David Radok: Vycepovaný profesionál

Nosí slavné příjmení, ale svou vlastní kariéru si vybudoval zcela sám. Ani to jinak nešlo. V cizině jeho jméno beztak nikdo neznal. David Radok, syn významného divadelního a filmového tvůrce Alfréda Radoka, prožil v zahraničí přes dvacet let svého života. S rodiči odešel coby čtrnáctiletý roku 1968.

Ztracené iluze

Emigrace leckdy notně zamíchá s lidskými představami. Něco podobného se přihodilo i Davidovu otci. "Švédsko bylo pro mé rodiče vysněnou zemí, vzorem demokracie, slušnosti a sociálního cítění. Proto si je zvolili za nový domov. Bohužel se ukázalo, že mnoho věcí je jinak," vzpomíná David Radok.

Psal se začátek sedmdesátých let a západní Evropou se přehnala vlna levicových nepokojů. "Švédsko tehdy ovládl falešný levičácký duch. V divadlech panovala představa socialistického realismu, uváděly se takzvané hry pro pracující. Spoustu divadel to tehdy zničilo. A nejen divadel, vždyť tehdy byl z fakulty vyhozen - jakožto konzervativec - Ingmar Bergman," říká Radok. Teprve nedávno přišla švédská média s překvapivým zjištěním. "Ukazuje se, že celé toto hnutí nebylo spontánní, jak se dosud myslelo, nýbrž že bylo organizováno a finančně podporováno z tehdejšího Sovětského svazu," dodává Radok.

Pro Alfréda Radoka znamenala taková společenská atmosféra konec nadějí na soustavnou uměleckou práci. Nicméně mezi projekty, které v Göteborgu ještě stihl, byla i Verdiho opera Trubadúr. Jednoho ze statistů tehdy dělal jeho syn - nikoli však z hlubokého zájmu o divadlo. Prostě se dohodl s několika kamarády. Otec Radok tak měl mnoho důvodů strachovat se Davidovu budoucnost.

Škola života

V útlém mládí všechno vyhlíží růžově, a tak i teenager David prožíval odchod do ciziny a zakotvení ve skandinávské společnosti snáze než rodiče. Mezi švédskou mládež zapadl docela přirozeně, rychle se naučil jazyk. "Nějakou averzi vůči sobě jakožto cizinci jsem tehdy nepociťoval," podotýká. Na rozdíl od svých vrstevníků v Čechách si vypěstoval patřičný rozhled - mohl cestovat a viděl život v mnoha evropských zemích. "Získal jsem tak povědomí o různých mentalitách, různém chování. Myslím, že to byl jeden z nejdůležitějších momentů v mém dospívání: naučit se toleranci a umět přijímat jiné názory, jiné pohledy na svět," zdůrazňuje.

David Radok nikdy neabsolvoval žádnou divadelní školu, ale prošel divadlem od píky. Ještě předtím, po skončení základní školy, studoval rok angličtinu v Cambridgi. O prázdninách projezdil Francii a na cestu si vydělával hrou na kytaru. "Operu jsem tehdy ani neposlouchal, chtěl jsem hrát spíš rokenrol," přiznává. Vyzkoušel si ještě trombon, dokonce se pokoušel dostat na konzervatoř, ale neuspěl. "Naštěstí pro všechny orchestry," poznamenává s úsměvem. Doma v Göteborgu udělal maturitu a jako statista prošel několika inscenacemi. Po otcově smrti v roce 1976 se uchytil i jako kustod v orchestru, vyzkoušel si práci kulisáka, a když pak divadlo hledalo asistenta režie, padla volba právě na Radoka. Dostal se k slavnému Elijahu Moshinskému. Pozoroval, sbíral zkušenosti. Divadlo se mu začalo líbit - a opera zvlášť. Pak se v Göteborgu naskytla první velká šance, samostatná režie opery Médium italského skladatele Gian Carla Menottiho. Radok ji nepromarnil. Stal se z něho definitivně profesionální operní režisér.

Dnes už pohlíží na své začátky s nadhledem. "Když máte patřičnou praxi, ale postrádáte odborné vzdělání, má to klady i zápory. Já měl výhodu, že jsem každodenní chod divadla zažil na vlastní kůži. Získal jsem respekt k jednotlivým divadelním profesím, ale také mě málokdo oklamal, věděl jsem, jak co funguje. Na druhou stranu jsem objevoval věci, aniž jsem tušil, že je dávno přede mnou objevili jiní," poznamenává Radok. Mladý režisér se začal pravidelně objevovat na všech větších i menších skandinávských scénách a hostoval i v dalších evropských divadlech. Dostal se do běžné mezinárodní konkurence a naučil se profesionalitě, stoprocentnímu nasazení, pracovitosti, důkladnosti. V Göteborgu se postupně vypracoval na pozici prvního režiséra, kterou zastává dosud. "Připravuji jednu inscenaci do roka, podílím se na volbě repertoáru a jeho obsazení, pomáhám získávat režiséry a výtvarníky," vysvětluje.

Svůj režijní rukopis charakterizuje spíš jako tradiční. "Když strčíte Traviatu do bazénu, půlka publika vás vypíská, druhá si myslí, že viděla něco nového. Nápady tohoto druhu vymyslíte během tří minut, ani nemusíte být režisér. Ale najít klíč k vyprávění příběhu pr o publikum, to už je složitější," poznamenává.

Návrat ke kořenům

V Československu se o Radokovi stejně jako o jiných emigrantech nemluvilo. A Radok sám ani nepomyslel, že by ještě spatřil starou vlast. "Československo jsem odepsal - nevěřil jsem, že se vrátím," přiznává. Rok 1989 všechno změnil. "Po návratu jsem s překvapením zjistil, že kořeny v podvědomí jsou stále silné," říká. Vrátil se nicméně do země léta uzavřené, nepřístupné podnětům zvnějšku. "Myslím, že se česká společnost stále ještě vymaňuje z jakési úzkoprsosti, určitého navyklého způsobu myšlení. Chybí mi tu velkorysost, respekt k jiným názorům, k jinému individuu, ať už má tmavou nebo bílou pleť, ať je křesťan nebo žid," zdůrazňuje Radok.

V cizině vycepovanou profesionalitu, bez níž si žádný umělec nezajistí práci, David Radok po návratu domů postupně zužitkoval a domácímu publiku ukázal, jak živoucím žánrem může být opera i na prahu 21. století. Jeho první inscenace v pražském Národním divadle, obě mozartovské, nebyly neúspěšné, ale skutečný triumf přišel koncem devadesátých let. Možná to byl i výsledek Radokova uměleckého a lidského vyzrávání.

Nejprve vyvolal roku 2000 v Národním divadle senzaci inscenací Šostakovičovy opery Lady Macbeth Mcenského újezdu, kterou přesadil z 19. století do doby stalinského teroru. Také díky představitelům titulních rolí Klaudii Dernerové a Sergeji Kunajevovi a hudebnímu nastudování Františka Preislera se zrodilo mimořádné drama o vášnivé lidské touze po svobodném rozletu. Patrně žádné divadlo na světě nemělo v té době - a možná ani od té doby - tak vyváženou a silnou inscenaci tohoto díla. O rok později Radok zazářil podruhé: s Bergovým Vojckem, operou, která se v Praze nehrála čtyřicet let. Tentokrát šlo o koprodukci s operním domem v Göteborgu. Následovala vítězství v anketách, ceny kritiků, obdiv divadelní veřejnosti - a nejen té operní.

V současnosti pracuje David Radok opět v zahraničí. V Göteborgu dokončil inscenaci Mozartova Dona Giovanniho a společně s Josefem Kroutvorem dopsal libreto k nové opeře o Franzi Kafkovi. Hudbu komponuje švédský skladatel Jan Sandström, premiéra by se měla konat v Göteborgu roku 2005. "Chceme se na Kafku podívat trochu z jiného úhlu pohledu. Všichni totiž vědí, kdo byl Kafka, ale málokdo ho četl. Informace o něm jsou vesměs povrchní, lidé většinou tuší jen tolik, že to byl depresivní člověk," vysvětluje Radok. Dalším úkolem bude Rossiniho Lazebník sevillský na festivalu ve francouzském Aix-en-Provence.

Radok dnes žije střídavě ve Švédsku, kde bydlí jeho matka a sestra, a v Čechách, kde dostal v restitucích zpět otcův dům v jihočeských Kolodějích. "Táta měl obavy o mou budoucnost," vzpomíná. "Snad teď někde vidí, že se jako režisér uživím."