Václav Marek: Sadský rodák mezi Laponci

Narodil se 5. 3. 1908 v Sadské otci Antonínovi a matce Marii, rozené Němečkové. V roce 1913 mu zemřel otec, 1924 matka. Studoval na vyšší hospodářské škole v Poděbradech nejdříve 1923-24, po dvouletém přerušení, kdy začal dělat učně nejdříve v řeznictví ve Studené, posléze ve mlýně v Sadské, aby uživil zbytek rodiny, znovu nastoupil do školy, kterou opustil na počátku hospodářské krize v roce 1928. Ve mlýně ztratil 11. 2. 1926 levou ruku. 1928 nějaký čas pracoval u stavitelské firmy v Lomnici nad Popelkou. Vrátil se do Sadské, kde byl ovšem bez zaměstnání a musel bydlet po známých. Nejen kvůli tomu odešel již v roce 1929 do ciziny. Navštívil tak asi 20 zemí od Španělska po Finsko, příležitostně vypomáhal na rolnických usedlostech. Ostatně již jeho otce táhly daleké kraje - dochoval se unikátní deník, do kterého si Anton Marek zapisoval zážitky z cest a bojů v Alžíru, na Sinaji, v jižní Číně a Vietnamu a kterých se 1902-1906 účastnil jako voják francouzských legií.

Po prvním setkání se Sámy v letech 1931 a 1932 se začal zajímat o kulturní historii, antropologii a etnografii. Při stálém zápase o živobytí v různých zaměstnáních, hlavně v zemědělství a lesnictví, měl možnost hluboce poznat kulturu a způsob života Sámů, a to na celém území osídleném Sámy v Norsku, Švédsku a Finsku, hlavně pak v helgelandském kraji v Norsku, kde žil nepřetržitě 15 let. Postavil si zde srub a živil se výpomocemi na rolnických samotách, prací v lese, fotografováním, kreslením plánů obdělané a jiné půdy (na subvence) a lovem. Vědomosti si rozšiřoval studiem rozsáhlé severské odborné literatury, kterou mu univerzitní knihovny v Oslu, Uppsale, Stockholmu a Helsinky půjčovaly. Sám také nashromáždil obšírný etnografický materiál v zápisech, fotografiích a kresbách. Za války pomáhal českým, polským a norským dělníkům z letiště v Hattfjelldalu utéci přes hranice do Švédska, za což byl v roce 1944 zatčen gestapem a vězněn ve vojenském vězení v Mosjöenu. Kvůli nedostatečným důkazům byl později propuštěn.

Do Československa se vrátil roku 1948. Po návratu se usadil v Praze, 20. 6. 1948 se oženil s Hermínou Střízkovou, profesorkou hudby a virtuoskou ve hře na klavír a tubafon, kterou poznal v Norsku na jejím uměleckém turné. Pracoval nejdříve v Myslivecké jednotě ve výzkumu biologie zvěře. V roce 1948 žádal o přijetí do KSČ (podle vlastního svědectví měl v Norsku spoustu přátel komunistů, také do Čech se vrátil z důvodu změny politického klimatu - není příliš divu, vzpomeňme, že ČSR opustil za hospodářské krize a že sociální a vůbec životní podmínky Sámů v etnocentrických skandinávských státech se stále víc zhoršovaly, ještě v osmdesátých letech se norská vláda snažila vzít Sámům velkou část po staletých conquistách zbylé půdy - mám na mysli plánovanou stavbu přehrady na řece Altě), přijat však nikdy nebyl, podle dopisu z OV KSČ mohl být docela dobře vzhledem k dlouhodobému pobytu mimo republiku agentem cizí rozvědky. Od roku 1951 byl zaměstnán ve VÚ lesního hospodářství ve Strnadech na Zbraslavi, kde se zabýval půdní zoologií. První den, kdy chtěl nastoupit do práce, mu však bylo od spolupracovníků fyzicky bráněno ve vstupu, stejně tak i několik dnů dalších. Nakonec musela zasáhnout VB a Marek byl do práce vpuštěn. Od roku 1955 byl zaměstnán v ČS akademii zemědělských věd v ústavu vědeckotechnických informací jako odborný dokumentátor a odborný pracovník až do začátku normalizace, kdy byl z politických důvodů vyhozen. Další práci již nesehnal, odešel tedy do důchodu.

Během doby sepisoval souhrnná díla o sámské kultuře a náboženství. Vznikly tak postupně celkem tři objemné syntetizující práce, z nichž každá čítala k tisíci stran. Jako zemědělský teoretik se zajímal o zásadní fenomén života lidí v cirkumpolárních boreálních oblastech - chov sobů. O jeho vývoji, specifikách u jednotlivých národů, hlavně však s přihlédnutím ke způsobům chovu u Sámů, sepsal velice podrobné pojednání. V časopise Československá etnografie (dále jen ČSE), který vydávala ČSAV v Praze v letech 1953 až 1962, publikoval o náboženství a kultuře Sámů několik článků a drobné recenze na odbornou literaturu skandinávské provenience. Jak lze vyčíst z bibliografie, nevyhýbal se ani beletrii. V románu Kočovníci věčné touhy použil vyslechnuté příběhy, které referují o událostech při osidlování původně čistě sámských zimních pastvin v Susendalu norskými a švédskými sedláky. Ve vyprávění spojil dohromady jak paměti pastevců, tak i paměti a sedláků. V knize nalezneme též množství Markových fotografií. Druhý díl románu už bohužel nevyšel. Ze stejného pramene, z jakého bylo čerpáno při psaní Kočovníků, z tradic a navíc i ze studia oblastních i státních archivů a odborných prací vznikla historická stať Samer i Susendal, která díky své aktuálnosti vzhledem ke zmíněnému boji o Altu, byla v Norsku publikována a navržena na helgelandskou literární cenu. Na delší cestu mezi Sámy se Marek vydal znovu ještě v roce 1979. Václav Marek zemřel 14. 5. 1994