Hvězdy objektivem Ondřeje Pýchy

V Ondřeji Pýchovi dřímá umanutá posedlost, pro jiné asi nepochopitelná. Vždyť kdo by jel na vlastní náklady kvůli portrétu nějaké české hvězdy přes půl zeměkoule? A to jen proto, že tvář dotyčného bude mít na fotografii exotičtější pozadí, než je Karlův most, a že se v ní bude pravděpodobně zračit i jiný, intimnější odlesk duše…

Ve svém řemesle tak Ondřej Pýcha využívá známého sociologického úkazu, který ostatně známe asi všichni, i když nejsme celebrity a profesionálně nefotíme. Když vyjedeme do ciziny a potkáme tam nějaké Čechy, máme k sobě mnohem blíž. Venku totiž zafunguje národní integrita, magnet sounáležitosti, tedy pocity, které nám doma často chybějí. "Jezdím za našimi lidmi do ciziny, protože daleko od domova jsou vnímavější nejen k okolí, ale i sami k sobě, navíc tam s nimi rychleji navážu kontakt potřebný k tomu, aby vznikly bezprostřední, uvolněné fotky."

Nová místa inspirují

Mezi řadou jiných jel do ciziny fotit i Richarda Müllera. "Richard si užíval, že je v zemi, kde ho nikdo nepoznává, a byl proto i v dobrém rozpoložení. Dokonce v tak dobrém, že během čtrnácti dnů složil celé album. Vyhlédl jsem si na focení dobrou městskou kulisu, bohužel to bylo na frekventované křižovatce, kde jezdila fůra aut a po chodníku pochodovaly mraky lidí. Richard stál na kanále u chodníku a já vždycky vlétl do vozovky s foťákem a doufal jsem, že mě nesrazí auto. Zkoušel jsem se trefovat do okamžiků, kdy za Richardem nebudou žádní chodci a před ním žádná auta - když jsem později vyvolal film, bylo tam jen jediné okno, kde stál Richard sám," vzpomíná Ondřej Pýcha.

Z čeho dotuje cesty za umělci, když návratnost vložených prostředků je víceméně ve hvězdách? "Beru to jako prestižní záležitost. Pokud mi pak vyjdou fotky jako obal CD, mám dobrý pocit a už ten samotný fakt je pro mne odměnou. Peníze na cesty přesouvám z lukrativnějších zakázek, třeba z reklamních fotek. V mém pojetí je ekonomika focení taková, že na něčem vydělám a na něčem zase prodělám, ale prodělku nelituji, protože mi přinesl jiné hodnoty než peníze."

"Teď mám rozfocený projekt, ze kterého bych rád uspořádal na podzim výstavu. Začal jsem cestovat za našimi fotbalisty, kteří jsou roztroušeni po Evropě. Vždycky jsem si totiž říkal, že jejich portréty známe jen z hotelů nebo stadionů. Chci je nafotit v prostředí jejich klubů a momentálních domovů." Ondřej Pýcha tak fotil Tomáše Ujfalušiho ve Florencii, Marka Jankulovského v Milánu, Jaroslava Plašila v Monaku či Vladimíra Šmicra v Bordeuax.

"Pro mě jsou cizí prostředí inspirující, baví mě lidi komponovat do nových lokací. Nejsem ateliérový typ, ještě když jsem si držel velké studio, stejně jsem nakonec focení skončil na terase. Myslím, že i lidem, které fotím, schází v ateliéru kyslík," vysvětluje.

Takřka samouk

Sám obecný pojem fotograf je pro vyjádření profese zavádějící, nicméně lidé jej používají pro všechny. Promítněme si paralelu do sportu. Jak by se nám líbila informace, že sportovec se šel po sportování projít? Dovedli bychom si vůbec něco představit? Pokud se neřekne fotbalista, hokejista, tenista a podobně, je taková informace k ničemu. Ve fotografii je ovšem zrovna tolik odvětví jako ve sportu. "Kdyby mi dal někdo vyfotit orosenou sklenici piva pro reklamu, neuměl bych to, ale pokud je reklamní snímek piva spojený s focením lidí, jdu do toho…"

Ondřej Pýcha je vyhraněný typ. Na Střední průmyslové škole grafické v Hellichově ulici v Praze nenáviděl fotografická cvičení s velkoformátovými přístroji na ploché filmy, umístěnými na stativu. "Měl jsem rád reportáž, ale za celou dobu jsem se na škole nedostal ani k bleskům." Atak je Ondřej Pýcha - v žánru, který dělá - paradoxně fotografem samoukem, i když odmaturoval na fotografické škole. "Nefotím ze stativu, to by mě svazovalo, běhám kolem lidí a fotím reportážně z ruky, jen tak se dají najít nové úhly záběru podřízené okamžitému nápadu."

Přestože patří k mladé generaci, digitální technika v jeho tvorbě nepřevládá. Je příznivcem snímání na kinofilm a v poslední době si dokonce oblíbil i středoformátový přístroj na svitkové filmy. Zatímco u kinofilmového obrazu je obdélníkový poměr stran 2:3 (24 x 36 mm), u středoformátového je také možnost volby čtvercového poměru 6 x 6 cm. "Čtvercový formát mi dává novou perspektivu pohledu na svět, nutí mě jinak přemýšlet a zásadním způsobem tak ovlivňuje aranžmá snímků a jejich obsah."

Svá hlavní témata - muziku a sport - si našel ještě na škole. Mezi mladými kapelami má dnes jeho jméno výborný zvuk a díky tomu realizoval více než 100 obalů CD. Mezi jeho první objekty patřili Plexis, Wohnout, Kurtizány z 5. Avenue, nyní kupříkladu fotí obal CD pro Annu K. a Support Lesbiens. "Dělám žánr, který je na očích a je hodně atraktivní. Je zájem nejen o umělce, kteří jsou na fotkách - myslím, že i fotografové tohoto odvětví mají v médiích více prostoru. Já si toho vážím. Legrační je, že se mě někdy lidé v hospodách u piva ptají, jestli taky fotím holky, protože si myslí, že fotografové si vybrali svoji profesi hlavně kvůli tomu, aby se před nimi svlíkaly dívky. Ale já jsem nikdy nefotil akty, a dokonce ani booky pro fotomodelky, to mě prostě nebere."

Asi nejzajímavější osud z jeho fotografií měl portrét kanadské zpěvačky Alanis Morissetteové. "Jeli jsme za ní s Honzou Dědkem dělat rozhovor do Holandska, já sice měl foťák, ale vlastně jsem moc nepočítal s tím, že Alanis svolí k focení. Měli jsme s ní sraz dole v hotelu a já ji nejdřív ani nepoznal, měla brýle a stažené vlasy. Kupodivu s fotografováním souhlasila, udělal jsem s ní před hotelem jeden kinofilm. U nás ale fotky nikdo nechtěl, že prý si není podobná. A tak vyšla jen taková umrněná fotečka a já myslel, že tím to všechno skončilo. Pak byla Alanis Morissetteová dva roky na turné, a když se vrátila, aby vydala nové DVD, přehrabovala se výstřižky, kde objevila moji fotečku, jenže ani nevěděla, ze které země jsem. Jen to, že odněkud z východu. Tak volali do Maďarska… až mě postupně vypátrali a moje fotka se tak ocitla na obalu DVD Alanis Morissette."

Život v datech

26. května 1975 - narodil se v Praze 1990 až 1994 - studoval Střední průmyslovou školu grafickou v Praze, fotografoval pro Stadion a hudební časopisy 1995 - má svobodné povolání a pokračuje ve fotografování umělců, zejména muzikantů, herců a sportovců 2002 - byl zařazen do knihy Osobnosti české reklamní a módní fotografie 2003 až 2004 - autorská výstava Lidi! 2006 - projekt výstavy Portréty českých fotbalistů působících v Evropě Dílo: jeho snímky jsou na více než 100 CD našich i zahraničních hudebníků: Anna K, Black Milk, Těžkej Pokondr, Bohouš Josef, Wohnout, Support Lesbiens, Kurtizány z 25. Avenue, Dara Rolins, Ready Kirken, Chinaski, Lucie, Lucie Bílá, Aneta Langerová, Lenka Filipová, Vlasta Horváth aj.

OLEG HOMOLA

obsah | osobnosti