Josef Škvorecký: Inženýr lidských duší

Je možné, aby otec a syn byli stejně staří, byť se syn narodil o desetiletí později? Možné to je pouze v jednom případě: když je tím "dítětem" literární postava. Tak tomu je i u Josefa Škvoreckého a jeho alter ega - Dannyho Smiřického. Budoucí spisovatel se narodil roku 1924 v Náchodě, ze kterého později učinil dějiště svých románů nazvané Kostelec. Tatínek Josef byl úředníkem a sokolem, maminka v domácnosti. Budoucí spisovatel - jak je pro určitý věk typické - začínal poezií. Některé z těchto pokusů dokonce o desetiletí později vyšly.

Já a Freud

Na počátky své dráhy vzpomíná později takto: "Zčásti popsal můj případ vlastně Freud v Úvodu do psychoanalýzy. (...) Na počátku života je budoucí spisovatel neznámý nikdo, ne zrovna ženám imponující a chudý. Sní proto denní sny o slávě a penězích, za něž si lze opatřit krásné ženy. Potom ty denní sny začne zapisovat. Posléze mu je vytisknou. Obdrží peníze a získá slávu. Za obé se mu dostane krásných žen. Přibližně tak to bylo se mnou. Těžkou nemocí jsem byl na řadu předpubertálních let vyřazen z normálního života, a tím víc se mi velice líbily dívky. Chorobnost mě však plnila komplexem méněcennosti a z umění milovati vypěstoval jsem si hlavně schopnost konverzace a korespondence. V obém jsem se vypracoval ke skutečnému mistrovství. Někdy trnu, co vyjde najevo, až ty různé dívky v mém rodném městě poskytnou literárním historikům (...) moje písma, psaná na jemných, často skutečně růžových papírech... Pokud si je ovšem uschovaly, ale to prý dívky dělávají. Sexuálním haurem jsem se stal až mnohem později a úrovně, jaké jsem dosáhl v slovním projevu ústním i písemném, jsem v praktickém umění nedosáhl nikdy."

Do povědomí čtenářů vstoupil Škvorecký až v roce 1958, kdy vyšel jeho román Zbabělci. Byl to příběh z několika posledních dnů druhé světové války odehrávající se na malém městě. "Román vyšel před Vánocemi a měsíc se nic nedělo. Redakce jej opatřila zaštítěním ve formě textu na záložce, kde se pravilo, že je to ostrá satira na zbabělost české buržoazie. Stál jsem jednou v knihkupectví ve Slovanském domě a pozoroval pána, jenž si četl v záložkách knižních novinek. Vzal do ruky i Zbabělce a já se zatetelil. Koupí? Nekoupí? Bylo mi, jako bych čekal na verdikt od F. X. Šaldy. Potom pán zhnuseně odložil satiru, vybral si Romeo, Julie a tma, zaplatil a odešel. Padl na mě smutek. Neboť člověk píše sice pro sebe, ale má radost, když se to líbí i jiným."

Průšvih

Hlavní průšvih s knihou však nebyl v tom, že se mnozí lidé v románu poznali - Kostelec byl totiž východočeský Náchod - ale v tom, že byl autor obětí jakéhosi svérázného kulturního experimentu. Někteří představitelé vládnoucí strany totiž usoudili, že už se příliš povoluje a že je třeba ukázat, kam přílišný liberalismus vede. Jako vhodný případ byl vybrán právě Škvorecký. Jeho kniha byla ostře napadena. Lid o ni vzápětí projevil zájem, takže začala být stahována z prodeje. Autor zažil nepříjemné období, kdy se k němu náhle někteří lidé neznali. Nastal klasický jev přecházení na druhou stranu ulice, nahlížení se zájmem do vývěsních skříněk Svazu přátel SSSR a podobně. Trval asi rok, dal se objektivně změřit. "Na Silvestra 1958, kdy se o mně v Praze začínalo hovořit jako o zajímavém novém autorovi, jsem dostal skoro tři sta péefek. Na Silvestra 1959 pouze sedmnáct." Škvoreckého žena ocenila situaci slovy: "S tebou se teda člověk nenudí."

Převýchovu na sebe vzala spisovatelka Marie Majerová a mladého autora dovezla do "svého" dolu mezi pracující. Jaksi netušila, že tento maloburžoazní intelektuál byl za protektorátu dva roky nasazen ve fabrice. Také ze Světové literatury byl neposlušný autor vyhozen, nicméně zakotvil nakonec v angloamerické redakci Odeonu. Na těžší pohromy než výše uvedené už byla doba přece jen příliš pokročilá. Šedesátá léta se zapsala do obecného povědomí jako období liberalizace. Toto uvolnění však nebylo tak hluboké, aby se Škvorecký mohl hned vrátit na scénu. Se svým přítelem překladatelem Janem Zábranou vytvořili jakousi malou mystifikaci. Škvorecký napsal ve spolupráci se Zábranou několik detektivek (první byla Vražda pro štěstí), které Jan Zábrana pokryl svým jménem a přispěl do nich i básněmi. Naproti tomu příběhy smutného poručíka Borůvky už jsou se Škvoreckého jménem pevně spojeny. Stejně jako Sedmiramenný svícen (1964) nebo Lvíče (1969).

Do exilu

Nejen Dannyho Smiřického a poručíka Borůvku vyhnaly události dějin do kanadského exilu. Předešel je tam i jejich tvůrce. Naštěstí to bylo v době, kdy cizina měla pro naše exulanty pochopení. Josef Škvorecký přednášel na univerzitě o americké literatuře a vedl kurzy tvůrčího psaní. V Kanadě vzniklo kontroverzní dílo Mirákl, kde se vypořádává s poválečnou historií dvou desetiletí a ve kterém se objevuje řada postav, které mají skutečné předobrazy. Kniha vyvolala rovněž rozruch, tentokrát nikoli ze strany komunistů, kteří už na autora jaksi nemohli, ale spíše těch, kteří pražskému jaru věřili a ironickým tónem vypravěče Daniela Smiřického se cítili dotčeni.

V Kanadě vznikla nejen Prima sezóna (1975), ale i velké Škvoreckého dílo Příběh inženýra lidských duší (1977), kde se vrátil Danny i některé další postavy ze Zbabělců a autor už mohl ukázat na podobnosti obou totalitních režimů dvacátého století. Následují knihy historické. Životopisný román o Antonínu Dvořákovi Scherzo capriccioso (1983) a román Nevěsta z Texasu (1992). Zjišťuje, že psát historický román je těžké. "Někdy taková pátrání zabrala půl dne, a pak nebylo snadné slepit nit přetržené inspirace. Nabyl jsem proto značné úcty k autorům historických románů."

Nakladatelství

I kdyby už Škvorecký za oceánem nic nenapsal - což je u tak bytostného vypravěče velmi nepravděpodobné - zapsal by se spolu se svou ženou Zdenou Salivarovou do dějin založením nakladatelství 68 Publishers.

Zdena Salivarová byla duší celého podniku. Dílo bylo možno nastartovat po úspěchu knihy Tankový prapor mezi exilovými čtenáři. Najednou se ukázalo, že čeští exulanti všech generací chtějí číst české knihy. Tak začíná putování rukopisů po světě. Některé přišly od exilových autorů, mnohé musely překročit železnou oponu. Literární a psychologický význam tohoto nakladatelského podniku byl obrovský. Autoři už nemuseli psát do šuplíku a čekat desetiletí na pád režimu, aby jejich knihy mohly vyjít. Zdena Salivarová zřejmě do značné míry obětovala svou vlastní literární tvorbu úmorné každodenní dřině nakladatelské práce.

Škvoreckého biografie by vydala na několik životů: měl oblíbené pořady na Hlasu Ameriky, psal statě pod pseudonymem Vladimír Burke, recenze domácí i zahraniční tvorby. Kdo chce získat celkový přehled, tomu velmi pomůže CD-ROM vytvořený pro Soukromé gymnázium Josefa Škvoreckého, kde zájemce najde primární i sekundární prameny, sekvence z filmů natočených podle Škvoreckého knih, pasáže z díla čtené samotným autorem a 1200 fotografií a dokumentů.

Pád režimu

Sám Škvorecký přiznává, že pád režimu tipoval tak na rok 2020. Jeho knihy tak mohou znova vycházet "doma". V Praze vzniká gymnázium Josefa Škvoreckého. Činnost exilového nakladatelství je oceněna vysokým vyznamenáním z rukou prezidenta Václava Havla. To všechno však neznamená, že by Škvorecký nepsal dál. Překvapil zcela netypickým románem Nevysvětlitelný příběh aneb Vyprávění Questa Firma Sicula, o kterém kritici soudili, že je "postmoderní". Také píše netypickou knihu Dvě vraždy v mém dvojím životě (1996), kde ostře polemizuje s tehdy právě zveřejněnými seznamy agentů StB. Spolu se Zdenou Salivarovou se vrátil i k detektivkám a společně napsali tři. Zdá se, že literární dráha Josefa Škvoreckého není zdaleka uzavřena.

JAN JANDOUREK

obsah | osobnosti