Jiří Bělohlávek: Maestro

Aby se člověk stal špičkovým dirigentem, musí mít nějaké speciální povahové vlastnosti? Například být dominantní?

Být dominantní určitě je jednou z charakteristik dirigenta. Ta profese vyžaduje kromě talentu a odborných schopností i základní lidskou přesvědčivost. Dirigent musí umět svoji představu s hudebníky uskutečnit, přimět je k ní, dokázat ji prostě z hráčů vyloudit.

A jak ji z nich vyloudíte? Je lepší křičet a chovat se autoritativně, nebo hráčům spíš citlivě domlouvat?

Neexistuje univerzální recept - myslím, že nejlepší metodou je zůstat v každém okamžiku umíněně sám sebou a pokusit se nalézt vhodný způsob jednání. Někdy bude účinné tiché gesto, jindy "kravál" - ale všeobecně bych řekl, že romantická doba křičících imperátorů, lamačů taktovek, trhačů vlasů a partitur a házení židlí po hráčích je už asi nenávratně pryč.

Toho nelituji. Mým ideálem dirigenta je respektovaná tvůrčí osobnost, která nad všechnu autoritu staví spolupráci a vzájemnou inspiraci. Je ovšem pravda, že tvůrčí kvas může způsobit i vypjaté reakce.

Zažil jste takové vypjaté reakce?

Každý dirigent prožije napjaté chvilky... Ale mnohé bývá také zveličeno -hudebníci mají velmi rádi "muzikantskou latinu". Slavné jsou zkazky o italském Maestrovi Arturo Toscaninim, který častoval své muzikanty vášnivými výkřiky "Assassini" (Vrazi!) a s dramatickými gesty odcházel ze zkoušek, aby se nechal přemlouvat k pokračování v práci - to prý ostatně praktikoval i náš Václav Talich. Znám to pouze z vyprávění, ale o Toscaninim existuje i filmový záznam podobné scény. Byl jsem svědkem vzniku jedné fámy o tom, jak můj již zesnulý kolega Zdeněk Košler v návalu hněvu chtěl hodit židli po nějakém nešťastníkovi. Zdeněk mi sám tu situaci líčil: byl velmi rozrušen z neustále se opakující chyby v nějaké pasáži a ve snaze vydobýt z hráčů požadovanou nuanci se tak rozpálil, že málem upadl ze stupínku a té židle se zachytil. Ovšem legenda o vrhu židlí už byla na světě.

Dáte si do své koncepce od hráčů mluvit? Je při zkoušce ještě místo pro improvizaci?

Přicházím před orchestr vždycky s jasnou představou, jak bych si přál, aby skladba zazněla, ale pokud při zkoušce dostanu od některého z hudebníků nápad, který je přínosem a nenarušuje základní koncepci, neváhám ani chvíli a s vděčností jej přijmu. Víte, nejkrásnější chvíle při živém provádění hudby stejně nastává až tehdy, když je skladba dokonale zvládnuta a připravena - všichni již vědí, v jakém duchu se bude ubírat. A tehdy může přijít šťastná chvíle, která může otevřít nový pohled. To je ono políbení Múzou. Ten okamžik není možné předem naprogramovat, ale dostaví-li se, vnímám jej s naprostou jistotou. Vím, že se všechny dílčí síly propojily v harmonický celek, i posluchači cítí, že teď se něco stalo. Že jsme se dotkli něčeho mimořádného, většího, než je jenom technická dovednost. Proč se to stane nebo nestane, tomu je těžko rozumět. Ten moment, o kterém mluvím, je skutečně mezi nebem a zemí, ten nemáme v kapse, neumíme si ho vytáhnout, kdykoli si zamaneme. Musí se sám dostavit.

Váš kolega Libor Pešek projevuje sklony k buddhismu, medituje, setkal se dokonce s dalajlámou. Jaké je duchovní pozadí vaší práce?

Nejsem si jist, že rozhovor tohoto typu je místem, kde bych chtěl svěřovat niterné úvahy, které se váží k duchovnímu zázemí mé činnosti. To zázemí je dáno skloubením zásad morálky a víry, které jsem získal výchovou v rodině. Snažím se je dodržovat, prohlubovat a předávat.

Patří k tomu i víra?

Já tuto víru mám, takže si myslím, že ano. Ale nechci tvrdit, že dirigent-ateista nemůže dosáhnout pozoruhodných výsledků jen proto, že není věřící.

Když máte před důležitým koncertem, chodíte si pro posilu do kostela?

Nemám tu potřebu. S Bohem začínám každý svůj pokus o uchopení skladby, snad to tak mohu říct. Člověk prostě vždy začíná tím, že se snaží být v souladu sám se sebou, světem, a tedy i svými ideály. Existuje nějaká dirigentská zásada, kterou se řídíte i v běžném životě?

Mámzásadu, že nikdy nechci být za dirigentským pultem falešný, nechci v hudbě něco předstírat. A to se snažím dodržovat i ve svém životě.

Kdybyste zavřel oči, poznáte, že právě dirigujete český orchestr?

Možná že ano. Je ale pravdou, že ve 2. polovině 20. století, díky rozvoji technologie hudebního záznamu a výměny informací, jsme dospěli k situaci, že nejtypičtější znaky jednotlivých orchestrů poněkud ustoupily všeobecné technické virtuozitě, a vlastně velmi podobnému ideálu zvuku všech moderních symfonických orchestrů.

Takže globalizace zasáhla i hudbu?

Já si myslím že ano. Ale nejsem si tak úplně jist, zda je to ten nejšťastnější vývoj. O to víc se snažíme, abychom v českých orchestrech udrželi kvalitu, která je nám vlastní, a to je bohatá zpěvnost smyčcového zvuku a jadrný rytmus. Právě podle melodiky a rytmu se asi dají české orchestry rozpoznat. Ale kdyby o to někdo hodně stál, je určitě možné docílit toho, že český orchestr bude hrát Debussyho, a nikdo nepozná, že to není francouzský orchestr.

Prodělává vývoj i dirigování? Pracujete například dnes jinak než za časů Rafaela Kubelíka?

Od doby Jeana Baptisty Lullyho (1632-1687), bušícího rytmus holí o zem, který je považován za prvního dirigenta, se dirigování vyvíjelo přes dirigující koncertní mistry houslí až po dnešní moderní dirigentský projev. Současnou dirigentskou techniku určují soubory gest, které mají společný základní dorozumívací kód. Ale jinak se mohou výrazně lišit, podle temperamentu každého umělce.

Říká se, že i dirigování ovlivňuje móda. Jaké pohybové kreace jsou právě teď za dirigentským pultem "in"?

Jeden čas byla například tendence dirigovat bez taktovky. Ale pak se ukázalo, že taktovka má pořád svoji úlohu. Že je to prodloužená paže, zaostřený bod, který se dá dobře sledovat. To nejdůležitější v dirigování se ale dá shrnout do lapidární věty: Je možno dělat vlastně cokoli, jenom je nutné, aby to bylo přesvědčivé.

Pomáhají si dirigenti k dobrému výkonu dopingem? Například alkoholem?

Jsou umělci, kteří k výjimečnému výkonu potřebují vnější pomůcku, jiní jej umí navodit koncentrací nebo jiným způsobem. Je známo, že například skvělý americký dirigent Leonard Bernstein si před tím, než vstoupil na pódium, podpořil svoji energetickou základnu douškem whisky. Ještě výraznější případ byl houslista Henryk Szeryng. Když hrál, býval skutečně těžce pod vlivem alkoholu, a přitom hrál křišťálově čistě.

Ve které z těch četných zemí, kde jste měl možnost pracovat, jste se muzikantsky cítil nejlépe?

Já mám krásné zkušenosti s anglickými orchestry. A musím říct, že i velké americké orchestry přinášejí velké potěšení. Protože jsou to ansámbly, kde se od první chvíle pracuje na hudební stránce věci, o technice se vůbec nemluví. Tam je samozřejmostí, že všichni jsou předem dokonale připraveni, všechno zahrají a vše umí zahrát mnoha způsoby, tak, jak si to zrovna budete přát.

V čem se nejvíc liší práce se Symfonickým orchestrem BBC a například s Českou filharmonií?

Viz předcházející odpověď. Pro mě je to v Londýně poněkud namáhavější, protože musím mluvit anglicky. A já moc rád své představy říkám do jemných detailů. Moje pětileté trvalé hostovaní v Londýně mělo harmonický průběh, vylepšovalo se to. Takže doufám, že v tom novém pracovním vztahu to bude podobné. Máte v úmyslu odstěhovat se do Londýna, nebo budete vést život "létajícího dirigenta"?

Předpokládám, že tam budu mít nějaké sídlo, ale nepočítám s tím, že bych se tam odstěhoval. Kam až budou sahat vaše pravomoci - budete rozhodovat o programu?

Veškeré otázky týkající se umělecké stránky - repertoár, plánování zájezdových aktivit, personální stav ansámblu - bude spadat do mé kompetence. Anglická média umějí být pěkně agresivní, to pocítila už i Magdalena Kožená. Jste na to připraven?

Samozřejmě že nejsem, protože jsem se s tím nikdy nesetkal. Nemohu říct, že bych tam byl vždycky kritikou jenom hýčkán, ale mám zkušenost, že recenze o mých koncertech nebyly nikdy negativně tendenční. Byly-li kritické, bylo to věcné, ne osobní a hloupé.

Co máte na Anglii nejraději?

Její smysl pro fair play. Mně je příjemná jistota, kterou jsem si zatím ověřil úplně bez výjimky, že když se něco nedaří, když například některý hudebník v orchestru hraje špatně, tak to je proto, že mu to prostě v té chvíli lépe nejde. Ale určitě to není proto, že vám chce sdělit, že jste pitomec anebo že s vámi nesouhlasí.

Je rozdíl mezi hudební mentalitou Čechů a Angličanů?

Čeští hudebníci vyhrávají většinou svou spontánní muzikálností a emotivností. Britští držívají své city více na uzdě.

Ta uzda je pověstná chladná ostrovní racionalita?

Já bych neřekl, že jsou chladní. Ale dejme tomu, že mají své emoce pod kontrolou, procezeny sítem dobrého vychování, džentlmenství.

Mimochodem - myslíte, že je ještě něco pravdy na úsloví Co Čech, to muzikant?

Bohužel to už neplatí, protože pro to jako společnost nic neděláme. Naopak děláme všecko pro to, aby přirozená hudebnost byla utlučena komerčním brakem.

Houslista Pavel Šporcl nosí na vystoupení místo fraku pirátské šátky a jezdí na turné s finalistkou SuperStar Martinou Balogovou. Je to cesta, jak přilákat mladé k vážné hudbě?

Zažil jsem s Pavlem Šporclem jeho krásné výkony v Čajkovského koncertu i v Mendelssohnovi a moc se mi líbila jeho dravá jistota, s níž se zmocňoval houslového repertoáru. Jeho image je výsledkem jeho rozhodnutí a má na ně právo. Já to považuji za omyl a slepou uličku, navíc výlučně lokálního významu, poněvadž ve světě podobnou kontroverzní image pěstuje již po léta Nigel Kennedy. Je ovšem pravda, že statistiky návštěvnosti jeho koncertů mu dávají za pravdu - přivedl na své koncerty mnoho teenagerů, zejména náctiletých nanynek. Odpověď na otázku, zda se mu tím podařilo vzbudit opravdový zájem o hudbu, nebude asi tak jednoznačná. A turné s hvězdou ze SuperStar je logickým pokračováním šátku na hlavě. Nejvíc jsem ovšem zvědav, až bude panu Šporclovi o dvacet víc, co si na hlavu vezme pak.

Vy neposloucháte jinou hudbu než vážnou? Žádný rock? Pop? Jazz?

Pro svoji zábavu a relaxaci poslouchám nejraději ticho. Profesionálně poslouchám hudbu řadu hodin denně, je tedy nabíledni, že pozorně vybírám, co poslouchám. A rock a pop a všechny tyhle tzv. moderní styly se do mých kriterií jednoduše vůbec nevejdou. Je to ztráta času...

Berete na milost alespoň crossover, tedy snahy o sbližování vážné a populární hudby typu "tři světoví tenoři na stadionu"?

Já to nemám rád, přestože o propojení různých hudebních žánrů se pokoušeli seriózní skladatelé - například Igor Stravinskij nebo náš Bohuslav Martinů, kteří třeba vstřebávali prvky jazzové hudby a včleňovali je do svých symfonických kompozic. Jenže tehdy to byl vážný pokus o kombinaci dvou skutečných kvalit. Dnes jsou to mnohdy komerční slepence.

Odsuzujete i hokejovou operu Nagano?

Byl to pro mne sympatický pokus o hudební podívanou. Nevím, jestli to naplňuje žánr opery, ale to je jiná otázka. Ale určitě to nepatří do Stavovského divadla! Kdyby to hráli v moderním sále, tak by to bývalo bylo úžasné. Ale když jsem viděl pitomé hokejové slogany rozvěšené po Stavovském divadle, bylo mi nevolno.

Co si vybavíte jako první, když si vzpomenete na svoje dětství?

Náš domov, rodiče. A svého tátu, jak hraje na piáno.

Pamatujete si, co jste cítil, když jste poprvé slyšel zvuk velkého orchestru?

Já jsem jako kluk chodil do Kuhnova dětského sboru. A pamatuju se dodnes, jak jsem byl úplně ochromen a okouzlen, když jsem poprvé stál na jevišti tehdejšího Smetanova divadla, to mi bylo tak deset dvanáct. Zpívali jsme v Bizetově Carmen. A když spustil v závěru čtvrtého dějství celý ten ansámbl a všecko se to rozehřmělo, byl to ohromný zážitek. Určitě taky nikdy nezapomenu na svůj absolventský koncert, jeden z mých prvních doteků se skutečně velkým, profesionálním orchestrem. Řídil jsem Mahlerovu Čtvrtou symfonii s Pražskými symfoniky. A měl jsem tehdy pocit velkého štěstí.

Můžete po koncertu usnout?

Takové dvě tři hodiny to skutečně trvá, než se člověk uklidní. Když jsem doma v Praze, jdeme se ženou a pejskem na noční procházku. A když nejsem doma, jdu třeba s přáteli na sklenici vína a pak ještě čtu v posteli nebo hraju šachy s computerem v mém telefonu.

Kolik máte momentálně v hlavě partitur?

Mnoho. Myslím, že to jsou stovky skladeb.

Když člověk poněkolikáté slyší tutéž melodii, stává se, že se jí pak nemůže zbavit, usadí se mu nepříjemně v hlavě. S tím problém nemíváte?

Ano, to je někdy opravdu hodně nepříjemné. Když dlouho a intenzivně na nějaké skladbě pracuju, stává se, že se mi pak někdy hudba začne zdát.

Zdát hudba? Jak to myslíte?

Spím a slyším tu konkrétní skladbu. Vnímám ve spánku, že slyším hudbu.

To je na psychiatra. Co s tím děláte?

Je to neklamné znamení, že si musím odpočinout. Začnu intenzivně dělat něco jiného - například pracovat na zahradě. Já se totiž strašně rád rejpám v hlíně, a vůbec rád dělám věci, které ihned ukazují, že do nich byla vložena nějaká práce. Když uhrabu trávník, je za 30 minut jasné, že jsem něco udělal. Při své práci musím na výsledek čekat mnohem déle.

Sir Charles Mackerras má jachtu, Libor Pešek jezdí v off roadech a střílí a vy se, s prominutím, jenom "rejpáte v hlíně"? Efektnějšího koníčka nemáte?

Já mám jen velmi neefektní koníčky - opravdu s potěšením zahradničím. Ostatně uvidíme, který z těch koníčků déle bude sloužit... Taky rád chodím do přírody, pěstuju pěší turistiku. Tedy rekreační, abyste mi rozuměla.

Kolik ujdete kilometrů?

Já myslím, že můj rekord byl kolem 50 kilometrů za den. Byl to pochod přes hřebeny Krkonoš. To mi bylo asi třicet.

Když jsme u sportu, je pravda, že jste se stal dirigentem vlastně proto, že jste si pochroumal ruce při hokeji?

Určitě to nebyl ten hlavní důvod. Ale je to tak, že jsem při studiu hry na violoncello - to byl můj původní obor na konzervatoři - narazil na fyzické limity zaviněné úrazem při klukovském hokeji. Nevydržel jsem cvičit tak dlouho, jak bych byl potřeboval, ruka neposlouchala...

Takže jste chtěl být původně hokejistou?

To ne! Prostě jsme hráli hokej na plácku dole u Majzlíkárny. Byla tam plovárna, Majzlíkovy a později Šedivé lázně, v místech, jak je záliv pod Vyšehradem. Říkalo se tomu hezky česky "hafen". Když jsem byl kluk, Vltava ještě zamrzala a samozřejmě "hafen" zamrzl jako první. Pamatuju se, že jsme s rodiči šli po zamrzlé Vltavě až někam k Braníku. To bylo nádherné, na ty úžasné obrazce, vzduchové bubliny zamrzlé v ledu, nezapomenu.

Dojímá vás ještě dnes hudba? Nebo už si to profík vlastně nemůže dovolit?

Jestliže nějakého "profíka" hudba nedojímá, je umělecky mrtev. A to, co předvádí, může být možná dobrá technická exhibice, ale s uměním už to nebude mít nic společného.

Ale rozplakat se dojetím s taktovkou v ruce, to asi nemůžete...

Je to nemužné, viďte? A přece se to děje, uvnitř, v duši prožívám přívaly emocí, které by vydaly na opravdový nářek anebo na dionýsské veselí - záleží na tom, co právě hrajeme. Ta senzibilita, přecitlivělost a síla prožitku lety vůbec neslábne, spíše naopak.

Když připomínáte stárnutí, dirigenti se většinou dožívají vysokého věku ve skvělé kondici, například siru Mackerrasovi bude letos osmdesát a stále pracuje.To je dirigování tak zdravé?

Jistý omlazovací prvek je určitě v té neustálé mentální aktivitě. A psychologové taky tvrdí, že dirigování je proto tak zdravé, že se při něm vydává hodně energie, a zároveň si člověk neustále potvrzuje svoji dominantnost. A to mu prospívá i fyzicky.

Dirigování je fyzicky namáhavé, bývá srovnáváno s prací dřevorubce. Co vás po koncertu nejvíc bolí? Po koncertu?

Fyzicky zpravidla nic, někdy trochu záda. Nejvíc mě vlastně bolí, že už je po všem.

Jiří Bělohlávek (59) je dnes nejvýraznější osobností mezi českými dirigenty své generace.Ve čtrnácti začal na konzervatoři studovat hru na violoncello, ale už tady založil se spolužáky malý orchestr a poprvé si stoupl za dirigentský pult. Roku 1972 absolvoval AMU (dirigování), pak nastoupil do Státní filharmonie Brno, zároveň byl asistentem Václava Neumanna, šéfdirigenta České filharmonie. Absolvoval mistrovské kursy u Sergiu Celibidache a v roce 1971 se stal finalistou Karajanovy soutěže. Třináct let vedl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, od r. 1981 byl stálým dirigentem a 1990-92 šéfdirigentem České filharmonie. Po dvou letech na svůj post rezignoval, na jeho místo nastoupil Gerd Albrecht.V roce 1994 založil z nejlepších mladých absolventů hudebních učilišť Pražskou komorní filharmonii, z níž vybudoval špičkový evropský ansámbl. Jako hostující dirigent působí Jiří Bělohlávek u nejlepších orchestrů po celém světě, nejčastěji ve Velké Británii, USA, Japonsku i Austrálii, dirigoval orchestry v Berlíně, Frankfurtu, Mnichově,Vídni, Stockholmu i Paříži...V letech 1995-2000 byl hlavním hostujícím dirigentem BBC Symphony Orchestra v Londýně, od příštího léta se na tři roky stane jejím šéfdirigentem. Od roku 1995 je profesorem dirigování na AMU. Od 1977 se datuje i jeho činnost operní, loňského prosince např. úspěšně debutoval v newyorské Metropolitní opeře s Janáčkovou Káťou Kabanovou. Má na svém kontě řadu nahrávek - především pro Supraphon, pro anglickou firmu Chandos nahrál v 90. letech šestnáct CD se skladbami českých autorů - dvakrát získal v Paříži prestižní cenu Diapason d'Or. Nejnovější záznam symfonií Bohuslava Martinů s Českou filharmonií byl letos nominován na americkou cenu Grammy. Zasloužilý umělec (1986), Zlatá deska Supraphonu (1986, 1987, 1999), medaile Za zásluhy (2001), Cena časopisu Harmonie (2004). Jiří Bělohlávek žije s rodinou a psem v Praze.