Herbert Slavík odhaluje běsy v duši

Být fotoreportérem deníku znamená podle psychologů podobné nervové vypětí jako být pilotem dopravního letadla. Herbert Slavík byl od roku 1986 fotoreportérem Mladé fronty, po roce 1990 pilotoval celé fotooddělení MF DNES, založil agenturu MAFA… "Najednou jsem zjistil, že jsem vyhořelej," vysvětluje svůj odchod na volnou nohu v roce 2002. Ten mu vlil do žil novou energii.

Jaká byla práce fotoreportéra deníku v dobách, kdy se ještě snímalo na film? Fotíte třeba v New Yorku setkání státníků, na které jste si museli vybojovat akreditaci a k ní ještě pool, tedy "místenku" na konkrétní plácek, ze kterého můžete s hrstkou vyvolených vyfotit historický stisk rukou prezidentů. Někdo do vás strká, zrovna když mačkáte spoušť, výhled zakryje drzejší kolega. Letíte domů, v brašně filmy, ale nevíte - máte tam tu správnou fotku? A bude kvalitní? Nervy se vám uklidní, až vyvoláte film a snímek "tam bude". Kdyby ne, máte padáka. Herbert Slavík si stres užil dosyta. Nemuselo jít jen o cestu s Václavem Havlem a jinými osobnostmi, ale i o olympiády a vrcholné sportovní události. "Když jsem začal dělat vedoucího fotooddělení, fotoreportérské práce mi ubylo, zato přibylo odpovědnosti. Stres se přesunul, musel jsem najednou ručit za kvalitní práci ostatních." Herbert Slavík naplno zažil digitální revoluci, protože byl v roce 1997 - vedle Petra Joska z agentury Reuters - první v Česku, kdo začal pro noviny fotit digitální zrcadlovkou. Díky možnosti okamžité kontroly snímku na displeji část stresu odpadla. Nicméně napětí, jestli bude člověk na správném místě ve správný čas a vystihne tu správnou setinu sekundy, trvá…

V roce 1999 u něj nastal zlomový okamžik. "Připravoval jsem fotografie pro publikaci 10 let fotografie MF DNES. Měl jsem dostatek snímků redakčních kolegů, ale zjistil jsem, že já sám jsem za posledních pět let skoro vůbec nefotil. A to byl impulz, proč odejít na volnou nohu. Tehdy nový šéfredaktor Pavel Šafr mi to rozmlouval. Jako jeden z mála lidí u novin měl cit pro práci s obrazem. Nabídl mi, abych dělal tituly pro magazín, a nechal mi volnou ruku - ta spolupráce trvá dodnes."

Cesta k profesionální fotografii u něj vedla přes zákrutu na Střední průmyslové škole dopravní v Praze. Ale už během studia začal fotografovat a tu a tam mu zveřejnili snímky v týdeníku Stadion a deníku Práce. Hrál fotbal a ten také fotil. Do deníku Mladá fronta nastoupil v listopadu 1986, kde ještě rok dosluhoval Emil Fafek, který noviny v roce 1945 spoluzakládal. (Fafek byl tak korpulentní, že u fotobrašny nosil na háčku skládací židli, aby při focení nemusel stát.) "Ve fotooddělení pak se mnou zbyl Petr Molt, se kterým jsem se dohodl, že budu dělat to, co mě baví, tedy sport a kulturu."

Mistr ostrého snímku

Přístup Herberta Slavíka vycházel ze známého divadelního principu, že není malých rolí. "Silné okamžiky i strhující příběhy můžete najít i na venkovském plácku, kde se hraje fotbal. Já jsem třeba o víkendech, kdy ostatní jeli relaxovat na chalupy, šel o vlastní vůli fotit okresní přebory v plavání, protože mě to baví. A vytěžil jsem tak fotky, které pak dostaly ceny na vrcholných fotosoutěžích. Jasně, fotil jsem i na olympiádách a velkých sportovních akcích, ale tam máte jen malou šanci udělat jinou fotku než ostatní."

Dnes se zaměřuje nejen na plavání, ale i na golf, jachting a jezdectví. Více než dokumentarismus ho zajímá estetická stránka sportu, hra barev, emoce a atmosféra. Fotografovat sport je náročné i po technické stránce. "Když jsem začínal, musely se teleobjektivy ostřit ručně a ten, kdo to dobře uměl, na sebe mohl upozornit. Objektivy s automatickým ostřením později pomohly méně zručným kolegům, i když ani autofokus není stoprocentní zárukou, že bude snímek ostrý."

Ukradená identita

Mnoho dnešních profesionálních fotografů nelibě nese devalvaci své profese díky rozmachu digitální techniky. "Mně ale nevadí, že široká veřejnost fotí digitálně. Vadí mi, že je v naší společnosti hrozně málo lidí, kteří dovedou rozpoznat rozdíl mezi amatérskou a profesionální fotografií. Bohužel se to týká i oblastí, kde by to člověk čekal nejméně. A tak někteří vydavatelé novin a časopisů raději koupí píšícím redaktorům digitální kompakty, než by platili profifotografy. Profese by měla být ve společnosti ctěna, každý by měl dělat tu svoji a nechat vydělat jiné profese. Měly by tu fungovat odbory jako v USA, které by zakázaly, aby se neodborník montoval odborníkům do jejich práce. A tak to nefunguje jen v USA - kupříkladu na olympiádách platí pravidlo, že když přistihnou píšícího redaktora fotografovat, seberou mu akreditaci."

Herbert Slavík v poslední době vybudoval vlastní fotoagenturu a občas zabrousí i do oblasti reklamy. "Ale ne že mi představu naservíruje nějaký kreativec a já podle ní budu mačkat spoušť…" Na základě vlastního scénáře tak fotografoval variace na pivo a tanečnice pro kalendář Plzeňského Prazdroje. Podstatnou část jeho tvorby však tvoří portréty, převážně černobílé. Získal tak za ně kupříkladu Grant Prahy na Czech Press Photo 2002. "Mohl jsem si potom vybírat osobnosti podle svého… Proto jsem i pozdější výstavu nazval Pražská setkání." Vznikla tak kolekce portrétů do sbírky pražské radnice pro budoucí generace, ale i základy dalších autorských výstav. "Při portrétování mají někteří lidé problém, protože se domnívají, že jim fotograf krade identitu. Nechají se vyfotit do časopisu, ale když má pak jít fotka i na výstavu, už jim vadí, že se fotograf prezentuje prostřednictvím jejich tváře."

Jedny z nejčastějších otázek, které mu pokládají novináři, míří na manželku - herečku Terezu Brodskou. Ale Herbert Slavík svoji ženu příliš nefotografuje. "Před měsícem jsem ji portrétoval poprvé po pěti letech, ale nebylo to pro časopisy, šlo spíš o takové náladovky. Mám za to, že čím více zná fotograf portrétovanou osobou, tím hůř. Schází tam odstup, zkresluje to."

Na jaké osobnosti si vzpomene Herbert Slavík bez přemýšlení? "Na Anetu Langerovou, z té vyzařuje zvláštní charizma, fotili jsme spolu několikrát a hodně mě to bavilo, určitě i díky tomu, že se moc neznáme, a to je vždycky výzva. Nezapomenutelné bylo také portrétování herce Jana Třísky - v nitru má nějaké běsy, které se mi fotkou podařilo přenést na diváky. I lidé v zahraničí, kteří Třísku neznají, se mě ptali, kdo to je, že je ten člověk přitahuje a zároveň se ho bojí. Já si myslím, že dobrá fotka by měla vzbuzovat emoce, a to je můj cíl, ať už se jedná o portrét či sport."

Život v datech

1963 - narodil se v Praze
1978 až 1982 - studoval Střední průmyslovou školu dopravní
1981 až 1983 - studoval Pražskou fotografickou školu u Jána Šmoka
1982 až 1983 - pracoval jako elév v obrazové redakci ČTK
1986 - stal se fotoreportérem deníku Mladá fronta
1990 - stal se šéfem fotooddělení MF DNES, založil agenturu MAFA
1987 až 2004 - 16 autorských výstav, poslední v Los Angeles
2002 až 2006 - svobodné povolání, zakládá vlastní fotoagenturu

Knihy mj.: Olympijské hry Atény (2004), Zoo Praha (2003) Tváře/Faces (2003), Olympijské hry Salt Lake (2002), Olympijské hry Sydney (2000), Olympijské hry Nagano (1998), Tým nad zlato Nagano (1998), Toto shromáždění nebylo povoleno (1991) Ceny: Desítky cen ve fotosoutěžích, mj. 100 nejlepších sportovních fotografií roku, Czech Press Photo

OLEG HOMOLA

obsah | osobnosti