Joseph Pulitzer - geniální novinář

Joseph Pulitzer (10. 4. 1847-29. 10. 1911) oslepl, když mu bylo čtyřicet. Přesto žil život, podle kterého by mohl být natočen vzrušující hollywoodský film. Newyorský tiskový magnát, zakladatel moderní žurnalistiky, vydavatel lehce bulvárních novin, nemilosrdný bojovník proti korupci. Tohle všechno zvládl iniciátor nejprestižnější novinářské ceny na světě.

Pulitzerova cena je mimo jiné nesmrtelnou památkou na reportéra a vydavatele, který si svůj slogan "Akurátnost! Akurátnost! Akurátnost!" psal přímo na stěny newsroomu. Kontroverznímu Pulitzerovi však vděčíme nejen za cenu - synonymum novinářské kvality - ale i za snahu, kterou věnoval tomu, aby byla žurnalistika povýšena mezi povolání, jež mají alespoň jistou váhu a jasná profesionální pravidla.

HROBNÍKOVI Z LOPATY

Narodil se v bohaté rodině maďarského židovského obchodníka s obilím 10. dubna 1847. Po jedném z rodičů měl i slovenské kořeny. Stihl vzdělání v nejlepší škole metropole tehdejšího Uherského království. Chtěl být dobrodruh, rozhodl se jako velmi mladý odejít do armády. Ale měl špatný zrak a příliš křehkou konstituci. Odmítly ho i dvě další evropské armády a přijala ho nakonec jediná, americká. A tak Pulitzer jako sedmnáctiletý emigroval a bojoval v armádě Unie. Poté se, úplně bez peněz, přestěhoval do St. Louisu ve státě Missouri, města s velkou německou populací. Tam se úspěšně živil pohřbíváním mrtvých, kteří umřeli během tamní epidemie cholery. Když epidemie ustala, byl zase bez práce. Tak se stal reportérem místního plátku Westliche Post. "Nemohl jsem tomu uvěřit. Já, neznámý, nešťastný, kluk téměř z ulice, jsem byl přijat na takové odpovědné místo.

Bylo to jako sen," napsal později o svém prvním novinářském místě. Poprvé v životě se taky dostal k politice - touha po ní a nenávist k ní už mu zůstaly celý život, ačkoliv veřejně se jí nikdy věnovat nechtěl: v roce 1885 byl sice zvolen do Kongresu za stát New York, ale rezignoval po pár měsících. Proti politické zvůli, a hlavně korupci bojoval už v St. Louisu tak zapáleně, že jednou střelil do nohy tamního lobbistu. Tehdy byly zbraně celkem běžným argumentačním materiálem: Pulitzer tudíž zaplatil za postřeleného jen stodolarovou pokutu a tři sta dolarů soudní výlohy. Tato historka však předznamenala jeho kariéru. Na pokutu si totiž musel půjčit od kamarádů, a aby jim mohl splácet, nemohl se hnout a pracoval neúnavně dál pro Westliche Post. Za pár let získal v těchto novinách vlastnický podíl, který se mu vyplatil natolik, že v kupování lokálních deníků pokračoval. Ukořistil si posléze i nejdůležitější deník tamní oblasti, St. Louis Post-Dispatch. Když mu bylo jedenatřicet, měl už docela slušné jmění. Oženil se a zbohatl ještě víc. Pak se rozhodl, že půjde naproti většímu množství čtenářů, do New Yorku.

"V tomhle městě je příležitost pro noviny, které nebudou jen levné, ale i chytré, nejen chytré, ale i obsáhlé, nejen obsáhlé, ale především skutečně demokratické. Odhalí všechnu korupci a špínu, budou vystupovat proti veřejnému zlu a násilí: budou sloužit a bojovat za obyčejné lidi," řekl, když se rozhodl koupit newyorský deník New York World a navždy tak poznamenat dějiny americké žurnalistiky.

BONBÓNEK PRO OČI

World (Svět) byl v roce 1883 plátek, kterého si v New Yorku nikdo nevšiml. Pulitzer zvedl - během pěti let - jeho náklad desetkrát, tedy z patnácti na sto padesát tisíc denně. Věděl, že důvod, proč World nikdo nečte, není pověst, politická příslušnost ani obsah obecně. Cítil, co dnes složitě analyzují marketingové týmy - že důležité je i to, jak noviny vypadají. Příjemnému vzhledu říkával "bonbónek pro oči". Všechny jeho změny byly ve své době převratné. Začal používat ilustrace a nebál se rozpálit ostré politické karikatury přes půlku strany. Dva týdny poté, co World koupil, dal na titul velkou ilustraci nového, kontroverzního Brooklynského mostu - prostě proto, že o něm celé město mluvilo a že byl hezký na pohled. Grafické elementy pomohly Pulitzerovi vytvořit hiearchii stránky tak, jak ji známe dnes.

Změnil typ písma, přesunul hlavní story čísla z tradiční horní levé poloviny na horní pravou. Velmi důrazně nabádal svoje editory, aby vymýšleli pravdivé, ale chytlavé titulky a aby zprávy se stejným tématem řadili na jednu stránku. Tak vznikla ve Worldu devadesátých let devatenáctého století stránka Sport a také takzvané Ženské zprávy, kde byla nejen móda, ale v lehké formě i feministické hnutí. Inzerce v té době nabyla zásadního významu a firmy začaly poprvé v historii kupovat reklamu jen v novinách s nejvyšším nákladem. Pro Pulitzera se výše nákladu stala noční můrou a naprostou obsesí, kterou obhajoval a vysvětloval až do smrti: "Mají-li být noviny opravdovou službou veřejnosti, musejí mít vysoký náklad, protože náklad znamená inzerci a inzerce znamená peníze. A peníze rovná se nezávislost." Je jasné, že Pulitzerovy noviny nebyly žádnou lahůdkou pro hrstku intelektuálů. Byly určeny pro relativně informacíchtivou, ale rozhodně ne nijak vytříbenou čtenářskou obec. Imigranti, pracující a ženy: ty publisher Pulitzer hledal. "Naservírujte jim to stručně, aby je četli, jasně, aby je ocenili, pitoreskně, aby si je pamatovali, a především přesně, aby se podle nich mohli řídit," říkával svým zaměstnancům. Lidské příběhy, drby a skandály tehdejších celebrit se staly ne základní, ale důležitou součástí novin, poučení bylo jen trochu a až na straně čtyři. Zásadní roli hrály reportáže a v jistém smyslu investigativní žurnalistika. Jednou z nejcennějších fotografií Worldu se stal záběr na právě postřeleného starostu New Yorku Gaynora, jehož zasáhl nespokojený dělník.

Za Pulitzera se noviny rozhodně staly komerčnějšími, nebyl to však bulvár, jak jej známe dnes. Oba Pulitzerovy zásadní deníky - St. Louis Post-Dispatch a World - otevřeně podporovaly Demokratickou stranu a měly takovou váhu, že ovlivnily i volbu prezidenta v roce 1884. Ostatní noviny byly tehdy plné pohoršení nad tím, že Grover Cleveland, demokratický kandidát, má nemanželské dítě. Pulitzer se ovšem nedal zmást laciným skandálem a objevil, že republikánský kandidát James Blaine se nechal tučně podplácet od železniční dopravní společnosti, kterou spravoval. Z hanby kandidáta se rázem staly novinové titulky "Blaine, Blaine, lhář z Maine". Pulitzer měl totiž jasno: Cleveland udělal chybu v soukromém životě, Blaine zradil důvěru veřejnosti. Cleveland se stal o prsa prezidentem Spojených států. Jak sám uvedl, World a Pulitzer jeho těsnému vítězství velmi napomohli.

ŽLUTÁ ŽURNALISTIKA

Přelom devatenáctého a dvacátého století se v New Yorku nesl ve znamení mediálního boje dvou gigantů: mladšího Williama Randolpha Hearsta a staršího Josepha Pulitzera. Hearst, muž velkých a nikdy neukojených politických ambicí, získal většinový podíl deníku Journal v roce 1895. A rozhodl se, že Pulitzera rozdrtí - což se mu málem podařilo. Hodně úspěchu Hearstova Journalu lze prý přičítat tomu, že napodoboval Pulitzerův styl práce. V lednu 1896 přeplatil Hearst například komiksového autora Richarda Feltona Outcaulta, který kreslil tehdy populární seriál The Yellow Kid - Žlutý kluk. Byla to přitom Pulitzerova inovace, on zařadil komiks do nedělního vydání svého Worldu. Mnoho čtenářů proto okamžitě zrušilo předplatné Worldu a následovalo svou oblíbenou komiksovou postavičku do Journalu. Pulitzer se ale nevzdal a rozhodl se v komiksovém seriálu pokračovat. Řekl svému zaměstnanci Georgi Luksovi, aby kluka ve žlutém tričku kreslil dál, jako by se nic nestalo. Každý z deníků tak měl stejného žlutého maskota. Tak začala bitva komiksových novinových proužků, které do dějin vešly pod názvem "žlutá žurnalistika".

Až hysterická soutěživost obou deníků však zašla i tam, kam neměla, což Pulitzerovi přineslo pověst senzacechtivého oportunisty. Šlo o výbuch americké bitevní lodi s názvem Maine v havanském přístavu 15. února 1898, kdy zemřelo dvě stě šedesát lidí. Příčiny výbuchu se vzhledem k následující španělsko-americké válce o Kubu vyšetřovaly, a zatímco všechny seriózní newyorské noviny včetně listu The New York Times (ty tehdy prodaly slabých deset tisíc denně, a neměly tudíž tolik peněz jako Hearst s Pulitzerem, aby mohly na každé krizové místo vyslat svého reportéra) a Evening Postu trpělivě čekaly, jak vyšetřování dopadne, World i Journal začaly neseriózně spekukovat nad tím, že exploze nebyla náhodná a že za ni mohou Španělé. Dva dny po explozi zase World i Journal uvedly, že explozi způsobil nastrčený vadný kabel - později se ukázalo, že to byla lež. World během týdne po tragédii lodi Maine prodal pět miliónů výtisků, ale záměrná manipulace s fakty byla pro Pulitzera velká, neodpustitelná rána: jeho pozdější korespondence dokazuje, že ho "neakurátnost" v tak politicky důležité věci pronásledovala až do konce života.

Budiž mu omluvou, že - možná díky svému imigrantskému původu - upřímně bojoval za práva chudých. Jeho noviny se nikdy neuchylovaly k lacinému cynismu. I série článků o tom, jak převézt z Francie do New Yorku dnes legendárdní sochu Svobody, svědčí nejen o Pulitzerově idealismu, ale i o schopnosti využít příležitost. Věděl, že jeho noviny čte hodně lidí, kteří se nenarodili v Americe, a snažil se proto ukázat stanovisko listu jasně: "Byla by to pro New York a pro celou americkou republiku nepředstavitelná ostuda, kdyby nechala Francii, aby nám věnovala tento výjimečný dar, a my bychom pro něj nebyli schopni zařídit ani dovoz, ani místo. World je lidový deník, a tak se naši lidé spojí a seženou ty peníze." I to se nakonec Pulitzerovi podařilo. Konečná sebraná suma byla přes sto tisíc dolarů, přispělo více než sto dvacet tisíc lidí.

CO BYCH ASI TAK PO SOBĚ ZANECHAL

Jednoho dne roku 1887 vešel Pulitzer do své redakce Worldu a vzal do ruky článek, který chtěl zredigovat. Když zjistil, že stránku téměř nevidí, šel domů a zavolal očního lékaře. Stav byl vážný. Lékař mu nařídil zůstat šest týdnů v klidu v temném pokoji, aby si zachránil zrak. Nepodařilo se a on chodil po zbytek života s černou páskou přes oči. Měl také astma, slabé plíce a cukrovku. Trpěl permanentním vyčerpáním, kvůli stresu nemohl spát. Pomoc hledal všude, například i u doktora Ernesta Schweiningera, který úspěšně léčil Ottu von Bismarcka. V roce 1890 se musel vzdát svého křesla ve Worldu a odjel na radu lékařů na cestu kolem světa.

Od čtyřiceti let byl úplně slepý na pravé oko, na levé rozlišoval jenom světlo a stín. svou vydavatelskou říši však přesto řídil ještě dalších dvaadvacet let, ať už na moři (kde byl často, protože ho to uklidňovalo), nebo na souši, doma, nebo v zahraničí (hodně času trávil v Evropě). Až do konce života jezdil v newyorském Centrálním parku na koni. Kdekoli měl při ruce nejen osobního lékaře, ale hlavně čtyři sekretáře, kteří mu každý den předčítali celý deník World a jimž okamžitě poté diktoval poznámky, jaké k jednotlivým článkům měl. Ty se okamžitě posílaly do redakce. Bylo to právě jeho permanentně a vážně podlomené zdraví, kvůli kterému už v devadesátých letech devatenáctého století začal přemýšlet, jak by svou práci zachoval pro budoucí generace. V roce 1892 se proto spojil s prezidentem prestižní Columbijské univerzity v New Yorku Sethem Lowem, aby mu předal svůj převratný plán na založení první fakulty žurnalistiky. Low plán sice předložil správní radě, ta ale kategoricky odmítla věnovat na projekt byť jen dolar. Pulitzer však věřil, že by se žurnalistika měla stát jednou ze "skvělých a oduševnělých profesí", a tak za novou katedru lobboval dalších deset let. Teprve v roce 1902 se o jejím založení začalo vážně uvažovat, i když i tehdy se správa školy obávala, že tím výrazně klesne prestiž celé univerzity. První a dnes nejlepší i nejslavnější americká fakulta žurnalistiky byla na Columbijské univerzitě v New Yorku otevřena v roce 1912, rok poté, co čtyřiašedesátiletý Pulitzer zemřel na srdeční infarkt na své jachtě Liberty, která v té době patřila k největším na světě.

Zanechal po sobě téměř devatenáct miliónů dolarů, což byla na tehdejší dobu neuvěřitelná částka. Dva milióny z toho věnoval na fakultu žurnalistiky, milión Metropolitnímu muzeu a další milión Newyorské filharmonii, podělil i několik věrných zaměstnanců a také svou ženu a pět dětí - tři syny a dvě dcery. Jedním z bodů Pulitzerova plánu na fakultu žurnalistiky byla i cena, která by každoročně vyhlašovala novinářské vítěze v různých žánrech a kategriích. Cena se ovšem, přál si Pulitzer, měla začít udělovat až tři roky po zahájení činnosti fakulty. První Pulitzerovy ceny však byly nakonec uděleny až v roce 1917. Od té doby jsou vyhlašovány každý rok. Vedle Pulitzerovy biografie bylo použito také seminární práce Johna Therkelsena Joseph Pulitzer and His Prize (Drew University, USA).

REFLEX

obsah | osobnosti