Rozhovor se spisovatelem Františkem Listopadem

''Jsem šťastný muž'', přiznává Spisovatel František Listopad, který svoji češtinu v emigraci neztratil

"Čeština, to je vše, co souvisí s minulostí, ale jsou to také vůně, barvy. Francouzština je příhodnější, když přemýšlím, když jsem přítomen dění světa. Portugalština je všednější, je to kultura přátelství. Ale přesně to rozdělení nikdy nefunguje. Pokud ovládám to, co píšu, neovládám instrument, kterým píšu," těmito slovy charakterizuje básník František Listopad, který byl minulý týden hostem olomouckého festivalu Poezie bez hranic, svoji "trojjazyčnost". Autorovi, který z Československa odešel v roce 1948 a žije v Portugalsku, vycházejí tento týden v Česku dvě básnické sbírky. Jsou jakýmsi předdárkem k osmdesátinám, které oslaví příští měsíc.

Sbírky jsou různý, protože já jsem různej. Psal jsem je během tří let a vznikaly programově tak, aby jedna, Milostné stěhování, byla intimnější, milostnější, osobnější a druhá, Příští poezie, byla formálnější, jako mé poetické zamyšlení nad různými formami. Proč Milostné stěhování? Protože láska je důležitá, ale také bychom neměli zapomínat na stěhování ve smyslu, že nemáme nic fixního, nic trvalého, že se stěhujeme s něčím, co je silnější než my. To je to milostné.

Ano, proměna jmen není jen koketní hra. Jsem prostě kolikerý a vše je to moje. Se jmény je to stejné jako s domovem. Domov je doma a doma je v mnoha možnostech, takže potenciálně je domov mnohý.

Čím míň emigrantů, tím lépe. A pak se mi zdálo zajímavé jít - podle Jiráska - z Čech až na konec světa. Navíc jsem se ve Francii zamiloval do Portugalky, takže cherchez la femme. To bylo tak. Jednou vedle mě v kavárně na terase hovořily dvě dívky jazykem, kterému jsem nerozuměl. Měl jsem pocit, že je to indoevropský jazyk, a hrozně mě zlobilo, že nevím jaký. Zeptal jsem se, zda je to portugalština, nebo novořečtina. No a protože to byla portugalština, jsem Poloportugalec a Poločech. Jinak bych byl Polořek.

Nejenže jsem se bál - ten strach ve mně zůstal.

Místo slova jsem našel obraz a začal jsem na počátku emigrace ve Francii dělat televizi. Bylo nás takových "ztracených jazyků" mnoho. Byli jsme vlastně napůl cikáni, tuláci, kteří ztratili půdu, ztratili základní postoj ke světu, identitu. Pracoval jsem se spoustou lidí, kteří nebyli Francouzi. Společně jsme dělali francouzskou televizi, kde jsme se nalezli. On totiž obraz nemá přízvuk. Na obrazu nepoznáte, že jste cizinec.

Obraz mi dlouho dělal náhražku za slova. Jenže náhle mi nestačil, najednou byl jen zrcadlem a já znovu chtěl slovo. Slovo, slovo. Já mám stále strach o češtinu. Pořád se bojím, že ji můžu ztratit, a to je, jako bych ztratil život, jeden z životů. Když jsem přišel poprvé, po čtyřiceti třech letech, kdy jsem s nikým nemluvil česky, zpátky do Prahy, tak mě taxikář neokradl, protože si myslel, že jsem Čech. V tu chvíli jsem si řekl: Je to dobrý.

Psal jsem. Musel jsem. Pro nikoho, jen do šuplete. Myslím dokonce, že teď píšu česky líp, než jsem kdysi psal tady.

Ne. Ale kdybych měl kratší život, tak bych se nevrátil.

Ty olomoucké verše - nevím, zda je to definitivní verze - mi byly dané. Seděl jsem na chodbě, kouřil dýmku, a jak kolem jezdil výtah, tak se ta báseň sama zestručňovala. Psal jsem ji velmi pomalu, skoro jako bych maloval čínské znaky.

Myslím, že je to nějaké štěstí.

Nikomu to neříkejte, ale já jsem jako v Babičce "Šťastná to žena".