opatrně podává pouze konečky prstů). V ten moment jsem věděl, že je všechno v prdeli, že tohle bude teda velice difficult. (směje se) Ten hřbitov se mi ale líbil: bylo tam pošmourno. Říkám: "Mr. Dylan, tady by to bylo dobrý, ne?" A on: "Ne, oni by to nedovolili." Já se rozhlídl, a nikdo tam nebyl. Pak jsem pochopil: Duchové! Šli jsme přes ulici a tam byl opuštěnej motel s takovou skluzavkou. On tam stojí a najednou skočil do bahna na břicho! Nekecám. To bylo dokonalý. Jdu do kolen a říkám: "Mr. Dylan, mohl byste drobet zvednout hlavu, já vás vyfotím." Na-čež za sebou slyším šepot manažera. "Don't tell Bob what to do. Bob will tell you what to do."

Nepovolil pak ani jednu fotku?

Před koncertem jsem ho pak ještě fotil na takový temný ulici. Bez blesku. A tuhle fotku povolil. Byla to obálka Los Angeles Times Magazine. Tu fotku si pak vyžádal a používal ji asi tři roky jako promotion. Dal jsem mu ji zadarmo, protože fotit Boba Dylana, to se jen tak někomu nepodaří.

S Richardsem to bylo jednodušší?

To bylo dobrý. Vrátil jsem se zrovna z Afghánistánu. On měl rád "Afghani red". Tak jsme povídali o tom hašiši z Afghánistánu, kterej já taky dobře znal. Byl jsem u něj doma celej den. Tak jsem ho navnadil a udělal s ním dobrý fotky.

Oba jste kvůli drogám seděli ve vězení. O tom jste nikdy moc nemluvil. Jak to s vámi tehdy v tom Švédsku vlastně bylo?

Na to se vy... To je past. Musíme se dívat do future.

Žijete v Americe, ale na World Press Photo se hlásíte za Českou republiku. Jste Američan, nebo Čech?

Jsem Čech! Američani už toho mají dost, ať bere něco taky Česká republika. Přece nebudu vyhrávat za Ameriku, come on! Give me a break, OK! (směje se)