Jsem pokorný služebník kamery

Ve světě televize a filmu je Vladimír Opletal legendou. On o tom však nechce ani slyšet. Když vstupoval do Dvorany slávy soutěže TýTý - o nejpopulárnější televizní pořady a tváře - několikrát opakoval, že cenu bere i za všechny, kteří se na filmech, pořadech či inscenacích spolu s ním podíleli a nebylo na ně tolik vidět. Na ně i na svůj život zavzpomínal.

O cenách...

Pár cen už jsem ve svém životě dostal. Například v roce 1968 na festivalu v Sofii za kameru ve filmu Romeo a Julie na konci listopadu, dvakrát jsem získal cenu Trilobit, a dokonce mi dali řád Za vynikající práci. Ale v žádném případě nejsem sběratelem metálů. Proto mě zaskočilo, že bych měl být uveden do Dvorany slávy soutěže TýTý. Přemýšlel jsem, co při televizním natáčení řeknu, a řekl jsem si, že je to příležitost poděkovat za spoustu krásné práce a za více než padesát let, kdy jsem ji mohl dělat. Chtěl jsem říct, že cena není moje zásluha, že za to může štěstí, náhoda a pak spousta lidí - známých i neznámých, vedle herců a režisérů také střihači, osvětlovači, maskéři, kostyméři a mnoho dalších. Já jsem se vždycky jenom snažil, abych ostatní nezklamal. Také jsem chtěl říct, že cena vlastně náleží Československé a posléze České televizi, pro kterou jsem celý život pracoval. Vážím si toho, že do Dvorany slávy mě vyslala skupina odborníků, mezi nimiž jsou takoví lidé jako Ivo Paukert a František Filip, moji spolužáci z FAMU, nebo Gustav Oplustil a další lidé.

O profesi...

S televizí jsem začal spolupracovat už během studia. Byla ve zrodu, všichni jsme se teprve učili. Ale bylo to úžasné. Točil jsem s kamerou šestnáctkou sportovní přenosy a různé reportáže. Vzpomínám na šotík s výbornou diskařkou Olgou Fikotovou, studentkou medicíny, která v roce 1956 přivezla zlatou medaili z olympiády. Myslím, že dopadl dobře na rozdíl od sportovních reportáží, na které jsem talent neměl. Vyfasoval jsem pokaždé třicet metrů filmu a na ně jsem musel dostat nejzajímavější momenty sportovního klání. Jenomže to bylo ohromně těžké. Například u fotbalu padla jedna branka za zápas a já ji na filmu neměl. Nevystihl jsem ten pravý moment. Měl jsem problémy i s atletickými závody -třeba během na sto metrů. Start člověk natočil, ale cíl už ne...

Měl jsem veliký štěstí, že jsem se dostal k umělecké tvorbě. Někdy to bylo tím, že moji kolegové nad něčím ohrnuli nos. Já bral všechno, protože se mi všechno líbilo a na práci jsem se těšil. Režiséři tenkrát o díle přemýšleli, dbali na kvalitu. I když technika byla tehdy ve výzkumu a největší starost jsme měli s tím, aby bylo vůbec něco vidět. Soused na chatě se jednou ptal, co vlastně kameraman dělá. Těžko se to vysvětluje, lidé mají obvykle představu, že drží kameru a točí, co se děje před ní. Já jsem kameru držel jen v mládí, když jsem začínal. Pak jsem celá léta pracoval jinou technikou. Ovšem ten, kdo drží kameru, ještě nemusí být kameraman.

Pracoval jsem jednou se španělským režisérem a v titulcích jsem viděl své jméno s označením: Director of Photography. Řekl jsem si -ano, to je přesný název mé práce. V kameramanství nejde o to - přijít a natočit. Je to věc koncipovaná, předem připravená, předem dohodnutá hra lidí, kostýmů, dekorací, herců, líčení... Kamera všechny výtvarné části sjednotí, jde o výběr detailů z určitého množství.

Svůj život jsem spojil s televizí, na Barrandov jsem si na začátku své kariéry netroufl, neměl jsem na to dost ostré lokty. Jenomže když to hodnotím dneska s odstupem času, byla to obrovská výhra. Když kameraman natočil na Barrandově padesát filmů za život, málem to bylo na zápis do knihy rekordů. Zatímco já v televizi jich mám na kontě víc než tisíc.

Pracoval jsem donedávna, ale už jsem toho nechal, i když nabídky jsem měl. Ale žádná mě za srdce nevzala. Nebavilo by mě točit nekonečné seriály, protože je považuji za nesmyslné. Jediný seriál, který sleduji, je předpověď počasí. Sice k němu mám také výhrady, ale to není vina tvůrců, ale právě toho počasí.

O hercích a režisérech...

Úplně první film, na němž jsem pracoval, byly Nedohledné dálky s režisérem Janem Valáškem, spolužákem z FAMU. Vyšel jsem z atmosféry prostředí, využil jsem petrolejové lampy a jejich světlo a lidé pak říkali: Člověče, to byla atmosféra, to tu ještě nebylo. Točilo se tehdy naživo, jako v divadle. Všechno se připravilo, měsíc jsme zkoušeli, a pak teprve točili. Měli jsme dvě kamery, jednu rezervní, a vždycky v pondělí byla údržba, aby nám holky vydržely.

Barrandovským kameramanem jsem se sice nestal, ovšem dostal jsem se tam také. Měl jsem točit film s režisérem Janem Matějovským, který měl ošemetný scénář o tajných službách. Natočili jsme zkoušky a po nich nám produkční řekl, že nám velmi děkuje a můžeme jít domů, protože z filmu nebude nic. Tak jsem šel, ale cestu mi zastoupil takový menší pán, píchl do mě prstem a řekl: Vás beru! Byl to produkční pan Ouzký a už druhý den mi volal, kam mi má poslat scénář filmu Ďábelské líbánky s režisérem Zdeňkem Podskalským a že se začíná hned další den. Tak jsem do toho šel.

Rád jsem točil s režisérem Valáškem, který byl svého času životním partnerem Štěpánky Haničincové. Byl to můj spolužák a kamarád. Obrovský režisér je František Filip, pracovitý, nápaditý, jedinečný, velice zručný, a spolupracovali jsme spolu poměrně často. Nejvíc jsem toho natočil s Jiřím Bělkou, například Břetislava a Jitku, vzpomínám také na Jana Matějovského, Evu Sadkovou, Jaroslava Balíka - s ním jsem dělal asi tři inscenace a film Romeo a Julie na konci listopadu, který byl velmi úspěšný. Trvalo nám to asi šestnáct dnů a on to moc vážně nebral. Byl zvyklý točit měsíce na Barrandově a tohle považoval jenom za nepodstatnou epizodu a smál se, když jsem mu říkal, že to zřejmě bude jeho nejlepší film. A také byl.

Setkal jsem se při práci i s Alfrédem Radokem, noblesním a nápaditým režisérem, s Evženem Sokolovským, Miloslavou Valovou. Z těch mladších nesmím zapomenout na Zdeňka Zelenku nebo Ondřeje Kepku, syna Gabriely Vránové, oba je mám moc rád.

Za vynikající herečku považuji Terezku Brodskou, která zahraje cokoliv a pokaždé dokonale. Nemohu zapomenout na svou mladší spolužačku Jiřinku Bohdalovou, je totiž mladší o pár dnů. Naproti tomu Jiřinka Jirásková má pár dnů přede mnou náskok, tak o ní jako o spolužačce mluvit nemohu, nebylo by to zdvořilé.

Velmi ušlechtilý byl Václav Voska, měl jsem rád Jiřího Pivce, Zdeňka Řehoře, Danu Medřickou... Oceňuji výkony Jaroslava Satoranského, báječného herce, který by si zasloužil více hereckých příležitostí. S ním jsem točil například seriál Jaroslava Dietla Nejmladší z rodu Hamrů... Nemohu vynechat skvělého Luďka Munzara, Františka Němce, Zlatu Adamovskou, Václava Postráneckého, i současný ministr kultury Vítězslav Jandák je výborný herec... Bože, všechny jmenovat nemohu a rád bych.

O životě...

Do svých čtrnácti let jsem žil v Brodku u Prostějova a netušil jsem, že existuje taková profese, jako je kameramanství. Táta byl za války jako politický vězeň v koncentráku a já vyrůstal jako obyčejný kluk. Měl jsem však strýčka, který rád fotografoval a občas mně aparát půjčil. Fascinovalo mě to, a tak když skončila válka, šel jsem do učení na fotografa.

Pak jsem se dostal do státní grafické školy v Praze, do oddělení fotografie. Ve škole jsem měl šikovného spolužáka, chtěl jít studovat FAMU, a to mě zaujalo. Vzali mě a já už při škole začal asistovat v televizi.

Ženil jsem se jenom jednou, máme dceru Svatavu, která vystudovala ekonomii a žije v Austrálii. Před lety tam odjela na pozvání a já ji dodnes vidím, jak s batůžkem na zádech odjíždí. Provdala se tam, ale naštěstí se vídáme. Projela s manželem kus světa, má výtvarné sklony a je to strašně hodná holka. Kolikrát si říkám, že si tak hodnou dceru snad ani nezasloužím.

Se svou ženou jsem chodil jenom týden. V Hradci Králové se hrálo představení Médea s panem režisérem Novotným - otcem režiséra Petra Novotného, a to se mělo vysílat v televizi. Tak soubor přijel zkoušet do Prahy a já si v komparsu všiml takové šikovné, sympatické dívky. Po natáčení jsme šli na polévku k Šupům, sedl jsem si proti ní, prohodili jsme pár slov, pak jsem ji šel doprovodit do hotelu. Byl srpen, úplněk, zvláštní atmosféra a já jí nabídl sňatek.

Souhlasila a šli jsme hned v pondělí na úřad. Ovšem ona u sebe neměla všechny doklady, tak pro ně musela jet do Hradce. Brali jsme se tedy až v sobotu, kdy jsem dělal přenos koncertu s Gustavem Bromem v režii Ladislava Rychmana. Takže jsme ráno měli obřad a večerní hostina se odehrávala beze mne. Přijel jsem na ni jako poslední až o půlnoci. Ovšem navzdory krátké známosti i rozlítané svatbě jsme to spolu vydrželi a neměnil bych.

Život v datech

Narodil se 26. února 1931 v Brodku u Prostějova FAMU absolvoval v roce 1956 Nastoupil jako kameraman do Československé televize v roce 1957 a zůstal jí věrný až do odchodu do důchodu Jako hlavní kameraman pracoval na více než 1000 inscenacích, například: Romeo a Julie na konci listopadu (J. Balík), seriál Sňatky z rozumu 1-5 (F. Filip), Ze života hmyzu (J. Matějovský), Život a smrt malíře Petra Jana B. (J. Adamec), Nezralé maliny (F. Filip), Azrael - anděl smrti (Z. Zelenka), Láska jako trám (F. Filip), Ďábelské líbánky (Z. Podskalský), Břetislav a Jitka (J. Bělka), Návštěva staré dámy (Z. Zelenka), Stará láska nerezaví (O. Kepka), Tři dámy s pistolí (F. Filip) Je ženatý a má dceru Svatavu, která žije v Austrálii

MARIE FORMÁČKOVÁ

obsah | osobnosti