Vědec, kterému učarovaly komety
Ve druhé polovině padesátých let chodili na přednášky z astronomie na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy v Praze tři studenti: Jiří Grygar, Luboš Kohoutek a Zdeněk Sekanina. Malý počet budoucích astronomů nebyl výjimečný, republika jich tolik nepotřebovala. Výjimečné bylo něco jiného - všichni tři se proslavili. Zdeněk Sekanina se vypracoval mezi nejvýznamnější americké astronomy
Všichni tři se sešli až po dlouhých jedenatřiceti letech na podzim 1999 v Brně na debatě o astronomii 20. století.
Synek z "buržoazní" rodiny
Zdeněk Sekanina se narodil 12. června 1936 v Mladé Boleslavi. Matka pracovala jako učitelka, otec architekt měl stavební firmu. Po válce oba vstoupili do národně socialistické strany, která byla největším oponentem komunistů. Po únoru 1948 přišla Státní bezpečnost k Sekaninům udělat domovní prohlídku, někdo je asi udal. Matka stranickou legitimaci včas spálila, otec ji měl v šuplíku a estébáci ji objevili. To bylo první provinění. Druhé spočívalo v tom, že inženýr Sekanina patřil k "vykořisťovatelské třídě". Později mu jeho podnik znárodnili.Na jaře 1951 se Zdeněk přihlásil na gymnázium. U přijímací komise mu řekli: "Zkoušky jsi udělal, soudruhu. Ale musíš do Poděbrad, aby ses zbavil neblahého vlivu své buržoazní rodiny." Popravdě - byla to tehdy velká benevolence, že vůbec směl studovat. Během prázdnin dostal kupodivu vyrozumění, že je přijat do Mladé Boleslavi. "Je to klasická ukázka, jak se tehdy blblo."
O prázdninách jezdil Zdeněk k příbuzným do Prahy. Měl spoustu volna a zlákala ho petřínská hvězdárna. Chodil tam každý den, navštěvoval všechny přednášky, četl příručky, učil se pozorovat. Nakonec dosáhl mety nejvyšší - stal se demonstrátorem. Mohl tedy nevědomé návštěvníky provázet po hvězdárně a poučovat je o tajemstvích vesmíru. V Boleslavi hvězdárna neexistovala. Vrhl se tedy na teorii: vypočítával průměry hvězd, dráhy planet a komet.
Ty chyby jsem vám opravil
Po maturitě začal studovat Matematickofyzikální fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Dostal se tam bez překážek - bylo po 20. sjezdu sovětských komunistů, na němž Nikita Chruščov poodkryl zrůdnost Stalinova kultu osobnosti. "Nebeskou mechaniku nám přednášel docent Vincenc Nechvíle. Myšlenky, s nimiž nás seznamoval, byly zajímavé, ale postupy, jimiž je dokazoval, byly chaotické. Jednou se přihlásil Zdeněk: ,Pane docente, spočítal jsem dráhu té nové komety podle metody, kterou jste nás minulý týden učil.' Nechvíle se vyděsil: ,Ale, pane kolego, já jsem při jejím odvozování udělal spoustu chyb…' Zdeňka to nevyvedlo z míry: ,Já vím, pane docente, já jsem si je opravil.' Tahle příhoda Sekaninu dobře charakterizuje - je vynikající teoretik," vzpomíná Jiří Grygar.V roce 1959, kdy Sekanina a jeho dva kamarádi promovali, otiskl první vědeckou studii v Bulletinu československých astronomických ústavů. Samozřejmě o kometách.
Profesoři by si rádi Sekaninu na fakultě nechali jako aspiranta. Avšak kádrové oddělení nesouhlasilo. Sekanina dostal umístěnku -tedy úřední příkaz nastoupit - jako učitel na střední škole ve Stodůlkách na okraji Prahy. On však vytrvale hledal místo v oboru. Nakonec vzal podřadnou funkci počtáře na petřínské hvězdárně. Nevadilo mu ani, že jeho nadřízenými budou dva maturanti. Zůstal mezi astronomy!
Vedle rutinní práce se Sekanina věnoval skutečné vědě. Za jediný rok sepsal studii, s níž se ucházel o titul kandidáta věd. Měla 750 stran a byla v angličtině (běžně aspiranti předkládali po třech čtyřech letech práce v rozsahu 200 stran v češtině). Závažné připomínky k ní žádný z oponentů neměl. Jen známý geofyzik, akademik Alois Zátopek, se zeptal: "A proč jste ji sepsal anglicky?" Sekanina odpověděl sebevědomě a popravdě: "Protože jsem do ní zahrnul většinu prací, které už jsem anglicky publikoval. Musel bych je překládat do češtiny."
Ani tahle skvělá dizertace neotevřela čerstvému kandidátovi matematickofyzikálních věd dveře na fakultu. Sem mohl nastoupit až v lednu 1966 - do fakultního Centra numerické matematiky.
Pozvánka slavného specialisty
Sekanina se stal v oblasti výzkumu komet rychle autoritou. Není divu, že začal dostávat nabídky na stáže v zahraničí. V létě 1965 dva měsíce v belgickém Lutychu, následující rok zase krátce v Hamburku. Od dubna 1968 opět pracoval v lutyšském Ústavu astrofyziky.Po obsazení republiky Sověty se manželé Zdeněk a Jana Sekaninovi rozhodli, že se nevrátí. Chtěli v klidu pracovat. Belgičané se zachycovali velkoryse a dali jim čas, aby mohli začít znovu. Mladý astronom napsal profesoru Fredu Whippleovi, řediteli Smithsonianské observatoře v Cambridge a světoznámému specialistovi na komety, že hledá zaměstnání. V březnu 1969 odletěli Sekaninovi do Spojených států. Víza dostali bez obtíží, úředníci věděli, že tento člověk nebude záviset na podpoře v nezaměstnanosti, ale posílí americký výzkum.
Třebaže byl padesátník Whipple stále velmi aktivní, mnohé tyto úkoly předával Sekaninovi. Nejen proto, že si ho odborně vysoce cenil, ale také si ho osobně oblíbil. "Myslím, že Zdeněk si tam ohromně prohloubil své znalosti ve fyzice - a tím získal špičkové postavení," domnívá se Grygar.
Mezitím se rozproudila debata o vysílání automatických sond ke kometám. Stále více se totiž ukazovalo, že komety jsou důležitým členem našeho systému, protože toto smetí, které zbylo po zformování planet a měsíců, obsahuje látky, ze kterých vykvasila živá hmota - a mohlo by je roznášet po celém vesmíru. Na porady o těchto problémech začali zvát do proslulé Jet Propulsion Laboratory (Laboratoř tryskového pohonu) v kalifornské Pasadeně i Sekaninu. V roce 1980 odešel profesor Whipple, jemuž bylo 74 let, do penze a Sekanina se musel poohlédnout po jiném místě. Vybral si Jet Propulsion Laboratory, s níž už spolupracoval.
Byla to planetka
Život teoretického astronoma se neměří žádnými objevy, ale množstvím studií a počtem kolegů, kteří se na ně odvolávají, a také hypotézami, které se naplnily. "Většina Zdeňkových předpovědí se splnila," tvrdí Grygar. "To znamená, že je nadán citem pro fyzikální podstatu problému. A také má buldočí povahu. Když se do nějakého problému zakousne, dotáhne ho až do konce."Sekaninovi se podařilo vysvětlit některé typické vlastnosti vybraných komet, což jeho kolegům umožňuje, aby je od jiných nebeských těles lépe rozeznávali.
Když před dvaceti lety tvrdil profesor Lubor Kresák ze Slovenska, že tunguzský meteorit, který v roce 1908 zpustošil část Sibiře, byl úlomkem Enckeovy komety, Sekanina protestoval: "Kometa by nevybuchla v deseti kilometrech, ale mnohem výš!" Modelování tohoto pádu věnoval tři čtvrtě roku a potom oznámil, že to byla kamenná planetka. Většina kolegů mu postupně dala za pravdu.
Na vrcholu tvůrčích sil
Třebaže NASA k Halleyově kometě sondu nevyslala, Sekanina aktivitu této komety během jejího přibližování ke Slunci modeloval a za tuto studii ho NASA odměnila medailí. Později jeho tým analyzoval údaje ze sondy Stardust, kterou Američané vyslali ke kometě Wild 2. "Přitom se prokázala moje domněnka z roku 1987, podle níž úzké proudy vyvržených prachových částic vytvářejí kolem rotujícího jádra tenké kuželovité vrstvy - a právě těmi sonda prolétla," konstatoval Sekanina v mailu z Pasadeny.Kromě těchto nárazových úkolů se Sekanina už několik let věnuje rozpadu jader komet, za což dostal letos od NASA druhou medaili. Minulý týden vyšla jeho studie o kometě 73P. "Tato kometa se přibližuje ke Slunci každých pět let. V roce 1995 náhle vzplanula a potom se jádro rozštěpilo na řadu úlomků, z nichž některé se vrátily v letech 2000 a 2001. V květnu příštího roku se přiblíží k Zemi na vzdálenost 12 milionů kilometrů a její úlomky by mohly být opět vidět. Vypočítal jsem model štěpení a předpověděl polohy potenciálně dosud existujících složek jádra. Moje předpověď by mohla být užitečná pro řadu pozorovatelů, kteří se na její sledování pomocí obřích dalekohledů chystají."
"Z výčtu toho, co Zdeněk Sekanina na prahu svých sedmdesátin dělá, je zřejmé, že se teď dostal na vrchol svých tvůrčích sil," sklání se před pracovitostí svého přítele Jiří Grygar. "Posledními dvěma lidmi, kteří tohle dokázali a o kterých vím, byl fyzik Hans Bethe a astronom Jan Oort."
Rád pracuji na čemkoli
Poprvé po odchodu do emigrace přijel Sekanina do Prahy a potom na zámek ve Smolenicích na Slovensku na odbornou konferenci až v roce 1992. Dříve nemohl, měl příliš mnoho práce. Potom se snažil jezdit každý rok. Učená společnost ho zvolila za svého čestného člena.Na konferenci o astronomii 20. století na podzim 1999 v Brně překvapil kolegy tvrzením: "Myslím, že vědu pohánějí kupředu serendipity." Když se na něj většina účastníků debaty tázavě podívala, vysvětlil, že je to označení náhodného jevu něčeho zajímavého, k němuž vědec přijde, když pátrá po něčem úplně jiném. Přitom bývá tenhle nečekaný objev zpravidla významnější než ten, který si chtěl původně ověřit.
Všichni mu dali za pravdu. Nečekané objevy jsou tím nejcennějším, co vědu a následně naše poznání i techniku posunuje vpřed. "Osobně rád pracuji na čemkoli, vždycky mám pocit, že to je to nejlepší, co jsem kdy udělal," vyznává se. "Jde o pocit zcela subjektivní, ale právě to mě žene stále kupředu."
Proč jsem odešel
Sovětská invaze byla pro mne a pro mou paní šok, takže jsme se rozhodli zůstat na Západě takřka okamžitě. Vybavily se mi všechny kádrové potíže, které jsem za komunistů měl, a obával jsem se, že se ty můry zase vrátí. Taky panovala hrozná nejistota, protože nikdo nevěděl, jak se situace vyvine. V tom jsem byl spíš pesimista a ukázalo se, že jsem měl pravdu.
obsah | osobnosti