Dara Rolins: Zpívám o tom, čemu rozumím

Čtyři roky trvalo, než jste přišla s novou deskou. Není to dlouhá doba hledání?

V podstatě ano. Taky mě zaskočilo, že jsou to čtyři roky. Ale nebylo to tak, že bych počítala nervózně dny a nevěděla, co dělat. Desku jsem chtěla natočit a vydat už před rokem. Ale stalo se to v době, kdy jsem dala přednost lásce a Sibiři. Možná to bylo dobře.

Vážně?

Prvotní záměr byl natočit desku s americkými kamarády, s nimiž jsem připravila čtyři nebo pět demosnímků. Byly to striktně hiphopové kousky. Mladí hoši z New Yorku, zlatá mládež. U nás jsou známí třeba Neptunes nebo Pharrel Williams.

Ale to jsou hodně zavedené persony!

Mí kamarádi jsou jejich stoupenci nebo lidi, kteří stojí za jinými projekty, ale stejně významnými. Z devadesáti procent to byli stoprocentní černoši. I muzika se tvářila striktně černě.

A jak to, že chtěli vás, bílou zpěvačku z Česka a Slovenska?

I já jsem chtěla je (smích). Bylo to vzájemné chtění. Mám k téhle muzice blízko, vždycky mě bavil soul, funk a věci, které čpěly černotou. Ale fakt je, že i když tu muziku poslouchám ráda, nejsem stoprocentní hiphoperka. Určitě se tenhle druh muziky podepsal na mé nové desce, ale je to jedna z částí mozaiky. Kromě hip hopu mám ráda taneční scénu, což se ukázalo na poslední desce. Mám ráda také popové klasiky. Nakonec bylo roční zdržení dobré. Utřídila jsem si sama v sobě, co vlastně jsem. Tahle deska se pak psala jedním dechem.

Proč sešlo ze spolupráce s newyorskými kamarády?

V době, kdy to mělo pokračovat, jsem dala přednost lásce. S newyorskými kamarády jsem stále v kontaktu, ale přestože společné nahrávky jsou povedené i dnes, nepasovaly do konceptu nového alba. Deska D1 má jednu tvář. Texty i muzika - to vše začalo a skončilo u mě.

Co k tomu vedlo?

Navenek se může zdát, že během té doby jsem odpočívala. Stále mám kolem sebe pět diktafonů. Jeden v obýváku, druhý v ložnici, další v autě, jiný v kabelce nebo tašce. Nahrávám hudební a textové nápady. Mám sešit, do kterého si zapisuji zážitky nebo slova, která mě volně napadnou. Taková poezie ulice. K těm textům jsem v jeden moment sedla a probrala je. Samozřejmě čtyřicet procent byl odpad, který má kouzlo daného okamžiku. Jiné věci čas prověří. Tohle mě baví i dnes a má to hlavu a patu. Proto jsem chtěla, aby deska byla jeden příběh. Jako ta cesta, "dé jednička".

Ale na D jedničku motoristé docela nadávají. Jen ty zácpy…

Já o ní nemůžu říct nic špatného. Dé jednička je super! Ke mně se chová milosrdně.

Jak se promítla do muziky zmíněná láska a Sibiř?

Zpívám o tom, čemu fakt rozumím a co prožívám. Vše se točí kolem vztahů až po nejintimnější momenty, které prožívám se svým partnerem "pod perinou". Všechno jsem tam dala, protože jsem si říkala, že jedině tak to může být uvěřitelné.

Není ta otevřenost nebezpečná nebo dvojsečná?

Nemám pocit, že je to z mých úst příliš odvážné, že by mi někdo mohl něco vyčíst. Fakt jsem zažila špatné i dobré věci a mohu říct, že takhle to prostě v životě je, ve vztahu i v lásce.

Víc o tom můžete mluvit?

Kdyby mi bylo dvacet a padala ze mě nějaká moudra, i když bych něco opravdu prožila, každý by mohl oprávněně říct: "To je paní chytrá." Myslím, že ve třiatřiceti mohu zobecnit a říct pár chytrostí, na které jsem si sama přišla. Podrobným studiem. (smích)

Co si člověk může odnést z takové Sibiře?

No to byste se divil (smích). Myslím, že kdybychom s Járou neprožili téměř rok na Sibiři, už bychom spolu nebyli. Drsné prostředí. Střet s realitou je tam tak viditelný, že okamžitě vidíte, co je štěstí a co neštěstí. Když jsme narazili na problémy, které jsem předtím řešila bouchnutím dveřmi, na Sibiři to nefungovalo.

Leda že by člověk musel utéct někam do tajgy?

Nebylo kam utéct. Věci musíte okamžitě řešit, protože před nimi neutečete. To náš vztah posílilo. Drsná Sibiř.

A vydrželo to i po návratu?

Vydrželo. My jsme ve šťastném svazku, i když můj přítel není ještě rozvedený. Ani tenhle moment mi nedělá problém mluvit o partnerovi jako o mém muži snů.

Takže jste vlastně všechny diktafony, banku hudby, textů, snů a pocitů předložila producentovi Janu Kleníkovi, nebo jste už měla hotové nějaké obrysy písniček?

Vždycky jsem chtěla, aby Honza byl jeden ze spolupracovníků. Oba jsme jeli nejdřív do Ameriky, abychom připravili album. Chtěla jsem vytvořit telemost mezi New Yorkem a Prahou, abychom propletli slovanské vlivy s těmi černými americkými. Mých nápadů ale bylo tolik a daly se říci jakoby jedním dechem. Nechtěla jsem je rozbíjet pro efekt tím, abychom na desce měli Američany.

Nebylo by to dobré pro reklamu?

Jasně, že by to bylo plus, co si budeme vykládat. Ale takhle to je jeden příběh. Honzu Kleníka znám snad sto let, hudebně mi rozumí nejvíc a dokáže se vcítit do toho, co chci sdělit. Já nejsem tak hudebně zručná, ale dokážu mu přesně říct, co chci. Honza je výborný v tom, že se neomylně vydá správným směrem. A takhle se nám podařilo udělat celou desku.

Máte nějaký slogan nebo větu, kterou by se dala deska pojmenovat?

Nedokážu najít výstižnější slovo než D1. V názvu, i když je kraťoučký, je řečeno úplně všechno. Cesta je přece symbol jako hrom. Když se člověk vydá na cestu, i věci se dávají do pohybu. Tuhle symboliku neumím přebít ničím silnějším. Původně se deska měla jmenovat 33.

Ale tenhle název měl Richard Müller?

Ano. Zvláště na Slovensku se to ví. Lidi kolem mě se obávali, jestli bych měla přiznávat, že je mi třiatřicet. Jestli je to vhodné. Já jsem to neřešila. Mně se název líbil, třiatřicítka je magická. Kdyby název nepoužil Richard Müller, trvala bych na něm. Název D1 jsme vlastně nehledali, najednou to vyplynulo, když jsem si připomněla, že na D1 jsem dvakrát v týdnu. Tam a zpět. Stále jezdím na Slovensko.

Chci, aby to znělo, jako když jede cirkus

Samozřejmě. Když jsme u pilin z manéže, říkala jsem mu: "Chci, aby tahle píseň zněla, jako když jede cirkus." On se ptal: "Jak jede?" "No jede. Představ si vozy, jak se táhnou za sebou, fouká vítr a vepředu je bubeník, který hraje na obrovský těžký buben." On říkal: "Takže to budou spíš kočovníci?" Já mu odpověděla: "Ne, jede cirkus." Takhle jsme se domlouvali u každé písničky.

Píseň Owner Of A Lonely Heart jste převzala od britské kapely Yes. Proč jste ji zazpívala ještě křehčeji než Ian Anderson?

Byl to záměr. Nemělo by smysl, aby zněla stejně. Změnili jsme to, co se změnit mělo, aby píseň byla o mně. Já tu starou písničku miluju. Mám ráda spoustu věcí z 80. let, ale u téhle skladby to bylo jednoznačné. Když jsme vybírali vhodnou píseň, Honza Kleník pouštěl své favoritky mně a já přehrávala své priority jemu. Fakt jsme se hodně odvázali, byl to takový studiový mejdan. Pak Honza pustil Yes a já řekla: "Tuhle nahrávku mám připravenou, chtěla jsem ti ji pustit." Bylo to jasné, dál už jsme přestali vybírat.

Jak budete prezentovat písně živě?

Určitě budeme mít kapelu i počítač. Chci, aby zvuk koncertu odpovídal tomu, co zní na desce. Chceme vyjet na různé festivaly, v září se vydáme asi na turné.

Na kterém festivalu by se vám hrálo nejlíp?

Na velkých scénách jsem vystupovala naposledy se Sexy Dancers. Určitě to bude na Slovensku Pohoda. Tahle deska není úplně taneční jakomé předchozí album, nevím, jestli se úplně hodí na dýdžejskou scénu. Hráli jsme v klubech a nyní vycházíme na světlo boží, budou to spíš koncerty. Chtěla bych dělat vystoupení s velkým pódiem a zadními projekcemi. Rádi bychom vystupovali třeba na náměstích.

Hudba je první, ale zajímají mě i jiné věci

Jako zpěvačce je mi občas vyčítáno, že se o mně píše víc v souvislosti s módou. Mám se prý vyjadřovat jen prostřednictvím hudby. Snažím se o to, ale mě baví víc věcí. V rámci muziky vnímám i svou image. To přece není minus. Naopak, když jsem ve světě showbyznysu, vnímám to jako povinnost. Součást hry, která se odehrává kolem hudby, je pro mě stejně důležitá. Madonna je pokaždé jiná a k hudbě pokaždé přidává několik dalších "balíčků". Tenhle přístup je mi blízký. Když jsem se začala bavit o desce, tak mě zajímala od A po Z. Od toho, jak budou vypadat fotky, jaký bude obal, hudba, texty. Vše má být ucelený příběh. D1 není konec té cesty.

Bude "dé dvojka"?

Ne. Za rok, až odjedeme turné, chci vydat přemíchané verze písní z dé jedničky s tanečními verzemi pro dýdžeje a kluby. Ve světě se to dělá úplně běžně, taková alba vydávají všechny Madonny, Janet Jacksonové nebo Beyoncé. Mě na těchto ženských baví, že nejsou jako hlásné trouby, kterým někdo napíše písně, které se vyfotí na titulce magazínů s novým účesem. Jsem ženská, kterou vedle podstatných a důležitých věcí baví i ty povrchní. Pokud je mám tak nazvat. Zajímámě móda a nestydím se za to, že jde ruku v ruce s muzikou. A nemám pocit, že díky tomu je moje hudba povrchní.

Které další zájmy vstupují do vaší hudby, stále ještě šéfujete klubu?

Ne, toho jsem se vzdala v době, kdy do podniku vstoupili další partneři a rozhodování nebylo už jenom na mě. Přestalo mě to bavit. Nápadů nebo představ mám samozřejmě mnoho. I vzhledem k tomu, že sama sebe nevidím za dvacet let na pódiu. Nemám ten pocit, že jsem jako Helenka Vondráčková. Muzika je zásadní, ale pro mě má víc vstupů a výstupů, které mě zajímají.

A co sport?

To mě baví. Zvláště díky tomu, že mám po boku sportovce, začala jsem volný čas trávit také jinak. Je to očistec začít ráno tím, že si člověk jde zaběhat. Dělám to od doby, co se vedle mě probouzí Jára, který vstává každý den na tréninky. Celý byt se jakoby probere, vše se rozhýbe. Obvykle jsem dopoledne trávila tím, že jsem byla u počítače na e-mailu, něco jsem si psala nebo jsem rozbíhala pracovní den. Teď chodím běhat nebo cvičit. Když chci, aby turné vypadalo jako deska, je to jen ku prospěchu věci. Chci se za mikrofonem hýbat, tančit. K tomu se trénink hodí.

Jak vidíte vzdálenější budoucnost?

Můžu být autorka nebo producentka. Vlastně se tím zabývám na každé desce. Jsem u každého zvuku i závěrečného míchání. Baví mě být třeba jenom muzikantem. Ale třeba bude všechno jinak.