Jsem profesí lékař, ale duší divadelník, říká zakladatel českého divadla ve Vancouveru profesor MUDr. Josef Skála

Využili jsme letní návštěvy kanadského Čecha profesora Josefa Skály v Praze a zeptali s ho, jak se k divadlu, které je jeho celoživotní láskou, dostal... "Já jsem divadlo dělal celý život, takže jsem v tom za "velkou louží" jen pokračoval.

Prošel jsem totiž Nerudovým gymnáziem v Praze, kde se dělalo víc divadlo než cokoli jiného. Původně jsem také chtěl jít na divadelní fakultu. Když se to ale dozvěděli rodiče, tak mi oznámili, že v tom případě mě vyhazují z domova. Rozhodli, že musím jít na lékařskou fakultu. Řekli mi, že divadlo lze k povolání lékaře dělat jako koníčka, ale obráceně je to nesmírně těžké.

Vlastní divadelní skupinu s názvem Univerzitní divadlo klasické komedie jsem měl už na medicíně. Objevili jsme divadlo ve Štítné ulici na Žižkově, kde jsou teď Cimrmani, a tam jsme koncem padesátých začátkem šedesátých let zhruba čtyři roky hráli. Kromě studentů z divadelní fakulty, kteří to měli zakázané, se mnou hráli lidé z celé univerzity, kteří měli rádi divadlo.

V Kanadě jsem pak jen pokračoval v tom, co jsem v divadle dělal tady. K mému velkému překvapení to šlo i na druhém konci světa. Později jsem začal překládat i pro anglicky mluvící divadlo. Díky studiím v Anglii jsem dosáhl toho, že v podstatě nečiním rozdílu mezi češtinou a angličtinou.

Moji kariéru profesionálního herce v Kanadě a v Americe odstartovalo v sedmdesátých letech rádio CBC. To se rozhodlo v pořadu Book Time odvysílat čtení z knihy Osudy dobrého vojáka Švejka v angličtině. Natáčelo se to ve Vancouveru, kde byl také konkurz. Neodolal jsem a přihlásil jsem se. Na konkurz přišlo asi šedesát herců. Já jsem o tu roli opravdu moc stál, takže jsem tam pořád chodil, až mi ji asi po měsíci dali. Patnáctidílné zpracování Švejka pak běželo v celé Kanadě a částečně i v USA. Tím jsem se kvalifikoval do herecké unie a začal dělat divadlo profesionálně."

Co Vás před třemi desítkami let přivedlo k založení vlastního amatérského divadelního souboru?

O amatérské divadlo se jedná jen proto, že je dobrovolné a bez jakékoli finanční odměny. Co se ale úrovně týče, tak rozhodně amatérské nebylo a není. Mnoho členů bylo buď divadelně vzdělaných anebo měli z divadla zkušenosti. Pro herce je totiž prakticky nemožné přejít do cizího jazyka a živit se herectvím i nadále. I světlé výjimky, které to dokázaly - pánové Voskovec a Tříska - měly velké problémy. Většina herců a lidí z divadla, kteří odešli, se museli začít živit něčím jiným. Touha po divadle v nich ale zůstala.

Kromě toho hraje divadlo v české kultuře odjakživa nesmírně důležitou roli a neuvěřitelně stmeluje krajanskou komunitu. To znamená, že existovala dobrá živná půda pro to, aby to divadlo vzniklo. Jedno divadlo už asi čtyřicet let funguje i v Torontu. V britské Kolumbii - konkrétně ve Vancouveru a okolí - žije oproti Torontu méně krajanů, ale přesto jejich počet dosahuje 15 tisíc. Měli jsme tudíž nejen nadšence, ale i diváky.

Všude na západě navíc byla snaha hrát hry československých disidentů, kteří v republice neměli na uvedení svých her šanci. V našem divadle se tak hrály světové premiéry her například Václava Havla, Milana Kundery, Pavla Kohouta a dalších. Z každé inscenace jsme také pořizovali videozáznam, který jsme pak posílali lidem. Některé hry jsem následně překládal do angličtiny a snažil se, aby byly uvedeny profesionálními divadly. To se i dařilo, takže například světová anglická premiéra Havlovy Žebrácké opery se odehrála ve Vancouveru, stejně jako premiéra Kohoutova Atestu.

Jaký byl ohlas na repertoár Vašeho souboru?

Začali jsme jako každé české ochotnické divadlo s klasickým repertoárem, tedy Jiráskovou Lucernou. Bral jsem to jako svou vlasteneckou povinnost. Moc se mi do toho ale nechtělo. Tak jsme s přítelem z bratislavské herecké fakulty připsali role dalších dvou moderních vodníků. Psali jsme si k té Lucerně různé komentáře a žertíky. Za tu dobu, co vancouverské divadlo funguje, jsme zpracovali a uvedli asi padesát inscenací, z toho jsem režíroval asi 25 a v mnohých jsem hrál.

Až do devětaosmdesátého jsem režíroval hry autorů buď zavřených nebo mrtvých, takže mi nehrozilo, že by se autor na představení dostavil. To se mi stalo poprvé až po revoluci, když přijel Ivan Klíma na inscenaci své hry Hromobití. Tehdy byl poprvé autor na premiéře a já jsem měl strašný strach. Dopadlo to ale báječně. Panu Klímovi se naše inscenace líbila podstatně víc než ta pražská. Možná i proto, že to měla poněkud globálnější a celosvětovější zaměření. Dokonce nabídl, že si po představení sedne na scénu a bude si povídat s diváky. Stejně tak i pan Goldflam svou inscenaci v našem podání označil za zdařilejší než v České televizi.

Jak reagovali na zmodernizovanou Lucernu diváci?

Po premiéře naší Lucerny se diváci rozdělili na dvě poloviny. Jedna část byla nadšená, protože klasickou Lucernu vidět nechtěli. Druhá polovina to naopak považovala za prznění klasika. Druhé a třetí představení bylo beznadějně vyprodáno, protože přišli i ti, kteří by na Jiráska nikdy nešli. To bylo také moje první necenzurované představení, kdy jsem režijně mohl dělat, co jsem opravdu chtěl. Poprvé jsem si mohl zkusit, jak chutná svoboda.

Kolik her ročně Váš soubor nastuduje?

Dělávali jsme dvě až tři premiéry. Problém je v tom, že každou hru můžeme hrát pouze třikrát, protože nemáme dost publika. Navíc si musíme půjčovat divadla, což je dost drahá záležitost. Snažíme se hrát v opravdu dobrých divadlech, která si většinou půjčujeme tak na týden. V neděli ráno začneme stavět scénu, v pondělí uděláme technickou zkoušku, v úterý se dělají světla, zvuky a technika. Ve středu je pak generální zkouška neboli preview, kde se fotografuje. Ve čtvrtek se koná premiéra, v pátek repríza a v sobotu derniéra. Pak divadlo musíme vyklidit. V posledních letech jsme někdy dělali jen jednu premiéru nebo jednu větší a jednu menší hru. Kromě divadelních představení pořádáme také večery poezie a hudby - většinou jazzu z děl Jaroslava Ježka. Některý rok tak nastudujeme i čtyři věci, jiný zas jen dvě tři. Funguje to ale nepřetržitě, teď už třicátým rokem.

Je publikum složené výlučně z krajanů?

To je moc důležitá otázka. Krajané, kteří chodili do roku 89, to brali jako společenskou událost a bylo jim v podstatě jedno, co se hraje. Byli vděční za všechno. Ti už jsou teď ale staří. Mladší generace, která chodí teď, už vyžaduje, aby divadlo mělo i určitou úroveň, aby stimulovalo.

Kromě toho soubor stárne. Po třiceti letech do něj potřebujete novou krev. Měli jsme štěstí. Před rokem přišli do Kanady dva lidé z ostravského divadla, kteří tam chtějí zůstat - Tereza a Karel Růžičkovi. Teď uvedli Zelenkovy Příběhy opravdového šílenství. To, že si troufli si na poměrně složitou inscenaci postavenou na díle Charlese Bukowského, mi dodává optimismus do budoucna. Bylo to opravdu vydařené představení, přišla spousta mladých lidí, reakce byly nadšené. Snad to vydrží i do budoucna.

Vaše čeština je stále perfektní, jak jsou na tom s někdejší mateřštinou krajané?

Já si myslím, že lidi, kteří mluví dobře anglicky, mluví i dobře česky. Podle mě lidi předstírají, že češtinu ztratili. Tím pádem jsou pak bezjazyční, protože ten jejich nový jazyk většinou taky nestojí za nic. Já jsem si samozřejmě češtinu udržoval, protože ji miluji, navíc jsem dělal v rozhlase.

U jazyka ještě zůstaňme. Uměl jste anglicky, když jste odcházel z Československa?

Vůbec ne, anglicky jsem se nikdy předtím neučil. Když jsem odjížděl z Vídně do Stockholmu, dostal jsem od jednoho exulanta Angličtinu pro samouky. Bylo mi jasné, že ve Švédsku budu fungovat v angličtině, takže jsem celou cestu studoval angličtinu. To bylo moje první setkání s tímto jazykem.

Mohl byste nám na závěr přiblížit okolnosti Vašeho odchodu z Československa?

Ve čtyřiašedesátém roce jsem promoval na Lékařské fakultě a s ohledem na svůj špatný kádrový profil jsem dostal umístěnku do nemocnice do Aše, nikam dál už mě poslat nemohli. Protože jsem vyhrál několik konkurzů, začátkem šedesátého sedmého roku jsem se vrátil do Prahy na Lékařskou fakultu jako vědecký aspirant u pana profesora Poupy. Pan profesor byl slavnou osobností, aktivní během Pražského jara.

Netrvalo dlouho a do víru událostí jsem se zapojil i já. Dal jsem dohromady sdružení nazvané Svaz mladých vědeckých pracovníků, jehož cílem bylo změnit nesmyslná pravidla vědeckého školení, která tady existovala. Od přírodovědců se například vyžadovalo studium marxismu-leninismu a vědeckého komunismu, ale nikoho už nezajímalo, zda studenti umí cizí jazyky - především angličtinu, jelikož veškerá odborná literatura byla samozřejmě v angličtině. Z důvěryhodných zdrojů jsem se tehdy dozvěděl, že skupina lidí kolem Svazu mladých vědeckých pracovníků je považovaná za aktéry opozice, že mám být obžalovaný a odsouzený z protistátní činnosti. Takže nebylo moc co řešit. Odešel jsem do Rakouska, samozřejmě bez jakýchkoli dokladů. V nepřítomnosti jsem pak byl za protistátní činnost odsouzený k devíti letům vězení.

Jak proběhl přechod hranic?

Problém nebyl vůbec žádný, protože jsem přecházel v Železné Rudě a Rusové Československo okupovali podle starých map, které neobsahovaly výběžek kolem Železné Rudy. Tím pádem ji neobsadili a čeští hraničáři a celníci pustili každého. Dostal jsem se do Vídně. Odtud se mi podařilo zkontaktovat s jedním profesorem ze stockholmského Venergren Institutu. Ten znal poměrně dobře mou vědeckou práci, pozval mě do Švédska a zasadil se o to, aby mi byl ve Švédsku vydán tzv. Nansenův (bezdomovský) pas.

Na stockholmské Univerzitě jsem zůstal pouze rok. Lákala mě Amerika, kterou jsem považoval jsem za zemi netušených možností a domníval se, že se tam snadněji začlením do společnosti. Do Spojených států jsem ale nechtěl. Lékař, který koncem 60. let v USA požádal o Zelenou kartu automaticky podepisoval vyslání do Vietnamu. Po zkušenostech z okupace v Československu nebyla představa okamžitého odchodu do Vietnamu nijak lákavá. A tak jsem skončil v Kanadě, kde jsem i zůstal.

Začátky jak ve Švédsku, tak v Kanadě byly samozřejmě nesmírně těžké. V první řadě to znamenalo nostrifikovat své vzdělání. Pak jsem si udělal doktorát PhD a studoval ještě postgraduál v Londýně. Díky tomu jsem získal místo jako tzv. Assistent Professor, což je v Kanadě vysokoškolský asistent. Za další čtyři roky jsem se habilitoval a řádnou profesůru dětského lékařství jsem získal v roce 1984.

V devadesátém roce, kdy se situace v Československu změnila, tak jsem se začal vracet zpátky. Navázal jsem spolupráci s profesorem Kouteckým v motolské dětské nemocnici, který právě v té době dával dohromady jednotku transplantace kostní dřeně. Zůstal jsem v Praze celý rok. V té době jsem byl jmenován i hostujícím profesorem Karlovy univerzity.

Jste znám i jako autor výzvy Nesmíme zapomenout, jejímž cílem je zmapovat období komunistické totality ………

V Kanadě jsem snad sice známý, ale v srdci jsem stále Malostraňák, cítím s touto zemí a některé věci mě opravdu bolí. Domníval jsem se, že patnácté výročí pádu komunismu završíme tím, že konečně bude zdokumentováno, jak strašně komunismus naši společnost ovlivnil. To, co zdokumentované je, je jen špičkou ledovce. Víme o popravách, o střílení, o lidech, kteří byli dlouhodobě vězněni. Nevíme ale nic o tom, že to zasáhlo prakticky všechny rodiny v této zemi, kolik lidí bylo někam přestěhováno, kolik jich nemohlo studovat, uplatnit se ve svém oboru atd.

Záměrem je vybudovat československou paralelu židovského Yad Vashem, jakýsi památník konkrétních lidských svědectví.. Ze sebraného materiálu, který by měl formu databáze, by pak mohli čerpat historikové, umělci i novináři. Na projektu se mnou v Praze spolupracují Jiřina Šiklová a Vilém Prečan.

MARTINA HŘIBOVÁ

obsah | osobnosti